37.Kapitola → Jednou a dost

26. listopadu 2010 v 20:45 | M. |  Jednou a dost
Vlastně se ani tolik nedivím, že tohle někdo čte. Spíš se divím, že já dokážu něco napsat.


LOV

Uvědomovala jsem si to naplno - prožívám poslední minuty jako člověk. Poté se můj svět změní. Nikdy jsem nebyla typ, který by se do něčeho hrnul po hlavě, tím pádem ve mně jakákoliv změna vyvolávala pocit nejistoty - zvlášť, když jsem si svůj osud nevybrala. A zůstala jsem v tom téměř sama, předhozená před děsivé neznámo, o němž jsem zatím nic nevěděla.

Ten večer jsem čekala bezmála do půlnoci, než sestřička zkontrolovala všechny přístroje a sama se usadila do svého vlastního nerušeného kouta, stejně jako ostatní zdravotnický personál. Když naposledy přecházela po pokoji, předstírala jsem, že už spím, a jakmile za sebou zavřela dveře, vyrvala jsem si z paže přívod léků a odhodila stranou kapačku, jíž mi dali včera. Odstrčila jsem celý vozík se šňůrami někam do rohu, abych ho ani koutkem oka neviděla.
Pak jsem vnímala už jen světlo vycházející z chodby, která teď musela být úplně prázdná.
Karin přišla o několik minut později, přesně tak, jak slíbila. Rychle vklouzla do pokoje a zavřela za sebou dveře.
" Všechno v pořádku," informovala mě spěšně. " Určitě mě nikdo neviděl."
" Dobře." Na víc jsem se nezmohla.
Karin přeběhla pokoj, aby mi pomohla se zvednout z postele mé slabé tělo, poznamenané nedostatkem čerstvé krve. Moje upíří smysly po ní doslova žíznily, ale můj mozek zůstával i nadále nasycený.
Přála jsem si, abych nemusela vnímat, jak jsem neschopná… olověné ruce jak mě táhnou k zemi.
" Karin," vydechla jsem. " Já tohle nezvládnu."
" Přestaň s tím!" ohradila se na mě rozzlobeně. " Přece si nemyslíš, že to teď vzdáš. Táňo, prosím, snaž se aspoň trochu."
" Nemůžu," vzlykla jsem.
" Tohle už jsme několikrát probraly. Všechno půjde hladce, jakmile se dostaneš ven. Věř mi," věnovala mi odhodlaný pohled, jenž mě trošku zburcoval.
Zůstala jsem stát a civěla do prázdna, zatímco Karin se pokoušela otevřít dobře jištěné okno. Nakonec se jí to podařilo a dostala mě na parapet, odkud jsem velice opatrně seskočila na balkon.
Noc byla temná a lesknoucí se jako hladina jezera, ale sníh černotu přehlušil a ozářil všechny kopce a lesy. Dotkla jsem se zamrzlého zábradlí, zasypaným taktéž bílým popraškem a vzhlédla k měsíci, jenž nám krásně svítil nad hlavami. Uslyšela jsem Karin, jak se zhluboka nadechla, cítila jsem studený zimní vítr, jak mi rozfoukal vlasy, rozevlál lehkou nemocniční košilku a zařezal se mi do kůže…
V tu chvíli jsem se cítila o hodně lépe a viděla první jiskru naděje, že to dopadne dobře. Karin obrátila pohled na mě a něco nepopsatelného se jí odráželo v očích - možná jí naplnil adrenalin.
" Musíme jít, než nás tu někdo zahlédne."
Přikývla jsem, úspěšně zdolala zábradlí a seskočila na zem, do sněhové peřiny. Karin přistála vedle mě jako kočka; její dopad byl tak lehký a ladný, až se mi to zdálo nemožné. Její obrysy se v záři měsíce začínaly pomalu proměňovat.
" Zkus se rozběhnout!" křikla a rozlétla se jako netopýr do noci.
Poručila jsem nohám, aby se pohnuly a ono to najednou šlo; zjistila jsem, že se mi běží neuvěřitelně lehce a čistě, téměř jako bych se vznášela. Pokrývka pod námi šustěla a já jsem si připadala svobodná; vůbec jsem nemyslela na to, co za chvíli přijde, protože se to zdálo být přímo samozřejmostí.
Kopec před námi jako by se začal zmírňovat a za chvíli jsme dosáhly na jeho samý vrcholek, jen pár stovek metrů u lesa. Cítila jsem třes svých rukou a náhle jsem rozpoznala tu nezaměnitelnou sílu, která ze mě vytláčela člověka a tvárnila novou, o něco hrůzostrašnější bytost.
Netrvalo to ani minutu a celý proces byl u konec. Nepocítila jsem ani náznak bolesti - moje skeptičnost a odpor k sobě samé byl jen pocit otupělý, podřadný. Ocitla jsem se v jakési euforii, při čemž moje instinkty a vnímání se rozostřilo a vyniklo.
Zvedla jsem oči k nebi a rozpřáhla ruce nad hlavu, tentokrát nebyly těžké, ale lehké jako peříčko, jako list pohupující se ve větru. Poprvé za celý život se ve mně konečně probudilo to, co jsem jako člověk postrádala, co jsem nikdy neměla - viděla jsem se ve svém vlastním stínu, jak s lehkostí a jistou grácií pohybuji. Moje pozice byly ladné, a zároveň pevné a na míru přesné. Jako kdybych pohyby kopírovala podle přesných čar, dokonalých parametrů. Byly to pozice bohů. Ale tak nějak jsem tušila, že by se to nedalo naučit, ani zopakovat. Kdybych teď tančila na podiu, nikdo by se mi nevyrovnal. Jenomže tančit sama se zdálo být zbytečnější. Chyběla mi jedna osoba, už teď.
Pocit ztráty rychle vymizel, byla jsem teď schopná rychlejší adaptace. Nejenže jsem byla ladná a hebká jako žínka, ale cítila jsem se také mnohem silněji a dravěji než kdykoliv předtím. Byla jsem připravená útočit, lovit.
Otočila jsem se nesměle ke Karin a nečekala nic závratného. Prostě to byla jen Karin, moje kamarádka, pouze se silným, skálopevným obrysem. Tvář měla bílou a hladkou, oči široké a rozzářené jako dva reflektory. Těžko v nich skrývala pokušení. Proti záři měsíce se její vlasy neuvěřitelně leskly a vypadaly tmavší, pevnější - jako nylonové provázky. Usmála se na mě a stejně ten úsměv nebyl až tak hrozivý, jak bych si mohla myslet.
Pohlédla na mě se zvláštním výrazem, který jsem od ní neznala. Musel znamenat něco významného. Bylo na čase vyrazit.
Nasála jsem do plic další, ledový vzduch a cítila, jak se mi poprvé za několik týdnů pořádně roztáhla bránice. Krev se mi rozproudila, koloval v ní opravdový adrenalin očekávání související však pouze s potřebou po krvavé večeři.
Rozběhla se směrem k černému lesu, osvícenému čerstvě napadlým sněhem, po mělkých stopách, které za sebou zanechávala Karin. Prodrala jsem se skrz hustý porost a kapradí a namířila si trasu podél cestičky lemované stromy a nastražila všechny smysly. Do nosu mě najednou praštil pach zvířete a já si najednou byla úplně na sto procent jistá, co je to za zvíře…
Letěla jsem nocí přes všechny překážky a vždy v pravou chvíli dokázala odhadnout, kdy správně uhnout, zabočit, změnit směr. Přesně po stopách kořisti, po nezaměnitelném pachu dráždící moji nosní sliznici. Cítila jsem tu vůni krve na sto honů a teď už jsem si byla přesně jistá, že jsem jí velice, velice blízko… Jasně jsem si to mířila na sever a nepotřebovala žádný kompas, abych se o tom přesvědčila. Prostě jsem to věděla - bylo to součást mého já. Tryskovým neunavujícím se během jsem pádila dál a zanechávala za sebou sněhové stopy, které určitě za chvíli znova vyplní nový sníh… Nicméně věděla jsem, že se zanedlouho běloskvoucí sníh zbarví dočervena…

Stanuly jsme s Karin na malé loučce pod řídnoucími zasněženými stromy. Noc byla zase klidná, tichá, bez větru. A já se cítila zase silná, zdravá, úplná.
" Vrátíš se do nemocnice?" zeptala se mě Karin, ale už jsem neslyšela ten její pochybovačný hlas, na něhož jsem si za poslední dobu zvykla - byl to zase ten přátelský nerozlučný tón, který ke Karin patřil. Z jejího hlasu jsem vyčetla, že sama tuší, jaká bude moje odpověď.
Chvíli jsem přemítala, jaké rozhodnutí mám vlastně učinit. Věděla jsem, že by bylo správné se vrátit do nemocnice, pro klid a pokoj v duši všech ostatních - nebo přinejmenším kvůli rodičům. Kvůli tomu, abych nevzbudila určité podezření.
Ale když jsem si představila, jak znova uléhám do nenáviděného lůžka, okamžitě mě přešel mráz. Jakou by mělo cenu čekat do rána, až u mě doktoři objeví náhlý zdravotní převrat k dobrému? Jistě. Když zjistí, že jsem zmizela, bude z toho trochu průšvih, ale pořád všichni nakonec budou šťastní, že už jsem zase v normálu.
" Nevrátím se tam," rozhodla jsem pevně a Karin pochopila, aniž by mi musela nahlédnout do myšlenek. Ona mě chápala. Karin byla moje záchrana. Můj nejlepší přítel.
Ano. To ona mě celou tu dobu držela nad vodou, abych se neutopila. Snažila mě podepřít, jak jen to šlo. Pomáhala mi ve všem, ale já jsem to odmítala. Byla bych hloupá zvolit si svoji smrt dřív, než bych se obeznámila s novou existencí.
Nejspíš bych za pár dnů zemřela na selhání organismu, nebo aspoň tak by to doktoři nazvali. Nikdy by sami nezjistili, co jsem vlastně měla za nemoc; to jsem s určitostí věděla - na to byla medicína příliš krátká. A kdo by se namáhal zjišťovat, o co šlo? No co, zemřela jedna mladá, chudokrevná holka. Koho by to zajímalo? Kdo by pátral po tom, proč se to stalo? Věděla jsem, že bych jen na zemi nechala všechny své blízké, zlomené a utrápené. Zůstal by tu můj nejdůležitější člověk na celém světě. Po tváři se mi rozkutálely sotva znatelné slzy. Slzy smutku, výčitek svědomí, slzy přátelství. Karin se na mě stále upřeně dívala a pak jsme si navzájem vrhly do náruče.
Tehdy jsem ještě nerozpoznala, co se skrývá za její novou tváří...
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa


Komentáře

1 Chiaki Sumire Chiaki Sumire | 29. listopadu 2010 v 22:58 | Reagovat

Páááni!! Jako obvykle je to krásný! Ehm... a ta pochybná věta na začátku se mi nezdá... proč bys ty to neměla napsat? nebo divit se, že TY...
(Jen se omlouvám, že komentuju pozdě.  Byla jsem s kámoškou na chajdě, daleko od netu, takže jsem si nestihla nic přečíst.)

2 Faire Faire | E-mail | 30. listopadu 2010 v 16:18 | Reagovat

Jsem ráda že jsi zase přidala další kapču :) a moc se těším na další.
Jinak velice dobrý díl.

3 Marťa Marťa | Web | 30. listopadu 2010 v 17:31 | Reagovat

[1]: Protože mi to psaní nejde.. poslední dobou se většina věcí kazí. No, snad někde načerpám energii a dopíšu tuto povídku. Musím! :) Ale dík.

4 Chiaki Sumire Chiaki Sumire | 30. listopadu 2010 v 21:23 | Reagovat

[3]: No jo... to jsou období... Ale mně se nezdá, že by ti to nešlo, mám tuhle povídku moc ráda a počkám si třeba rok (ikdyž to bych asi nepřežila XD), než něco napíšeš.
Můžu ti doporučit, abys taky s kámoškou popř. s klukem jela na chatu (nebo i jednodenní dámská jízda), třeba jenom na víkend, je to ohromný relax. A navíc teď, když všude jiskří sníh... Jóóó zima...
A vůbec nemáš zač, to já děkuju, že tohle krásné "zlepšení nálady" píšeš.

5 Chiaki Sumire Chiaki Sumire | 30. listopadu 2010 v 21:25 | Reagovat

P.S. Už mám desky, ještě barvu do tiskárny, tvoje svolení, že si to můžu vytisknout a kniha je na světě. Můžu? Prosím!

6 Marťa Marťa | Web | 4. prosince 2010 v 17:07 | Reagovat

[5]: To jako fakt? :D Vždyť je tam plno chyb a je to strašně nepropracované.. Ale klidně.

7 Chiaki Sumire Chiaki Sumire | 5. prosince 2010 v 13:31 | Reagovat

Jasan, bude to hotová kniha a navíc se to krásně čte, chyby nevaděj, dělá je každý a působí to tak osobněji :-D. Děkujuuuu!!!

8 kamca... kamca... | 30. prosince 2010 v 15:32 | Reagovat

jééé to by bylo supr kdyby z toho byla i kniha :) a mocinky se tesim na dalsí dílek :)

9 Armen Armen | Web | 12. dubna 2012 v 15:10 | Reagovat

No to je super? No koment, to se ani nedá, prostě skvělí! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama