36.kapitola→Jednou a dost

23. října 2010 v 15:59 |  Jednou a dost

Moc se mi nedaří psát, ale chtěla jsem se někam pohnout, tak sem dávám další kapitolu.

Východisko

Mamka mě opět přišla navštívit odpoledne. Připomínala mi neznámého zloděje, který jí vypáčil dveře v ložnici. Vypadala poklesle a nahlas diskutovala sama se sebou, protože já jsem vnímala sotva napůl. Pod jejími starostmi mi hlava těžkla a cítila jsem se neužitečná, jelikož jsem jí nemohla nijak pomoct, ani mě nenapadala žádná soucitná rada. Naopak jsem v hlavě měla plno vzpomínek a vracela jsem se k těm, které by mi neublížily. Myslela jsem na včerejší den, kdy jsem spatřila stát ve dveřích nemocničního pokoje svého otce.
"Ahoj, Tan."
"Tati?"vykulila jsem oči, až mě to bolelo. Zvedla jsem se z postele a bez mrkání zírala na postavu před sebou, až se mi z očí vyvalily slzy.
Až to, že mě chytl za paži mě trochu vzpamatovalo a upevnilo v tom, že je skutečný.
"Je mi to líto."
"Nemůžu uvěřit tomu, že tě vidím,"odpověděla jsem s upřímným úsměvem.
"Můžu ti to vysvětlit? Já vím, že to teď vypadá, že jsem tu jenom kvůli tomu, co se ti stalo. Ale chtěl jsem přiletět už dřív."
Zavřela jsem oči a zase otevřela. "Jak tě napadlo letět sem už předtím?"
"No, přišel mi dopis," začal. "Vlastně… honilo se mi to hlavou už pěknou dobu. Na Štědrý večer jsem už věděl, že se chci vrátit. Hned jsem si začal zajišťovat okamžitou letenku na ráno, ale letadla měla přes svátky utrum. Trvalo mi několik dní, než jsem se sem dostal."
"Jo.. ale jsi tady,"usmála jsem se.
Prohlížela jsem si jeho obličej.. oči, které jsem si pamatovala z minula se rozjasnily, přestože je lemovalo o pár vrásek víc. Ale byl tu.
"Možná jde o nějakého vandala. Asi bych měla nechat do domu nainstalovat alarm, už jsme to s tátou probírali… Táňo? Co si o tom myslíš?"
Dotekem mě máma vytrhla ze snění a v povzdechu si z čela odhrnula zplihlé červené vlasy. Kdo ví, proč byla najednou tolik výřečná. Možná právě kvůli tátovi. Vypadalo to, že od té doby, co se k nám znova přestěhoval, se všechno rapidně změnilo. Najednou jsem cítila oporu hned z několika stran - a tím to bylo ještě těžší, protože jsem věděla, že pak bude možná po všem… budou si vyčítat moji smrt…
"Hm, možná je to docela dobrý nápad,"přikývla jsem nepřítomně. V tom se zprava do potemnělého pokoje nahrnulo světlo; ve dveřích se objevil bílý lékařský plášť.
"Paní Prouchová, mohu s vámi na pár minutek mluvit?"požádal matku lékař. Máma vstala a plna očekávání se odebrala ke dveřím. Ty se za ní hlasitě zabouchly a osaměla jsem. Byla jsem unavená.
Z chodby ke mně začaly připlouvat dva hlasy. Právě hovořil jeden z doktorů.
"…zapojili jsme dvě třetiny lékařů, děláme naprosté maximum."
"To je všechno?"
" No, jak to říct," promluvil mužský hlas tiše a obezřetně. " Mám takový dojem, jestli vaše dcera není jen tak trochu.. hypochondr."
" Cože?" slyšela jsem svou matku vyhrknout. Po krátkém přemýšlení znepokojeně zamumlala. " Jak to myslíte?"
" Paní Prouchová, nic nenaznačuje tomu, že by vaší dceři něco scházelo. Přístroje nepoukázaly na žádný záchytný bod. Zkrátka není se čeho držet. Poslali jsme ještě některé testy do vzdálenějších laboratoří, ale velice pochybuji, že budeme moudřejší."
Viděla jsem tu scénu živě před sebou. Matka se nejistě kouše do rtu a vážně nad tím uvažuje, zatímco doktor se jí s procítěným výrazem pokouší vnutit, že já na ně všechno hraju. Jistě. Konec hry. Na co to dál předstírat? Přece známe pravdu.
" Takže vy se domníváte, že jí nic není? Že si všechno vymyslela? Tomu nevěřím," namítla. " Jen si někdy všimněte, jak je bledá! Musí s ní být něco v nepořádku!"
" Ano, pozorujeme u ní lehkou astenii - je pohublá. Přesto bych se přikláněl k tomu, že pod tlakem je spíše její psychická stránka. Pošlu k ní jednu z našich psycholožek zabývající se anorexií, ta si s ní pokusí v klidu pohovořit."
" Ale vždyť nikdy neměla sklony k anorexii, to musí být nějaké nedorozumění - "
" Jste si jistá, že svoji dceru tak dobře znáte?" vypálil lékař.
Náhle jsem v hlavě viděla matčin bezduchý výraz. Ne, neznala mě už tolik. Ještě před - před jakou dobou? - vůbec netušila, že Šimon existuje. Zároveň nevěděla nic o tom, čím jsem. Kdybych jí pověděla, že jsem upír, možná by s návštěvou psychologa neotálela, ale souhlasila by okamžitě.
" Zkusíme to," završil lékař debatu. Slyšela jsem jen její oddechnutí, znějící jako svolení.
Chtělo se mi smát. Byl by to takový ironický smích.

Zdálo se mi, že žiju už jen napůl. Samota mě obklopovala ze všech stran a neměla jsem šanci s někým hovořit na rovinu. Ležela jsem, trpce se nadechovala a vnímala průvan okolo sebe, který vysával z mé kůže veškerou šťávu. Byla jsem bledá a neuvěřitelně hubená. Snažila jsem se jíst, ale jakoby se vše ve mně jen ztrácelo. Přestala jsem se snažit - pouze jsem přemýšlela v polospánku. Co bude následovat? A čím si to vůbec procházím? Jsou to snad nějaké fáze, na jejichž konci se stanu upírem? Musím kvůli tomu fyzicky zemřít?
Ale tím jim způsobím bolest. Všem..
Dobelhala jsem se k zaprášenému zrcadlu - bylo to děsivý, žalostný odraz, ale ten jediný mi nelhal.
"Karin?"
Ohlédla jsem se, překvapená slovy vycházející z mých úst. Nově příchozí postava za mými zády se ve světle otočila a zavřela za sebou dveře.
"Doufám, že ti nevadí návštěva. I když je už po návštěvních hodinách,"vrhla pohled ke dveřím a pak mě sjela pohledem odshora až dolů. "Divím se, že máš ještě tolik síly se postavit."
"Co tu děláš?"vyhrkla jsem.
"Nepřišla jsem tě politovat s kytkou v ruce,"ujistila mě koženě a pozorovala mě stejně urputně jako já ji.
Karin se změnila. Čelo měla vystouplé, obličej bledý jako křída - kromě očí, prohloubených jako dva tmavé důlky - plamenně jí svítily obalené teplým karmínovým a hnědým odstínem. Přes sebe měla přehozený jednoduchý kabát, jež ihned odhodila stranou.
Každou další větou pronesenou na můj účet ve mně narůstala nedávno pohřbená nepřátelskost. Stáhla jsem obočí. "Nechápu, co ode mě čekáš."
"Možná trochu víc víry a vděčnosti,"utrousila. V obličeji se nejevila žádná známka zájmu, ani vzrušení.
"Promiň, ale neumím být vděčná někomu, kdo na několik týdnů zmizel a ani o sobě nedal vě-"
"Nehodláme už dál čekat na tvou smrt,"utnula moji odpověď a vzápětí zakoulela očima tak okatě, až mě to urazilo. "Přestaň být naivní."
"Dokážu najít jiný způsob, jak se z toho dostat!"zahulákala jsem a zlostně civěla před sebe.
"Žádný jiný způsob není! Zemřeš a nikdo ti nepomůže."
"Co když mi na tom nezáleží?"
Věta visela ve vzduchu jako zlověstná tajenka. V jednu chvíli jsem myslela na Šimona a na to, že bez něj nejsem nic. Co můžu dostat místo něj?
Moje kdysi nejlepší kamarádka teď stála přede mnou, ztělesnění krásy a síly. A ještě něčeho navíc, ale právě to jsem neuměla identifikovat. V její auře pluly nějaké stíny, snad to byly pozůstatky přítomnosti krvelačných kamarádů, o nichž jsem nic netušila.
Karin tu však přišla sama. Jak se dozvěděla, kde jsem?
"Na nikom ti nezáleží?"pohlédla na mě. "Buď ale vděčná tomu, kdo se postaral o tvoji záchranu."
"A to byl kdo?"
Cítila jsem, jak mi moc záleží na odpovědi. Karin se plavým krokem přesunula k oknu a prstem se dotkla chladného skla.
"Kde jsi byla?"ptala jsem se znova. Ruka jí strnula v pohybu, avšak mou otázku nadále ignorovala - pouze vzhlížela ven, s pletí zalitou měsíčním svitem.
"Celou dobu si hraješ na ztracenou.. a co čekáš? Že se ti vrhnu okolo krku?! Tak co? Kolik lidí jsi už skolila?!"
Prudce se otočila. "Nevydala jsem se lovit lidi."
"Tak co tě tolik zaujalo?"vybafla jsem ironicky a prudce mě píchlo v žebrech. "Prsten?"
Její oči se nechápavě rozšířily. "Teď není vhodná doba na vysvětlování. Ale jedno ti povím; zbývá ti tak týden plnohodnotného života. Pak tě možná napojí na přístroje, dokud se z tebe pomalu nestane škvarek.."
Polkla jsem a plíce se mi nejistotou zúžily. "Možná že chci, aby všechno skončilo.."
"Tohle není konec, ale začátek,"odbyla mě. "Musíš přejít na druhou stranu. Lidský život už je minulost. Jestli tu zůstaneš, tak všechno, co jsme kvůli tobě absolvovali, bylo zbytečné."
Srdce mi bušilo v hrudi. Přimhouřila jsem oči. "Řekni mi - kdo tě sem poslal?"
"Marek,"odpověděla a nevzrušeně se otočila k oknu, za nímž jasně zářil měsíc.
"Marek?" Ustrnula jsem a zalila mě vlna překvapení a možná i vděčnosti k člověku, o kterém jsem vždy mínila jen to nejhorší. Nechápala jsem, jak Karin dokázal informovat. Ale najednou se mi nechtělo umřít..
Karin promluvila vzhlížejíc k černé obloze. "Za dva dny bude úplněk. Přijdu pro tebe, tak buď připravená."


Seděl u mě na okraji postele a zahříval ve svých rukou mou prochladlou dlaň.
"Byl to Marek."
Tázavě na mě pohlédl.
"Sice je těžko uvěřitelné, že šlo o jeho vlastní pohnutku, ale.. zařídil, aby Karin přišla."
Přikývl. "A udělal dobře. Protože tvůj stav není dobrý.. Jedině ty si stále nechceš přiznat, kým se stáváš. Čím dál víc.. Měl tě snad nechat zemřít?"
"Mluvíš, jakobys všechno věděl.."
Klidně mě pozoroval. "Protože bych udělal to samé."
Stáhla jsem dlaň a řekla to, co jsem plánovala říct. "Věděla jsem, že všechno tohle… byla to chyba."
Vzala jsem do rukou jeho notebook a pomalu mu ho podala. "Tohle už nebudu potřebovat.. Řekla bych, že už si nebudeme psát."
"Nemyslím, že by ti pak bylo líp,"řekl tiše s očima výmluvně upřenýma do mého obličeje.
"Už nemám sílu... ta věčná vášeň mě zabíjí."
Cítila jsem, že mi zeskelnatěly oči, ale spíše v důsledku bolesti v hrudi než kvůli něčemu jinému. Zjistila jsem, že je pro mě docela snadné se s ním rozejít, přestože se na mě takhle díval.
"Kdybys nebyla tak tvrdohlavý.. pesimista, mohlo být všechno jinak,"namítl, ale neznělo to jako obvinění.
"Ne, nemohlo. Protože jsem jen realista,"zavrtěla jsem hlavou. "A musím to ukončit. Nemá to budoucnost.. Ty to víš."
"Ty mě nekousneš. A navíc ti můžu dělat společnost i v jiné podobě,"ujistil mě, ale jemně jsem ho utišila zdviženým prstem.
"Mluvila jsem o budoucnosti. Nevím, jaká bude. Tak či tak.. nechci abys byl její součástí. Už nikdy." Bolelo mě tohle dělat. Neustále.
"Fajn. Tím se všechno usnadňuje.."
Vstal. Zdálo se, že si všechno zpracovává v hlavě. "Nebudu se ptát, co hodláš dělat,"ujistil mě.
Pevně jsem přikývla. "Neptej."
Oblékl si bundu a vycouval z pokoje. Sledovala jsem ho se zatajeným dechem, ustrnutá a plná očekávání, jestli mě tu doopravdy nechá, ale… přece věděl, že tohle mezi upírem a člověkem nemohlo fungovat. Věděl, že je vše pod kontrolou - ujištění jsem mu poskytla sama; měla to být má prevence, aby o mě nadále už nic nezjišťoval. Můj vnitřní vytyčený plán byl jasný: on mě nechá žít svůj život a já ho nechám žít ten jeho.
Hrozně jsem se snažila nemyslet na to, co bude dál.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Chiaki Sumire Chiaki Sumire | Web | 23. října 2010 v 20:15 | Reagovat

To je hrozně smutný!!! Ale zase dokonalá kapitolka. Moooc se těšim na další! @>-,

2 Manon Manon | Web | 7. listopadu 2010 v 17:49 | Reagovat

Moc se mi líbí jak se umíš skvěle vyjádřit! Těším se na další kapitolu, doufám že bude =o

3 helix helix | E-mail | Web | 17. listopadu 2010 v 22:26 | Reagovat

Tohle byla úžasná kapitola. Ale strašně smutná a depresivní. Mrzí mě, že se Šimon a Táňa musí rozejít. A Karin mi jde na nervy, s tím svým chladem. A Táňa si vůbec neuvědomuje, že za to všechno vděčí Šimonovi.. ach jo, je to zamotané. Doufám, že další kapitola bude brzo, nemůžu se dočkat :)

4 Chiaki Sumire Chiaki Sumire | 25. listopadu 2010 v 17:52 | Reagovat

Ehm, no, nechci nějak otravovat, ale musim se zeptat...O_O Plánuješ další kapitolky?  T_T

5 Ami Ami | 29. listopadu 2010 v 21:42 | Reagovat

Opravdu mocky krásné!Je to smutný,tahle kapča.. :( Děsně se těšim na další!:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama