42.kapitola Jednou a dost

11. září 2011 v 13:26 | M. |  Jednou a dost

Spala jsem jen pár hodin. Teď mohlo být krátce před desátou dopolední. Vyšla jsem z pokoje na chodbu, jež nejevila známky života. Ticho protínalo jen klimbání kyvadlových hodin někde v dolním patře. Nutně jsem potřebovala koupelnu, ale v celém patře jsem ji nemohla najít.
Nakonec jsem tedy seběhla po mramorových schodech dolů a zahlédla jsem Leilu, která byla zaměstnána nějakou prací s knihami. Když mě zaregistrovala, mírně se usmála.
"Kde jsou všichni?" Připadalo mi na místě se zeptat, jakmile jsem se přiblížila.

"Většinou v práci. Nebo šli shánět potraviny do zásoby a tak," řekla věcně, zatímco vylézala na přistavěný kovový žebřík.
"Proč jsi nešla taky?"
"Nejsem jim nic platná," odpověděla koženě. "A mám na tebe dohlédnout."
Chvíli bylo ticho. Bylo mi ukradené, že mě nevzali s sebou. I to, že na mě nasadili bodyguarda. Stejně jsem vůbec nehodlala vycházet z domu.
"Jen mimochodem, jedna postel je odteď tvoje."
Mlčela jsem. Byla to narážka na moji umíněnost, díky níž jsem strávila noc na podlaze.
"Podáš mi to prosím?" ukázala vzápětí na zem, na krabici plnou mohutných knih.
Opatrně jsem ten náklad zvedla a podala jí ho. Užuž jsem se mínila zeptat, co s těmi knihami vlastně dělá, když v tu chvíli jsem seshora uslyšela dva hlasy. Čím víc se přibližovaly, tím víc mi to připadalo jako koketování. Otočila jsem se, když už oba upíři scházeli ze schodů, propleteni do vzájemného objetí. Poznala jsem v něm Daniela a tu malou černovlasou Japonku.
"Čau," pozdravili jednohlasně, když si nás všimli.
"Irmo?" zvolala Leila odměřeně místo odpovědi.
"Jo?"
"Alex ti vzkazuje, že tě dnes budou potřebovat. Máš jít hned."
"Jasně." Jedním koutkem oka jsem pochytila, jak Japonka protočila panenky a druhým jsem sledovala Leilin frustrovaný výraz ve tváři, dokud se ke mně neotočila zády.
Mezitím jsem poslouchala loučení Irmy a Daniela, které díky mému dokonalému sluchu nešlo ignorovat. Věděla jsem, že Leila to taky vnímá, protože se jí vlasy na zátylku naježily.
"Nemám jít s tebou?" ujišťoval se Daniel. Měl nezvykle výrazný, zvučný hlas.
"Ne, zůstaň. Máš přece volno. Do večera jsem zpátky."
Slyšela jsem dvojí kroky. Na to se dveře zaklaply a zůstaly jsme samy. Daniel okamžitě zmizel někde v horním patře.
Ticho proťala Leila. "Můžeš se skočit do kuchyně najíst. A kdyby se ti třeba potom chtělo, mohla bys mi tady trochu pomoct."
Přikývla jsem. "Myslela jsem na to stejné."
Odešla jsem se nasnídat a přitom přemýšlela nad Irmou a Danielem. Pak jsem se vrátila za Leilou do síně, ale nebyla tam. Našla jsem ji v nízkém průchodu mezi dvěma obrovskými knihovnami, a když jsem jím prošla, ocitla jsem se v kruhovité místnosti plné knih. Vypadalo to tu jako kancelář.
Vprostřed stál stůl z třešňového dřeva, nejmohutnější, jaký jsem kdy viděla. Měl hubené prohnuté nohy, které nesly desku natřenou lesklým lakem. Na něm jsem zahlédla starý psací stroj, spoustu složek, dokumentů, zažloutlých papírů a dokonce menší telegraf… Ke stolu bylo přistavené měkké otáčecí křeslo. A kolem byly jen knihy a knihy.
Leila mě nejspíš pozorovala, jak si to tu prohlížím, zatímco k jedné polici přistavila kovový žebřík. Upoutalo mě, že s ním manipuluje tak jednoduše - mnohem líp, než já s krabicí. Napadlo mě, jestli Leila dokáže pohybovat s předměty pouhou silou vůle, jako jsem to kdysi uměla já.
"Takže ty teď taky nechodíš do školy?" zajímalo mě.
"Pokud jsem se tam kdy objevila, tak jen kvůli tobě," mávla rukou a pak dodala: "Abych tě kontrolovala."
Zdálo se, že mě to nijak zvlášť nepřekvapuje.
Leila vylezla na žebřík a začala vytahovat knihy z přihrádek. Já je pokládala na stůl a začala prachovkou zbavovat nánosu prachu.
"Leilo?"
"Hm?"
"Co by se stalo, kdybych se z člověka…napila trochu krve a pak ho nechala jít?"
Tato otázka visela ve vzduchu dlouho, protože z mého tónu bylo cítit, že ji myslím vážně.
Čekala jsem, že Leila zavrtí hlavou, zakoulí očima, nebo mě zpraží pohledem, ale celkem klidně odpověděla: "Proměnil by se v upíra."
Zírala jsem na ni a jen bezmyšlenkovitě máchala prachovkou. Co bylo milosrdnější? Ušetřit člověka za cenu, že ho nakazím vlastním prokletím, nebo ho rovnou nemilosrdně zamordovat?
Dívala jsem se na problém z mého pohledu a usoudila, že bych možná zvolila smrt. Není lepší zemřít jako člověk, jehož život za něco doopravdy stál? Mně v této roli upíra nezůstalo nic, co bych měla ráda, nezůstal nikdo, kdo by mi rozuměl…
Něco mě vytrhlo z myšlenek. Věděla jsem o něm už dlouho před tím, než se objevil - šlo o Daniela. Vešel do kanceláře se zasmušilým výrazem, jako by ho právě někdo podráždil. Koutkem oka jsem pozorovala jeho obnaženou hruď pod modrou košilí, kterou si právě zapínal.
"Nevidělas moje hodinky?"
Se skloněnou hlavou jsem zaslechla, jak se Leila hbitě otočila, ale po nějaké době mi došlo, že ta otázka patří mně.
"Takové malé zlaté - přímo do ruky," pokračoval s povzbuzujícím výrazem.
"Ne," odpověděla jsem překvapeně a zírala na něj.
Daniel se nervózně poškrábal na bradě a začal prohledávat zásuvky u stolu. Leila si ho už nevšímala, za to já měla nutkání k němu přiskočit a upravit mu nedbale vykukující límeček u košile; pak jsem se však za své úmysly zastyděla a začala se raději věnovat své prachovce.
Zdálo se, že hledání vzdal a poznala jsem, že potlačuje zuřivost. Nejspíš se nechtěl moc projevovat, když jsem tu byla já.
Podívala jsem se na něj ve chvíli, kdy si za opasek zastrkával pistoli a tep se mi zrychlil. Pak jsem si vzpomněla, že pracuje u policie.
Zmizel rychle a beze slova. Přemýšlela jsem, kam má namířeno, když měl mít údajně v práci volno. V tomhle domě si každý vážně dělal, co chtěl.
Chvíli jsme pracovaly tiše, než mě to přestalo bavit a promluvila jsem. "Leilo? Proč nemáš ráda Irmu?"
Poprvé jsem viděla, že překvapením zrůžověla ve tvářích a strnula v pohybu.
Leila si vzala mezi prsty pramínek vlasů a mračila se na něj. "Je tu nová, přišla kdoví odkud. Prostě jí nevěřím."
"Takže ani mě ne?"
Pomalu vzhlédla, jako by se cítila dotčeně. "To je něco jiného."
Nevěděla jsem, jestli jí to úplně věřím. Měla jsem dojem, že šlo spíš o toho hezouna Daniela. Nebylo se konec konců čemu divit.
"Nenecháme toho?" vzdala to po chvíli a slezla ze žebříku na zem. " Měla by sis konečně projít celý dům."
Horní patro mělo šest ložnic. Čtyři ložnice vlastnily společnou širokou chodbu, která sloužila jako odpočívadlo lemované vyřezávaným zábradlím, s bílým stolkem a dvěma košatými křesly. Působilo to jako balkonek. Když jsem se opřela o zábradlí a shlédla dolů, mohla jsem vidět polovinu knihovny a kolmo k ní část krbu.
Leila mě nejdříve provedla všemi ložnicemi. Vesměs se podobaly jedna druhé, jen majitelé se měnili. Erik bydlel s Adrianou, Karin překvapivě s Alexem. Nejhezčí však byla ložnice Irmy a Daniela. Leila očima o jejich nadýchanou postel se saténovým povlečením ani nezavadila. Nevěděla jsem proč, ale pocítila jsem jakousi lítost. Sama jsem si představovala ložnici se Šimonem, o které jsem věděla, že stejně nikdy nebude existovat. Leila aspoň mohla doufat, zatímco moje naděje byly dávno pohřbeny.
Zamířily jsme ke dveřím první ložnice, k té naší. Zatímco dole byly zdi ponechány jako čistě kamenné, drolící se, zde byla stěna do půlky obložená tmavým dřevem a ke stropu vytapetovaná do sytě zelena. Když dveře otevřela, těžce se odklopily. Přestože jsem tu už pár nocí strávila, nikdy jsem si pokoj neprohlédla za světla.
Vlastně by to tu vypadalo docela útulně, nebýt těch ošklivých pavučin, průvanu, jenž jako by mělce promlouval a stěn, které jako by se hýbaly.
Prohlížela jsem si stolek stříbrné barvy, na němž stálo opřené oválné zrcadlo, na stěně však viselo mnohem větší. Další pohledy směřovaly k vyřezávaným šuplíkům, parfémům, pudrům s labutěnkami a k různým druhům hřebenů.
"Hezké. Chybí tu už jen květiny."
"Žádné tady nepřežijí."
Přemýšlela jsem, jestli je to tím strašným domem, nebo snad upíry. Jakoby jejich přítomnost prostě musela zahubit všechno pěkné.
Ovládla jsem se to vyslovit nahlas, protože pohled mi padl na dvě obrovské skříně schované v pološeru, které stínily nachové závěsy. Skříně byly tak velké, že mě napadlo, jestli v nich neskladují všechny ty mrtvoly, co jim skončily pod rukama.
Leila si všimla mého dloubavého pohledu, kdy jsem se myšlenkami snažila přimět dvířka, aby se otevřela. Bylo to poprvé od proměny, kdy jsem se pokusila o své ztracené "umění" - přimět předměty pohybovat se bez doteku. Samozřejmě se mi to nepodařilo.
"No vidíš, ani jsem si nevšimla, že pořádně nemáš co na sebe."
Leila skříň otevřela. Bylo tam tolik nádherných šatů, střevíců, halenek, vest, šál, kalhot a sukní, že jsem poprvé ohromením přestala dýchat.
Následující dvě hodiny jsme se bavily tím, že jedna střídavě té druhé vybírala některý model na vyzkoušení. Poprvé pro mě bylo lehké zapomenout na to, že v tomhle domě možná doopravdy straší. Našly jsme tu staré kousky oblečení, které už něco pamatovaly, ale také nejnovější módní výstřelky.
"Ty skříně snad musejí být nafukovací!" podotkla jsem obdivně a obrátila se k Leile. Měla právě na sobě oblečený fialový komplet s výstřihem do kulata. "Myslím, že tohle je ono, pokud budeš chtít něco formálnějšího."
"No, není to špatné," prohlížela se Leila v zrcadle a otáčela se jako při tanci.
"Rozhodně je to lepší, než ty šaty před tím. Černá ti nesluší a výstřih do véčka ti příliš ubírá kila. V tomhle máš hezčí nohy a nevypadáš tak bledě," hodnotila jsem.
"Jo, máš přesně pravdu. Nejhorší je, že ostatní posoudit umím, ale sama sebe moc ne," přiznala suše, přesunula se ke druhé skříni a na chvíli se v ní celá ztratila. Po bližším zkoumání jsem zjistila, že šatníky jsou opatřeny malými žárovkami, takže se vevnitř dalo spolehlivě hledat. Byla to vlastně taková malá dřevěná místnost s oblečením.
Jako další model mi Leila vybrala triko s leopardím vzorem do půlky stehen a k tomu upnuté lesklé legíny. Vršek trika byl nabíraný pod prsy a z levé strany se do pasu táhl zlatý řetízek. Sotva jsem se udržela na jehlových botách a při pohledu v zrcadle jsem nadzvedla obočí. Leila se lámala v pase smíchy.
"Tohle je trochu úlet, nemyslíš?"
"Je to hrozné. K tvým vlasům se béžová vážně nehodí," smála se Leila. "A ty kozačky jsou děsné."
Zasmála jsem se s ní. Byla to zábava, jež na chvíli pokryla všechny ty události v uplynulých hodinách. Věděla jsem, že se Leila snaží, aby se mi tu líbilo. Že chce, abych to tu přijala za svůj domov, ale uvnitř mě to sem netáhlo. Ostatní upíři se nezdáli být tolik přívětiví, byli jako přešlí mrazem. Mohla jsem já za to, že jsem s nimi nesouhlasila? Že se mi nelíbilo jejich bezhlavé počínání, při čemž oni následky neviděli? K čemu všechen ten přepych, když upíři ho stejně nepotřebují? Je jen takovým bonusem, ale každý, kdo by tu vkročil, by musel přiznat, že s ním umějí naložit podle svých potřeb.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa


Komentáře

1 hina hina | 12. září 2011 v 18:37 | Reagovat

supéér konečně další kapitolka :) a teším se na další je to pěkný

2 Libča Libča | E-mail | 13. září 2011 v 17:29 | Reagovat

Super kapitolka:)) Těším se na další doufám že bude co nejdřív:))
Takovou skříň bych taky brala:D

3 Ami Ami | 17. září 2011 v 19:54 | Reagovat

Pěkný:-)Ale chtělo by to nějaký to vzrůšo,zatim je to pořád jen popis..tak snad příště:-)

4 afrodiza afrodiza | 5. října 2011 v 16:40 | Reagovat

Super! :) rychle další :))

5 Fredy Kruger Fredy Kruger | 23. října 2011 v 10:51 | Reagovat

" Já spal jsem tak ... cc půl hodiny ..

Někdo mi ukradl holiny  !!

.... Já vyskočil bleskově z postele ven
Zaplaťbůh !  byl to jen šílený sen ....
holinky pevně mi na nohou drží !

komisky na nohou nechutně vrží,
když v noci se plížím krásti !
Holinkou mohu zmásti
jakoukolivěk ostrahu " !

Josseff Tschmoud spánku zas na prahu
zachrochtal " a byly levné " ....
přesvědčiv, zda drží pevně
opět se ponořil do spaní !

... Ponurou jizbou zní chrápání ...

6 ClaytonMarsha ClaytonMarsha | E-mail | Web | 29. října 2011 v 2:39 | Reagovat

A lot of specialists state that <a href="http://goodfinance-blog.com/topics/mortgage-loans">mortgage loans</a> help people to live their own way, because they are able to feel free to buy necessary goods. Moreover, different banks present small business loan for all people.

7 libča libča | E-mail | 19. listopadu 2011 v 19:20 | Reagovat

Prosím další kapitolku :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama