38.kapitola→Jednou a dost

30. prosince 2010 v 23:02 | M. |  Jednou a dost

S opravdu velkým zpožděnímí přidávám novou kapitolu. Předchozí je k dispozici zde.


SEZNÁMENÍ

Pozitivní bylo, že se moje obvyklá zdravá síla zatím nevytrácela. Nabila jsem se energií a svět byl tak ostrý, živě se odehrávající před mýma očima.
Jakmile jsem se proměnila do lidské podoby, všechno bylo opět normální, téměř stejné jako dřív. Jediné, co však otupělo, byly moje radostné pocity z včerejšího večera - postupně ze mě vyprchaly jako mýdlové bublinky a vyčníval pocit jakési blízké potřeby, na níž jsem byla zvyklá. Na jednu stranu se naplnil podstatný kus mého upířího já, na druhou stranu ze mě kousek bohatství ubyl. Snažila jsem si to nepřipouštět, ale už teď mi ten kousek scházel víc, než jsem si myslela.
Byla hluboká tma, když jsme se společně brodily zasněženým kopcem k Darkubnu.
"Nemůžeš se teď vrátit domů,"pověděla mi Karin.

"Já vím." Chvíli jsem mlčky přemýšlela a pak znovu promluvila. "Ale necítím se jako neřízená střela. Dokážu žít mezi lidmi, nebo ne?"
"To je špatně položená otázka. Dřív než to zkusíš tě musím upozornit na pár věcí: Přepokládám, že nechceš riskovat, že tě někdo vyprovokuje. Nevím, jak budeš reagovat na lidi v okolí. Možná dobře, možná špatně. A navíc nevím, kdo by chtěl stále podstupovat tu.. bolest."
"Jak to bylo u tebe?"
Vyhnula se mému pohledu. "Ještě jsem se s rodiči neviděla." Polkla jsem a vyplašeně sledovala její výraz z profilu. "Nechala jsem jim vzkaz."
Zadívala jsem se odhodlaně před sebe. "Podle mě je to o vlastní vůli."
Karin mlčela.
Neubránila jsem se dalšímu přívalu citátů a myšlenek. Jak bolí tahle bolest? Ta, o které mluvila Karin, byla jistě čistě fyzická. A ta se musela vydržet, aby ta druhá stránka bolesti - psychická, byla utišena. Ta touha vidět lidi.. Co mohlo být horšího než bolest z toho, že zůstanu sama, ve tmě, daleko od křehké lidskosti?

Tma se vystupňovala, teď panovala dokonale hvězdná noc a nad lesem se vznášela stříbrná mlha.
"Rozešla jsem se s ním." Ačkoliv jsem to potřebovala konečně vyslovit, vůbec se mi neulevilo.
Karin navíc odpověděla věcným tónem, jakoby to bylo něco, co nestojí za pozornost. "Napadlo mě to. Včera jsem ho viděla procházet městem - záměrně si prodloužil trasu."
"Aha,"polkla jsem.
"Poskytla jsi mu hodně námětů k přemýšlení?"
Silně jsem se kousla do rtu při představě na jeho obličej.
"Táňo, podívej se na mě. Udělala jsi správnou věc,"ujišťovala mě odhodlaně, což ve mně vyvolalo přesně opačnou reakci. Kdo ví, proč mi v hlavě vyvstala myšlenka, urputně bojující proti jejímu tvrzení.
"Tolik věcí jsem mu nestihla říct..."
"Čím míň toho o tobě bude vědět, tím to bude snazší. Lidé rychle zapomínají, za chvíli si ani nevzpomene. Tak to holt chodí. Sejde z očí, sejde z mysli..."
Přivřela jsem oči, dotčená jejími slovy. Jakkoliv jsem si připadala emocionálně vyčerpaná, držela jsem s Karin pevný krok.
Sešly jsme z kamenité lesní cesty na hladkou asfaltovou a zkratkou se dostaly do středu města. Procházely jsme jednotlivými dlážděnými uličkami, jejichž jediným zdrojem světla byly veřejné lampy. Nohy mi lehce podkluzovaly na zledovatělé krustě, ale teď už nebylo potřeba plně se soustředit udržet rovnováhu.
"Kam vůbec jdeme?"
"Zavedu tě do našeho sídla. Je to dům nedaleko, kde trávíme většinu času s ostatními upíry. Teď je načase je poznat."
"Nejsem si jistá, jestli se teď chci seznamovat. Potřebuju si sednout a v klidu si vše srovnat v hlavě."
Karin to zamítla. "Znám tě docela dlouho a vím, že tvůj úsudek okolnosti jen zkresluje. Potřebuješ objektivní názor na věc - dozvědět se vše, co je potřeba k přežití."
Mračila jsem se a trochu ve mě bublal nesouhlas. Nakonec jsem roztřeseně zašeptala: "Co budu muset dělat?"
"Prozatím nic,"usměrnila mě Karin a náhle změnila směr. Zamířila k vysokým dřevěným dveřím u jednoho z domů a vzala za kliku. Vkročila do tmy a já šla neochotně za ní úzkou chodbičkou.

Místnost, v níž jsme se octly, působila tajuplně a strop se vypínal dost vysoko, abych v šeru neodhadla, do jaké výšky až sahá. Jediné světlé místo tvořil pruh u okna, kde se náhle objevilo několik postav.
"Eriku, zapal svíce prosím."
Hlas upíra zněl jako ze záhrobí a odrážel se od chladných stěn. Poznala jsem, že promluvil ten nejstarší ze všech a hádala jsem mu ne víc než dvacet dva let.
Prostorem se mihla silueta a kolem mě se rozzářily oranžové koule, prchlivě plápolající a ozařující obličeje všech upírů. Počítala jsem. Bylo jich sedm bez Karin, která mě postrkovala dopředu jako malé dítě.
Odtrhla jsem zrak od jejich bledých majestátných obličejů, jako by mě nezajímali, a vrhla provinilý pohled ke Karin, jež měla vyzývavý výraz ve tváři. Stále jsem se neodvážila nikomu pohlédnout do očí.
Rozhlédla jsem se proto bezděčně po hale; stěny se zdály být chladné a neprostupné, kamenné a pevné jako balvany. Stáčely se do půlkruhu, olemovány tyčícími se kaštanovými knihovnami, jenž se skvostně leskly, měly ozdobné lemování a vypadaly jako by patřily velmi bohatému úředníkovi. Byly až po vrch napěchované tlustými knihami.
Blízko u mě stály dva divany a malý stolek upletený z bambusu. Několik skříněk s přihrádky bylo většinou prázdných, nebo na nich lpěl prach. Bylo tu pár modrých váz, ale většinou převažovaly sytě fialové, sem tam s posazenými sušenými květinami protkané jemnými pavučinami.
Několik metrů opodál, přímo tam, kde stála skupinka upírů, se vyjímal velký krb a na rudém koberci se rozkládaly dvě pohovky stejné barvy - i mohutné semišové závěsy byly sladěny do této barvy.
Světlo se lámalo v záhybech nábytku a tvořilo geometrické obrazce stínů, a pak se naposledy uprostřed stropu rozsvítil gigantický křišťálový lustr, jehož paprsky se rozběhly do stran a zasáhly i nejhlubší šero. Zorničky všech se náhle dokonale zúžily.
Zaujala jsem napůl lhostejnou a napůl nepřátelskou pozici. Ve tvářích ostatních se střídaly různé výrazy - jakoby se cítili nesví v takovém intenzivním světle. Nebo to bylo zapříčiněno spíše mou přítomností?
"Vítáme tě tady," promluvil konečně ten nejstarší, s vlasy černými jako havran, lesknoucími se duhovkami a ostře řezanou bradou. Ač to znělo věrohodně, neodpověděla jsem. "Jsem Alex." Málem jsem očekávala, že přistoupí ke mně a natáhne ke mně chladnou dlaň, ale raději si udržoval větší vzdálenost, jako by se bál, že mě vyleká. Ocenila jsem to.
Letmo jsem přelétla všech šest mdlých obličejů, na nichž se usadil napůl nedůtklivý výraz hraničící až s otráveností, a napůl výraz očekávání. Z většiny čišel chlad, v očích se jim zrcadlila touha po večeru v tmavém koutě s poháry vína.
"Jsme rádi, že ses k nám rozhodla připojit,"pokračoval nanejvýš přesvědčivě, ale intuice mi poradila něco jiného. Setkala jsem se s očima Karin a intenzivně je probodávala. Po té jsem výmluvně odpověděla: "Ale já jsem se k ničemu nerozhodla."
"Samozřejmě,"povzdychl si upír a v tu ránu odhodil měkkou stránku svého ústního projevu. "Jsme srozuměni s tvým nesouhlasem a nechutí. Jsme tu proto, abychom to změnili. Nenutili bychom tě, ale nemáš na vybranou. Do světa lidí momentálně nepatříš."
Jeho slova na mě dopadla těžce jako kámen. "Do světa lidí? A v jakém jiném světě tedy žijeme?" vzepřela jsem se a sledovala, jak se šest párů očí rozšířilo nevolí.
"Snažíme se potlačit soužití s lidmi. Máme výhodu v tom, že oni o nás nevědí, zatímco my ano. A to, že je využíváme k určitým.. maličkostem, naplňuje postatu naší existence."
V zátylku mě zamrazilo. "Maličkostem?!"
"Táňo,"pokusila se mě mírnit Karin. Nevěnovala jsem jí pozornost.
"To, že člověka vysajete i s duší a pohodíte ho jako kus shnilého masa mi zrovna nepřipadá jako maličkost!" Upíři se nesouhlasně nakrčili nad mou reakcí, ale neřekli nic.

Alex pokrčil rameny. "I tak se to dá říct."

Zděšená jeho ledovým klidem jsem nemohla pořádně zformulovat odpověď. "Myslela jsem - přeháněla jsem!"

"Mluvím narovinu."

"Ale - musí existovat i jiné způsoby, jak - jak se živit!"oponovala jsem dychtivě. Srdce mi bezděčně tlouklo, čelo se mi rosilo potem, který si brázdil cestičky zlostnými vráskami.

"Například?"opáčil Alex. Nedokázala jsem odpovědět já, ani nikdo ostatní.
Někteří z přítomných vypadali, že by se tohoto rozhovoru raději neúčastnili. Přesto však z nich čišela zvědavost a hladovost po tom, co udělám. Přihlíželi proto nehnutelně, jako by se obávali, že se přímo na ně začnu osočovat.
"To, že jsi tak dlouhou dobu vzdorovala a potlačovala vlastní pudy je obdivuhodné, ale zároveň sobecké vůči tobě samotné. Ty jsi přímým důkazem toho, že jiná cesta než lov neexistuje."
"Ale dokážeme přece lovit i zvířata,"poznamenala jsem v naději.
"Dlouhodobě ne. Je to stejné, jako kdyby lidé jedli pouze čokoládu. Ne, nakonec by nám to stejně nestačilo. Potřebujeme pravou nefalšovanou lidskou krev. Žádné náhrady neexistují. O tom, jak nevyhnutelné je násilné získání krve ze samotného zdroje jsi nás ty přesvědčila nejlépe."
Násilné získání krve ze samotného zdroje.. ta slova mi bezděčně vyvstávala před očima. Věděla jsem, že bych obětovala veškerou rychlost, sílu, balanc pro tu možnost nikdy se nepřiblížit, a ani se nedotknout lidského hrdla. Nezmařit lidský život.

Moje rozhořčení se vystupňovalo, ale v mé vlastní hlavě. Bez vyzvání jsem přešla celou halu a posadila se třaslavě ke krbu. Scvrkávala jsem se při pohledech všech a přidala si nanejvýš bezmocná a zoufalá. Nevydolovala jsem v sobě jedinou námitku, jediný argument, který by jejich tvrzení vyvrátil.
"Myslela jsem, doufala jsem, že se dokážu změnit. Vsugerovávala jsem si, že jsem jen člověk. Chtěla jsem zůstat člověkem."
"To nelze obejít."
"Pořád jsi ale napůl člověk, smíš přebývat na světle,"podotkl jemný hlas. Vzhlédla jsem. Byla to Leila.
To je zanedbatelné,"přerušil ji ženský hlas. Otočila jsem se za ním, ale neviděla jsem žádný konkrétní obličej. "A přinejmenším nebezpečné. Jakmile jednou okusí lidskou krev, přestane být vůči nim imunní. A zabíjet za světla, kdy hrozí riziko odhalení našeho druhu,
by bylo hodno spíše tvé vlastní smrti."
Upírka s ebenově černými hladkými vlasy a očima jako dva uhlíky si netrpělivě olízla rty a podivně si mě přeměřila. "I samotní lidé z tebe vycítí jistou nebezpečnou auru. A ty budeš nepředvídatelná - jako dravec. Nemusí se vždy stát tvou kořistí, když se jim vyhneš. Ale pokud tě někdo rozzlobí, nebo se naskytne příhodný čas a chuť -"
"Dost už!"zakřičela jsem a zakryla si dlaněmi uši.
Poprvé jsem byla svědkem toho, jak vypadá doopravdy hrobové ticho. Ponořila jsem zraky do zuřivě plápolajícího krbu, jehož plameny začínaly pod mým pohledem pomalu ale jistě uvadat.
Myslela jsem na Šimona. Jak jsem mu chtěla říct, že ho potřebuju. Jak zvrácené mi připadalo, že jsem se s ním rozloučila. Byli jsme stvořeni jeden pro druhého - a přece nás něco zásadního muselo rozdělit. Věděla jsem, že zde mě nikdo nebude hýčkat, jestli tu zůstanu. Vlastně jsem se nestihla ujistit, jestli chci jejich pomoc. Nebude lepší utéct, schovat se - ?
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa


Komentáře

1 Destiny Destiny | Web | 2. ledna 2011 v 19:10 | Reagovat

Ahoj, sháním porotce pro mou Literární soutěž. Ty, jak vidím, máš zkušenosti s psaním. A to je na kritiku ideální. Pokud však odmítneš výzvu porotce, budu ráda když přijmeš alespoň post soutěžícího. :)

http://destinyloves.blog.cz/1101/1-literarni-soutez

2 Faire Faire | E-mail | 5. ledna 2011 v 20:13 | Reagovat

Prosím pokráčko :)
Začíná to být hodně zajímavé.

3 Chi Chi | 7. ledna 2011 v 18:19 | Reagovat

Já fakt nevim, co říct. Nejsi upír? :) píšeš to tak jistě, jako bys přesně znala tohle rozhodování. No už se těším, jak to nakonec Táňa vyřeší. Doufám, že jsi happy-endový typ.

4 Sairiana Sairiana | 31. ledna 2011 v 21:19 | Reagovat

Nádhera, už se těším na další kapitolku.

5 Manon Manon | Web | 1. března 2011 v 18:30 | Reagovat

Bude další kapitola? Prosím, prosím =) přece jenom je už březen a ty nepíšeš a nepíšeš...

6 Kristin Kristin | E-mail | Web | 11. dubna 2011 v 16:24 | Reagovat

napíšeš pls další kapitolu? :-) jsem do toho tak zažraná, že sem chodím každý týden a vyhlížím novou kapču :-D :-)

7 hina hina | 22. dubna 2011 v 22:36 | Reagovat

ahuj kdy bude další kapitolká? nemužu se dočkat co bude dál :D:)

8 Marťa - autorka Marťa - autorka | 3. května 2011 v 13:19 | Reagovat

Pokračování bude, jen nevím kdy. Nejspíš až o velkých prázdninách.

9 hina hina | 7. května 2011 v 8:57 | Reagovat

aha :) tk to se už nemohu dočkat a děkuju

10 Kristin Kristin | E-mail | Web | 9. května 2011 v 20:00 | Reagovat

[8]: děkujem! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama