40.kapitola → Jednou a dost

1. července 2011 v 15:18 | M. |  Jednou a dost
A je tu čtyřicátá kapitola. Už čtyřicátá! Trošku vás v ní seznámím s novými postavami a myslím, že fantazie tomu chybět nebude.
Hezké čtení.

POKUŠENÍ

Z domu jsem odešla těsně před setměním, odhodlaná vrátit se k nim.
Zažívala jsem však kruté chvíle. Každý je někdy prožije, ať už v kterékoliv životní fázi, ale proč teď? A proč já? Myšlenka na mé vrstevníky, kteří neměli ani potuchu o něčem tak šíleně realistickém, a jejichž životy byly tak bezstarostné, utvořila ještě větší propast mezi nimi a mnou.

Upíří škola… jenom skrytá pod jiným názvem. Ach jaká ironie osudu, že jsem si ji dobrovolně vybrala. Chtěla jsem snad rozvíjet své schopnosti měnit se v upíra? Ne. Tak co způsobilo tu mutaci? Kolik námahy mě stálo přesvědčit mámu, abych tam směla nastoupit, přestože ona si představovala moji budoucnosti zcela jinak. Přesto mi dala možnosti výběru.. Avšak jaká byla procentuální šance, že bych se tam znovu vrátila? Nedokázala jsem odhadnout.
S čímkoliv bych se smířila, jenže ve fázi, kdy jste po uši zamilovaní do člověka , se nedá cokoliv vrátit. Jste jako uvězněná lvice v kleci, před níž leží kus krvavého steaku.. a nemůžete z ní ven.. chcete, máte chuť na kousek šťavnatého masíčka… Ne, tohle je špatné srovnání. Ten pocit je horší, mnohonásobně horší.
Pak mě zaujala nějaká má nevědomky zformulovamá myšlenka. Vždyť já jsem volná. Nejsem ničí vězeň, nejsem žádný lev v kleci. Tohle je mé tělo, má mysl a můžu si s ní dělat, co se mi zachce!
Stačila jedna sekunda a byla jsem rozhodnutá změnit cíl své trasy. Neměla jsem za lubem utéct, jen se zdržet. Vidět ho. Ujistit se, že žije.
Ulička byla prázdná - všimla jsem si, že se mi zrychlil dech, přestože jsem si zachovávala přiměřenou a nenápadnou chůzi - a její konec se stáčel k parku, odkud to nebylo daleko ke čtvrti, kde bydlel Šimon. Stačilo jen projít parkem a přejít cestu.. Vybavila se mi vzpomínka na den, kdy jsme po této silnici uháněli na motorce. Kde byly ty nádherné dny strávené na rybníku? Kde se vytratil ten pocit, kdy jsem se ho směla držet kolem pasu? Málem jsem už zapomněla, jaké to je…
Něco mě vytrhlo z nostalgie - špatný pocit z toho, že mě někdo pozoruje. Bylo mi to ale jedno, teď jsem byla upír a nebezpečí mi nehrozilo. Okolí bylo přece slabší než já. Vysmívala jsem se všem zlodějům a násilníkům, a myšlenka na to, jak hravě bych kohokoliv zneškodnila, mě uklidnila. Mé kroky přesto přešly do poklusu, avšak poháněny obrovskou touhou..
Přeběhla jsem park, na jehož konci stál kamenný kostelík s přilehlou farou. Z její plechové střechy skapával roztátý sníh a skrz větve opodál stojících vzrostlých stromů prosvítala i střecha Šimonova domu. Dokázala jsem ten dům rozpoznat i přes to, že se schylovalo k večeru. Namířila jsem si to přes silnici a sledovala svůj cíl. Už jen kousek..
Najednou se na cestě objevilo auto. Zaregistrovala jsem oslepující záři reflektorů, a téměř s jistotou počítala s tím, že se mu vyhnu. Místo toho, aby zpomalilo, jsem uslyšela kvílení pneumatik, jak ridič ještě urputněji šlápl na plyn a dal si záležet na tom, aby mě sejmul. Prásk!
Stalo se. Nepomohl mi ani bleskový uhýbavý manévr. Ale já jsem upír.. Mám být přece rychlejší než nějaké pitomé auto!
Náraz z boku mě odmrštil do křoví. Zvedla jsem hlavu a cítila, že mě už někdo drží za krk. Všechno se stalo tak nějak rychle, zdálo se to jaksi nepochopitelné pro moje dokonalejší smysly.
"Co to sakra děláš?!" Čísi oči v šeru zlostně svítily. Usmála jsem se, snad jsem si naivně myslela, že je to Šimon, i když to nedávalo smysl.
"Alexi?"vyhrkla jsem omráčeně a mnula si žebra. Spalovací touhu vystřídala obvyklá bezmoc.
Ještě pevněji mě zmáčkl a donutil mě vstát. Klusem ke mně přibíhala i Karin s pohrdlivým výrazem v obličeji. "Jsi naprostý blázen!"
Ještě jsem zaregistrovala auto, z něhož Karin před pár vteřinami vyskočila - teď jako neřízená střela pokračovalo v setrvačné rychlosti. Za pár vteřin se ozvala rána a ucítila jsem štiplavý dým. Nikdo z nich tomu nevěnoval pozornost, oba upřeně sledovali můj obličej.
"Pusť mě!" snažila jsem se vykroutit z Alexova sevření. Ani nepovolil a vedl mě přes liduprázdnou ztemnělou silnici. Viditelně z nich čišela zlost, navzdory tomu jsem se necítila nijak zvlášť provinile. Bezděčně jsem se ohlédla přes rameno na nabourané auto a v jednom kuse na oba vrhala nechápavé pohledy, ale nikdo si mě nevšímal.
Už jsem to nevydržela. "Tak co bude s tím autem?"
Žádná odpověď.
"Počkat.. jak jste se o mně dozvěděli?"
Jejich okázalá ignorace mě donutila přemýšlet, co se právě odehrálo. Museli vědět, kde jsem. To, že se z čista jasna objevili na liduprázdné ulici v neznámém autě, nemohla být přece náhoda. Byla jsem snad hlídána? Zamračila jsem se; ta představa se mi hnusila.
Rozhlížela jsem se zuřivě kolem sebe, ale Alexův stisk mě v tom omezoval. Věděla jsem však, že jsme tu už sami. Ten, kdo mě případně zpozoroval a "udal", nečekal, až mu poděkuju. Byla jsem si téměř jistá, že to byl upír. Tak rychle obyčejný člověk jednat nemohl, a proč taky? - Normální lidé se s upíry nekamarádili. Při té myšlence jsem se musela ušklíbnout. Otázka však zněla, jestli dotyčný upír patřil k nám, nebo ne.
"Jestli k vám mám patřit, chci vysvětlení. Mám snad právo klást otázky!" utrhla jsem se na ně.
Po chvíli Karin neochotně, s čelem soustředěně staženým, zamumlala: "Tady ne. Až vevnitř."


V domě byla stejná tma jako venku, jen přechod ze zimy do tepla ve mně zaznamenal změnu. Alex mě pustil, až když jsme se ocitli v obrovské místnosti s kamennými zdmi. Na konci síně sedělo na rudých pohovkách šest upírů, jejichž šest párů očí se vpilo do těch mých.
"Říkal jsem, že jí nemůžeme věřit," podotkl někdo.
"Jestli tu nechce být, nech ji odejít, Alexi."
"Přesně tak. Nemůžeme tu držet násilím někoho z vlastnícho druhu. Je to proti našim zvykům."
"Nechtěla jsem utéct,"bránila jsem se. Překvapil mě jejich ústupný postoj. Jako bych je obtěžovala svým chováním i přítomností. To jsem jim nemohla mít za zlé.
"Teď ji nemůžeme nechat jít,"zamítl Alex názory všech a zvedl ruku na znamení klidu. Konečně se podíval na mě. "Tak nám to vysvětli. Co to mělo znamenat?"
"Chtěla jsem jen vidět kamaráda.."šeptla jsem. Šest hlav se výsměšně zachechtalo. Měla jsem dojem, že jejich smích je všude kolem mě, odrážel se od chladných zdí a trvalo nekonečně dlouho, než zanikl.
"Šimon není její kamarád," vložila se do toho Karin uštěpačně.
"To je jedno. Člověk jako člověk. Máš štěstí, že jsi prozatím imunní vůči lidem, že jsi neokusila jejich krev. Víš co by to pro nás jinak znamenalo?"
"Myslela jsem, že čekáte na to, až někoho zakousnu,"sykla jsem a a z té představy se mi udělalo špatně od žaludku. "Sami jste se mě o tom snažili přesvědčit."
Alexovi se zlostí napjaly šlachy na krku. " Jenže jednat na vlastní pěst by tě mohlo stát život! Mohla jsi nás totiž prozradit. Máš jediné štěstí, že tě nikdo nespatřil."
Bylo mi to jasné. Kdyby se něco zvrtlo a já prozradila jejich rasu, zabili by mě. Vždyť ještě nebyla úplná noc. Jak nezvladatelná v tu chvíli bych asi byla?
"A to auto?"zamračila jsem se nesouhlasně. "Někdo z lidí to mohl vidět! Vsadím se - bylo kradené, že jo?"
Viděla jsem, že Alex se trochu uvolnil a povzdechl si. "Sama jsi nás donutila zasáhnout.."
Poprvé jsem od něho odtrhla oči a zděšeně zapátrala po všech přítomných. "Takže mě doopravdy hlídáte?"
Někdo odpověděl místo Alexe. "Ne tak docela."
"Tak co mě prozradilo?"nechápala jsem.
"Někdo tě viděl."
"Kdo?"vyhrkla jsem nedočkavě. V duchu jsem zuřila, mohlo jim být jasně, že budu vyzvídat. Místo odpovědi zavládlo hrobové ticho. Nadzvedla jsem obočí.
"Později ti odpovíme na cokoliv budeš chtít. Teď ještě není ten správný čas,"uťal Alex vzniklé napětí.
Svěsila jsem ramena, cítila jsem se vyčerpaně a uraženě. Alex se vyhýbal odpovědi. Poznala jsem tu upíří rafinovanost a už jsem na ni pomalu začínala být alergická.
"Bojíte se, že toho budu vědět příliš a zneužiju toho? Neuteču, já - já totiž nemám kam jít." Každé slovo bylo pravdivé a protkané zoufalstvím. Upřímnost mi přímo čišela z očí, které se mi začínaly plnit slzami. "Pokud tu mám doopravdy zůstat, chci vědět všechno."
Nedívala jsem se na Alexe, nechtěla jsem, aby byl ovlivněn mým pohledem, i když jsem pochybovala, že by se na jeho rzhodnutí cokoliv změnilo. Oni neuměli soucítit, slabost neznali.
Viděla jsem, jak si Karin s Alexem vyměnili nicneříkající pohledy a Alex nakonec stejně nečitelným tónem promluvil. "Dobře. Tak co tě zajímá?"
Ožila jsem. Atmosféra jako by se i u ostatních změnila. Cítila jsem, jak mě doprovází zraky všech přítomných upírů, když jsem se rozhlížela kolem. "Všechno o vás.. zajímá mě, proč tu žijete. Jste upíři a máte sídlo uprostřed města. Není to trochu.. divné?"
Všichni upíři na mě nevěřícně zamrkali, a někteří mě ještě navíc zpražili mrazícím pohledem.
" Ani nápad, je to naprosto geniální!" nesouhlasil čísi mužský hlas.
" Jistě," souhlasil Alex. " Genialita spočívá v tom, že máme kořist přímo pod nosem. Nikdo z lidí navíc netuší, že tu jsme, protože dokáže být tak mrštní a rychlí, že jsme obrazně řečeno neviditelní. Ale za to může lidská nevšímavost," podotkl lhostejně.
" Ne, lidské bytosti nejsou slepé ani hloupé," nesouhlasila upírka, která vypadala trochu jako Japonka. Byla malá a měla úzké černé oči a rovné vlasy. " Řekla bych jen, že podvědomě cítí naši přítomnost, ale nedokáží si to nijak vysvětlit. Oni na nás nevěří. Nikdo z nich totiž ještě nedokázal přijít s důkazem naší existence."
" Přesně tak. A o to se staráme my."
" Jak?" vyzvídala jsem.
" Přece si nemyslíš, že tu celou věčnost sedíme na půlkách," uchechtla se upírka s nejhustější hřívou blonďatých vlasů. " Většina z nás má nějakou užitečnou práci. Užitečnou pro nás."
Poslední vyřčená věta se mi moc nelíbila. Dělali všichni tihle upíři něco jinak než jen pro sebe? Cítila jsem, jak se mě opět zmocňuje beznaděj, ale snažila jsem si zachovat chladnou hlavu do té doby, než se dozvím úplně všechno. Co když jsem je před tím soudila moc příkře, ještě než se stihli pořádně projevit? Měla jsem však pocit, že tohle všechno mi dokonale stačilo, abych je prohlédla.
Držela jsem se, abych se nezasmála. " Nevěděla jsem, že upíři pracují."
" Většinou ne. My ano," navázala na rozhovor Karin. " Snažíme se neustále skrývat před lidmi všechno, co se nás týká, protože to, jak si počínáme, za sebou občas zanechává stopy. Ve zkratce; děláme všechno proto, abychom zůstali neodhalení. V minulosti se totiž stávalo, že se nacházela mrtvá těla, záhadně pohozená na ulicích... ani v jednom z nich nezbyla jediná kapka krve. A co víc, pachatele nebylo možno dopadnout. Všechno tohle však probouzelo mezi lidmi obavy a podezření a nám hrozilo, že budeme odhaleni. Co by se stalo, kdyby pravda vyšla najevo? Svět by se nejspíš obrátil vzhůru nohama - lidé by se v panice začali stěhovat, vládl by neklid, strach a násilí. Mohlo by to dokonce zajít tak daleko, že by navzájem proti sobě bombardovali a nakonec se pozabíjeli, pokud by se jim nepodařilo vymyslet nějakou účinnou zbraň proti nám, nebo něco, co by nás vyhubilo."
Všichni čekali, až vstřebám kvantitu informací. Ve skutečnosti jsem nevěřila, že něco z toho, co mi tu právě vykládala Karin, by se na zeměkouli vůbec uskutečnilo - tahle myšlenka mě však přivedla na novou otázku. " To by upírů muselo být nejspíš víc než jen nás devět," (při slově nás jsem se zarazila, protože to zahrnulo i ) , "a pár dalších upírů v naší škole, ne? Kolik takových škol je na světě?"
Alex přikývl. " To je pravda, moc jich ve skutečnosti není. Zatím jsem se potkal jen s malou hrstkou upírů, kteří nežijí ve skupinách, loví samostatně. Prostě jim to tak vyhovuje nebo nemají jinou možnost. Nicméně existují mnohem větší skupiny než jsme my, o tom nepochybuji,"přiznal Alex. " Ale vraťme se k tomu, co vlastně děláme... Danieli?"
Vysoký upír s hnědými vlasy ke mně obrátil svou vystouplou bradu. " Já a Adriana," pohlédl na blondýnu. " jsme zaměstnáni jako policisté. Pracujeme zdánlivě pro spravedlnost a pořádek - "
" Takže když se něco stane a mají v tom prsty upíři, kryjete je?"navázala jsem na něj a snažila se udržet si normální výraz.
" Přesně tak," přitakal. " Často býváme povoláni k nehodám, vraždám a podobně.."
" Samozřejmě jsme tak rychlí, že se na místo většinou dostaneme jako první,"dodala Adriana pyšně.
" A všechno nalíčíte tak, aby to vypadalo jako nešťastná náhoda?" zamračila jsem se. Začínalo mi to docházet... a snad to do sebe i zapadalo.
" Většinou ano, ale někdy se nám to nepodaří. Musíme vyhlížet stále důstojně a spolehlivě, dbát na to, aby se lidem zdálo, že je vše důkladně prošetřeno. Pokud jde o smrt, staráme se o to, aby byla těla dopravena na patologii do správných rukou."
"O to se většinou postarám já a Erik," pokračoval Alex věcným hlasem a ukázal na rozcuchaného upíra vedle Adriany. " Samozřejmě že často konstatujeme smrt jako nešťastnou náhodu. Poslední dobou ale v tomto městě vyhlašujeme zprávu o viru, který uvnitř lidského těla zmutuje a dochází k úbytku krve v těle. Ten má snižovat lidskou koncentraci a funkci mozku, proto lidé tolik umírají. Aby všechno důkladně zapůsobilo, odebrali jsme z našeho těla pár buněk a posíláme je do zdejších vědeckých laboratoří, kde se lidi marně snaží zjistit, oč jde."
" To vážně děláte?" neudržela jsem se. " To je.. kruté!" Odporné. Za vlasy přitažené.
" Ne tolik, jako kdyby se lidé dozvěděli pravdu. Vyber si: co by věděla raději? Že tvá kamarádka zemřela po kontaktu s upírem, nebo na virózu, která navíc ani nebolí?"
" Protože neexistuje!" prskla jsem znechuceně a otřásla se. " Co když lidé budou chodit na odběry krve a zjišťovat, jestli je vir nepostihl? A co když se zjistí, že jsou zdraví a pak najednou zemřou?"
" To se nestane,doktoři nedovedou rozeznat, jestli člověk vir v těle má nebo ne.. A pořád máme na klinice důvěru."
" A co kdyby nás lidé odhalili? Stačilo by jen rozluštit ten vypuštěný genetický kód."
Alex se usmál. "To těžko. Každým rokem se objevuje tolik nových virů způsobující nové a nové nemoci… Navíc naše buňky mají tak zvláštní strukturu, že nikdo ani nepozná, že to doopravdy vir není."

Oddychla jsem si, ale ne úlevou, nýbrž nevěřícností. Něco tak barbarského, co si upíři vymysleli, aby si chránili svou kůži, byl pro mě neúnosný fakt, že sem nepatřím. Odjakživa jsem nesnášela lži, podvody, a co teprve vraždy!
" A i kdyby někdo vypustil do světa jakoukoliv informaci, jsem schopen ji zneškodnit,"ozval se nový hlas. Pohlédla jsem na mladého upíra s delšími vlasy a lehce nazrzlým odstínem. "Já jsem Viktor a pracuji jako redaktor. Jakékoliv negativní zprávy podchytím a při nejhorším nezveřejním."
Připadalo mi to směšné, ale v tuto chvíli mě už nic nedokázalo překvapit.
"Zdá se to být geniální, ale není. Ne vždy. Pokaždé se najde někdo, koho popadne podezření. Většinou nezbývá nic jiného, než ho zabít - tělo pak doputuje opět na patologii, kde jsme zase my. Je to takový koloběh. Nepovede se jedna věc, tak ji další z nás podchytí na druhé straně. Navzájem se kryjeme a zatím to funguje."
"Takže když se to nakonec v závěru sečte a vyhodnotí, geniální to je," zamumlala jsem nešťastně, i když ve skutečnosti jsem si to tak úplně nemyslela. Lidé v tomto městečku byli všímaví, zvědaví a podezíraví.. museli si něčeho všimnout, jen se určitě báli příležitosti upíry odhalit. To bylo to - báli se.
Upíři se zatvářili spokojeně. Zatím jsem nenašla v jejich systému žádnou skulinku - konec konců, ani já jsem si jakožto občan zdejšího městečka nikdy nevšimla ničeho podivného.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa


Komentáře

1 Chiaki Chiaki | 3. července 2011 v 9:22 | Reagovat

Eh... trošku mi to vyráží dech tohleto... jsem zvědavá, jak se to vyřeší a jak to dopadne... a mám jisté podezření, že ji udal Marek... Pfff...Tak dál spisovatelko, hořím nedočkavostí ;)

2 Faire Faire | E-mail | 8. července 2011 v 16:03 | Reagovat

Díy za pokráčko, povedlo se ti.
Doufám v brzké pokračování.

3 Libča Libča | E-mail | 15. července 2011 v 0:21 | Reagovat

Tuhle povídku jsem začala číst před dvěma dny:D A už jsem nakonci jak frustrující :D  No ale jinak  má to zajímavou zápletku. Doufám že i přes to bude se Šimonem:)  Jak píše Chiaki taky myslím že jí udal Marek, je mi  nepříjemnej:/  Ale  rozhodně piš dál nemůžu se dočkat pokračování:))

4 Kristin Kristin | E-mail | Web | 9. srpna 2011 v 14:53 | Reagovat

jé já myslela, že tady už komentář je, tak nic :-( tak další :-D jedním slovem: ÚŽASNÝ! A kdy bude další? :-D

5 Marťa - autorka Marťa - autorka | Web | 10. srpna 2011 v 0:29 | Reagovat

Díky moc všem! Když vidím, že to aspoň pár lidí z vás čte, hned se mi píše líp. Budu se snažit během srpna zveřejnit další kapitolu :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama