41.kapitola Jednou a dost

19. srpna 2011 v 0:38 | M. |  Jednou a dost
Komentáře potěší + napište, kdy chcete zveřejnit další kapitolu (už ji mám nachystanou).

KREVNÍ BANKA


Ani potom, co mě zasvětili do tajemství, jakým způsobem že zůstávají skryti před světem, jsem měla otázek připravených dost. Upíři byli o něco uvolněnější, přestože jsem je okrádala o klid a pohodlí, a dokonce vypadali, že jim tohle vzrušení zas tolik nevadí.
Na nový příval otázek jsem se však musela posadit. Sledovala jsem, jak upír s výraznýma očima a rozcuchaným účesem, co se myslím jmenoval Erik, zapaluje oheň v krbu. Zabloudila jsem očima i k Leile, jež si hrála se svými světlými prameny vlasů - za celou dobu ani jednou nepromluvila. Jinak se kolem mě nikdo nehýbal, dokud Karin odněkud nepřinesla několik skleniček.

Alex se uvelebil naproti mně a mechanicky k sobě přitáhl přistavěný nerezový vozíček s lahvemi plnými nejrůznějšího pití. Nevzrušeně začal sklenice plnit čirou tekutinou a Karin je každému, jednu po druhé podávala.
"Chtěla bych vědět, kde jste byli, když jsem ještě vzdorovala." Obrátila jsem se ke Karin, která se zatvářila nepřístupně, věděla totiž, kam tím mířím. Podala mi sklenici s pitím, kterou jsem dlouho těžkala v ruce. "Kam jsi zmizela, když chodila do školy?"
Znělo to z mé strany jako výčitka, a Karin na ni zareagovala úsměvem. " Snažila jsem se tě zachránit, celou tu dobu, ale tys mě ignorovala." Nic jsem nenamítala, byla to pravda. " Věděla jsem, že pokud něco neudělám, brzo ti ubude sil. Nemýlila jsem se. Ještě před tím jsem ale vyhledala tuhle skupinku upírů, aby mi poradili. Přemýšleli jsme nad způsobem, jak tě z toho dostat. Všichni mi tvrdili, že tě prostě musím přimět lovit…"
Zadívala jsem se do obsahu své sklenice a rychle to do sebe kopla, ať už v tom bylo cokoliv. Líp mi však nebylo.
"Nakonec tady Adrianu něco napadlo," pohlédla na blondýnu. " V místě, kde kdysi žila, se dozvěděla o existenci krevních bank. Tam si upíři údajně ukládali krevní transfuze na horší časy. Když je potřebovali, zase si pro ně mohli přijít. Docházelo zde prý i ke kupčení…"
"Krevní transfuze?"přerušila jsem ji zaujatě.
"To měly být speciální balíčky naplněné lidskou krví - určené hlavně pro upíry, kteří se chtěli vyhnout přímému styku s člověkem,"vysvětlil ihned Alex a dolil mi pití.
Zamrkala jsem a cítila, jak se mi srdce nadějně roztlouklo. "Vydali jste se je hledat?"
Karin přikývla, ale zatvářila se skepticky. " Problém je v tom, že takové banky ve skutečnosti neexistují. To, co Adriana slyšela, byla pouhá pověra. Celá tahle několikatýdenní výprava byla zbytečná."
Polila mě horkost a příval adrenalinu mi roztřásl nohy. Jakoby veškeré naděje zmizely, všechno pozitivní se rozplynulo. Nenacházela jsem slova. Pak mě však něco napadlo.
" Ale.. ty upíří transfuze, nemůžou se tolik lišit od lidských, nebo ano?"
"Ne, jsou téměř stejné."
"Tak proč jste mi nějaké nesehnali?"namítla jsem zoufale a kontrolovala se, abych se nerozkřičela. Upírala jsem zlostně oči na Alexe. Jak ho to nemohlo napadnout? Nemusela jsem absolvovat ten ponižující hon za zvěří.
"K tomu, aby ses proměnila, potřebuješ krev cítit, při první proměně obzvlášť," odpověděl stroze. "Krev musí kolovat. Když potkáš člověka, kterému proudí v žilách, prostě to máš před očima a neodoláš…"
Vzpomněla jsem si na to zvíře, co mi skončilo pod rukama, a vlasy na zátylku se mi zježily. V tom daném okamžiku mi to připadalo naprosto normální, jako pouhá rutinní záležitost. Teď jsem na něco podobného odmítala myslet.
"Krev v obalu ale necítíš. A kousat do igelitu je jako jíst psí žrádlo. Nepřirozené a nechutné,"podotkla černovlasá Japonka a znechuceně se otřepala.
"Ale jde to, že ano? A nemůže to být přece tak hrozné! Navíc, já jsem se dokázala proměnit, a to jsem krev ještě necítila,"podotkla jsem výmluvným tónem. "Myslím, že za to může úplněk."
"Ano, ten hraje taky určitou roli. Ale nechceme čekat pokaždé do úplňku, to bychom byli příliš slabí. Jde o to, že kolem nás chodí čerstvější potrava, a tak dáváme přednost jí."
"Za cenu toho, že vás někdo uvidí?"
"Kdybychom kradli v nemocnicích transfuze, bylo by to o dost nápadnější a nebezpečnější!"vložil se do toho Erik trochu ostřeji.
Zamračila jsem se a nasadila sarkastický podtón. "A proč nevyužít toho, že oba s Alexem pracujete na patologii? Určitě se setkáváte i s normálními mrtvolami a mohli byste nějakou krev obstarat, když už máte tu možnost!"
"Taková krev během několika minut ubývá na hodnotě, a jakmile nám nebožtíky přivezou, je už pro nás téměř bezcenná. Dodá nám sílu, ale jen na velmi krátkou dobu."
Karin si těžce povzdychla. "Táňo, pořád ti uniká postata toho, proč existujeme."
Potřásla jsem hlavou, ale ne proto, že bych s tím souhlasila, ale protože jsem tohle téma chtěla setřít se stolu. Měla jsem pocit, že vím všechno, co bylo pro přežití nutné. Zaprvé, sát lidskou krev bylo nevyhnutelné a za druhé, slabost přicházela mnohem dříve než za měsíc. To by teoreticky znamenalo, že bych lidskou krev potřebovala už brzo. Kdy? Jak dlouho ještě bez ní vydržím?
Erik se zvedl a železnou tyčí prohrábl popel v krbu. Uvadající plameny se rozžhnuly a vyšly z nich rudé jiskry. Věděla jsem, že mě Alex nechává, abych si vše srovnala v hlavě, ale čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím bylo horší se s tím smířit.
"Měla by ses najíst, od pobytu v nemocnici jsi nestihla moc přibrat na váze,"usoudil Alex a prohlížel si mě od hlavy k patě. Měl pravdu, zápěstí jsem měla hubené tak, že jsem jej palcem a ukazováčkem mohla klidně obejmout. "Karin tě dovede do kuchyně."
Ochotně jsem se zvedla a šla za ní, dokud nám skupinka žíznivců nezůstala za zády. Míjely jsme půlkruh zastavěný vysokými knihovnami a těsně u východu, když už jsem myslela, že míříme ven, Karin odbočila doleva k nenápadným dveřím.
Kuchyň byla úplně jiná, a snad ještě skromnější než u nás doma. Upíři tu nejspíš netrávili příliš času, nebyly tu totiž žádné židle. Do místnůstky nevnikaly ani sluneční paprsky - až když Karin otevřela ledničku, oslepilo mě nečekané světlo.
"Co si dáš?"houkla na mě. "Na výběr je jenom z pár jogurtů. A někde by tu měl být ještě zbytek pizzy."
"Tak tu pizzu."
Karin mi ji hodila a opřela se o omšele vypadající kuchyňkou desku. "Je to jen dočasné, zítra obstaráme nějaké čerstvé jídlo,"pokývla směrem k prázdné lednici.
Chvíli bylo ticho. Nevím, proč jsem si v tu chvíli vzpomněla na Oskara. Když jsem tu teď viděla jenom nás dvě, na vteřinku mi to připadalo jako za starých časů, kdy jsme postávali u školních skříněk a o něčem nezávazně klábosily. Skoro jsem očekávala, že se za jejími zády objeví Oskar a připojí se do hovoru - jenže to byla jen moje naivní představa.
"Díky, že jsi zkusila vymyslet něco, co by mě zachránilo před smrtí. Škoda, že jsem si to neuvědomila dřív." Připadalo mi to skoro jako povinnost jí poděkovat.
Karin se smutně pousmála. "To jo… všechno už mohlo být v zaběhnutých kolejích."
"Netušila jsem, že chystáš výpravu kvůli mně. Byla jsem hrozně naštvaná, že jsi takhle zmizela. Myslela jsem si, že jsi mě v tom nechala. Je pravda, že bych si to asi zasloužila, ale... Oskar si to nezasloužil."
"Ten člověk je už minulost,"zamumlala a hluboce stáhla obočí.
Otevřela jsem pusu dokořán, opařená tím, jak o něm mluvila. Člověk? Zapomněla snad jeho jméno? Z rázu jakoby Karin zaplavila neprostupná aura. Najednou přede mnou nestála kamarádka, ale chladnokrevná vražedkyně. Tohle bylo to, co jsem na upírech nejvíc nenáviděla. Museli být vždy něco víc.
"Jak můžeš takto mluvit? Chceš říct, že pro tebe nic neznamená?"
"Už jsem ho neviděla několik měsíců. Navíc si myslím, že tohle není tvoje věc, Táňo,"sjela mě jako malou holku.
Neotálela jsem s odpovědí. "Přišel za mnou a ptal se, co se děje. Nevěděla jsem, co mu říct! Mohla jsi aspoň... aspoň nechat nějaký pitomý vzkaz!"
"Nebudu se s tebou o tomhle bavit,"odfrkla pohrdlivě, ale já nakonec byla ta, která z místnosti vyletěla jako první. Utíkala jsem přes hlavní síň ke schodišti a jen koutkem oka kontrolovala situaci pod sebou - poznala jsem dvě mužské siluety, které okamžitě zbystřily, ale nepromluvily.
Zapadla jsem do ložnice, přestože jsem nevěděla, jestli pořád ještě patří i mě. Naštěstí tu nikdo nebyl. Během těch chvil jsem všude spatřovala jen krev. Viděla jsem rudé sedačky, rudé závěsy, dokonce i to pití, co jsem ještě před pár hodinami držela v ruce… A nejspíš se mi zdálo i o smyšlených krevních bankách.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa


Komentáře

1 Libča Libča | E-mail | 20. srpna 2011 v 14:21 | Reagovat

Kdy další kapitolu? Ty se vůbec ptáš? Co nejdřív:D Super kapitola  zajímá mě jak se to rozmotá :)

2 hina hina | 25. srpna 2011 v 14:26 | Reagovat

teda..... sem zvědavá jak se ta situace vyřeší a to všechno  těším se na další kapitolku :)

3 Chii^^ Chii^^ | 30. srpna 2011 v 16:30 | Reagovat

Ach, člověk konečně dorazí domů a čeká ho tak krásné milé překvapení!! :D
Novou kapitolku? Co takhle ve čtvrtek na uvítání školy? Nebo v sobotu na uvítání prvního víkendu školního roku? :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama