35.kapitola → Jednou a dost

26. září 2010 v 16:37 | Marťa |  Jednou a dost

Slíbená kapitola, pro změnu z Šimonova pohledu. Víc takových nejspíš nebude.

Cokoliv a nic

Odpoledne jsem se vydal za Lorisem, byli tam všichni kluci. Seděli pohroužení do nedůležité debaty v dřevěném altánu za domem, což bylo jediné suché místo mezi hromadami sněhu a civěli na vodní dýmku, která měla velice jemné tepání těla a skleněnou světle zelenou karafu naplněnou vodou. Dýmka vévodila celému jejich kruhu.
"Už se nemůžu dočkat, až tyhle bílé sračky roztají," říkal právě Bart a zvedl oči ke stropu. Uprostřed nad jejich hlavami visela z dřevěné kostry zavěšená blikající vánoční světýlka a okraje besídky lemovaly gigantické rampouchy. Nechápal jsem, proč si nenajdou teplejší místo.
"Aby vám ta voda uvnitř nezamrzla,"utrousil jsem a ukázal na vodní dýmku.
"A hele, nazdárek,"uchechtl se Bart a zvedl se z naditého polštáře.
Mach, který právě před sebe pafal obláčky dýmu si mě zvědavě měřil. "Kde jsi nechal svoji holku?"
"Není to moje holka," odsekl jsem při vzpomínce na Táňu.
"No jasně, to už jsme jednou slyšeli."
"Jo," přikývl Loris, převzal si od Macha šlauch a pořádně si potáhl. "Kdy ji přivedeš s sebou? Člověk by čekal, že zrovna ty se s ní rád pochlubíš..."
Uťal jsem jejich souhlasné mručení. "Předevčírem ji odvezli do nemocnice."
"Cos jí provedl?"vyklouzlo Machovi - rychle to zamaskoval tím, že si odkašlal do polštáře.
"Cože?"
Cítil jsem všude sálající atmosféru někoho, kdo tu nepatří a nemá právo na nikoho mluvit takovým přiškrceným způsobem. Zírali na mě jako na blbce.
" Špatně jsem to formuloval. Co provedla ona tobě?"
"Abyste věděli, je to upírka!"
Loris významně upustil šlauch na podlahu. Vzápětí všichni vyprskli smíchem. "Uáá, tak upírka? To je to nejlepší, co jsem kdy od tebe slyšel," řehtal se Mach a Loris se přidal: "Jo, dnes jsi ve formě."
"Pitomci!"zavrčel jsem.
Vyšel jsem z altánu a zuřivě se prodíral sněhem až na ulici, přitom jsem nemohl nezaslechnout, jak volají. "Neblázni, počkej!"
"Byl to přece jenom vtip, ne?"
"Pojď si dát vodárnu!"
Nevrátil jsem se. Oni to nemohli pochopit.

Nemohl jsem pořádně uvažovat. Jako bych byl skrčený a uvězněný v úzkém prostoru a rychle mi ubýval kyslík. Čím dál víc naplňovala rostoucí nejistota a pocit, že musím něco podniknout.
Cítil jsem, že se mě dotýká, jak se ke mně zachovala a věděl jsem, že nikdy bych tohle nepřiznal nahlas, protože ješitnost mi to sotva dovolovala. Avšak podvědomě jsem omlouval její chování, pod záminkou, že teď prodělala šok, všechny ty emocionální i fyzické změny jí zamlžily hlavu a zvrátily zdravý úsudek. Byla tvrdohlavá.
Pokusil jsem se dát jí po celou tu dobu potřebnou sílu a ona ji chtěla promarnit, chtěla se vzdát. Tolikrát jsem jí opakoval, jak mi na ní záleží a jakkoliv to teď znělo zvráceně a sobecky, říkal jsem jí to, protože to chtěla slyšet. Doufal jsem, že ji to obrní. Jak jsem si něco takového mohl namlouvat? Cítil jsem, že si mě zamilovala, ale možná je taky sobecké si to myslet. Co na tom záleží? Chabě jsem se domníval, že jí tím pomůžu, ale mnohem víc jsem poškodil.
A to jen proto, že mi bylo dobře, když na mě lpěla očima, toužila, abych ji políbil a já to udělal, protože mě to těšilo. Asi jsem jí lhal, když jsem jí řekl, že to myslím vážně. Nemyslel jsem - aspoň na začátku ne - ta holka se mi prostě jen zalíbila stejně jako představa, že jsem ten, kdo je v jejím očích vystaven na obdiv. Na oplátku jsem já chtěl být jejím ochráncem a obdivovatelem.
Měl jsem tušit, že se na mě upne a sama zapomene žít. Příliš jsem ji ovlivnil - podvědomě, jelikož jsem jí nechtěl ublížit. Proč, proč sama sebe nechce přijmout? Copak jsem se jí nesčetněkrát pokusil naznačit, jak je výjimečná?
Připisoval jsem vinu pouze sobě. Kdybych jí nepomotal hlavu, mohla už být dávno šťastná upírka mezi svými. Ubližovala nejen sobě. Ta holka mě změnila. Z překážek jevící se z počátku jako přitažlivá magie a tajemno ve mně probudila odvahu čelit společně překážkám. Dokázala si mě získat a já měl v úmyslu přesvědčit ji - i za cenu toho, že mě už nebude chtít vidět. Možná mě to bude bolet, ne však o mnoho víc než ji. Já bych se s ní dokázal rozejít, za nějakou dobu bych se s tím vyrovnal, teď jsem však musel vymyslet něco účinného, co by jí pomohlo vyloupnout se ze spárů smrti. Nechtěl jsem o ni přijít bez boje, pokud veškeré možnosti ještě nebyly vyčerpány. Měl jsem plán.


Stál jsem po kotníky ve sněhu a hleděl nahoru na okna Tánina pokoje. Dvakrát jsem obešel dům, abych se ujistil, že její matka není doma a zároveň zjistil, jestli není některé okno otevřené. Jediné takové patřilo matčině ložnici - měl jsem štěstí. Přivřel jsem víčka a pocítil známou sílu, jakoby se moje tělo roztáhlo jako pružina a pak rychle smrštilo - náhle jsem se na zemi objevil v deseticentimetrové pavoučí podobě. Vyšplhal jsem po střeše, rychle přeběhl po chladném skle a vklouzl oknem dovnitř.
Ložnice její matky byla prostorná, dokonale uklizená místnost s jednou postelí a dalším nábytkem, neměl jsem však čas se tu dál rozhlížet. Vzal jsem na sebe zase lidskou podobu, zamířil ke dveřím, abych se dostal na chodbu, avšak klika při stisknutí nepovolila. Tiše jsem zanadával.. nenapadal mě jediný důvod, proč si tu zamykala. Bleskem jsem začal po pokoji hledat klíč, zdálo se ale, že je to beznadějné. Vytáhl jsem proto z kapsy malý nožík a vklínil ho do škvíry mezi dveřmi jako zkušený zloděj. Bylo mi z toho nanic a představoval jsem si, jak se Tánina maminka bude asi tvářit, až zničené dveře uvidí, ale už jsem nemohl dál ztrácet čas - v sázce byl Tánin život.
Dveře luply, měl jsem volnou cestu. Šel jsem úzkou chodbičkou na konec chodby, kde byl její pokoj, který jsem tak dobře znal.
Pohled mi nejdřív sklouzl na skleněné terárium s pavoukem a mě napadla ironická myšlenka: Kdyby se něco stalo, cokoliv, i kdyby mě už nikdy nechtěla vidět, pořád jí na mě zbude pavoučí vzpomínka. Samolibě jsem se usmál a vrhl se k jejímu stolu.
Pak jsem to konečně našel - zápisník se všemi telefonními čísly a klíčové jméno: Karin.

Všechno jakoby se obrátilo proti mě - stál jsem s mobilem přimáčknutým k uchu, ale bylo mi to platné stejně jako bych se pokoušel mluvit na hluchého. Opakované pípání se mi rozléhalo v hlavě jako přízrak.
Vyšel jsem před dům a přemýšlel, co dál. Karin byla moje poslední možnost, jediná osoba, která by ji ještě mohla přesvědčit, jenže jako by se po ní slehla zem. Existuje někdo, kdo by s ní byl ve spojení?
Nastartoval jsem skútr a vyjel na silnici. Nevěděl jsem, co vlastně jsem hodlal udělat - snad jen si vybít zlost, protože uvnitř mě něco nahlodávalo. Nebyl jsem schopný s tím pohnout, kde se sakra poděl můj přesvědčovací dar? Zajel jsem k příjezdové cestě před úzký medově zlatý domeček a zazvonil na zvonek. Krystal mi otevřela a pustila mě dovnitř, jako obvykle jsme se přesunuli dozadu na zahradu na lenošky.
Krystal se posadila, přitáhla si kolena k sobě a netrpělivě pohodila loknami. "Co se děje? Nějaké zhoršení?" Pochopil jsem, o čem mluví.
"Pořád se to zhoršuje. A stále bude, jestli s tím něco neudělám," horoval jsem netrpělivě a vzhlížel k mračnům, jako by ona byla tou příčinou. Mě jsem vztek na sebe samého i na všechno kolem.
"A co chceš dělat? Udělal jsi maximum, víc už jí to ulehčit nemůžeš."
"Musíš mi pomoct Krystal, musíš se za ní vypravit a pokusit se ji přesvědčit."
Ze stínu se vynořil její pes, velký zlatý retrívr a skočil jí do klína. Rázně zavrtěla hlavou."O nic se pokoušet nebudu."
"Proč?!"vyjekl jsem a hlas mi stoupal do stále větších výšek."Ty s ní dokážeš mluvit, už jednou se ti podařilo -"
"To bys měl ty, Šimone. Jestli ani tebe nechce poslouchat, nemám šanci, že by se to povedlo mně. A navíc ani nechci," pokračovala, když viděla můj výraz. "Je to její svobodné rozhodnutí."
V jejím obličeji se mísil vzdor se soucitem.
"Co když umře?! Jsi moje nejlepší kamarádka!"namítal jsem rozhořčeně.
"To s tím nesouvisí."
Ještě víc jsem se rozzuřil při pohledu na její nevzrušený výraz. Prudce jsem vydechl, abych se uklidnil. "Krystal, prosím.."
"V tomhle ti prostě nepomůžu,"ukončila to. Soucitně sledovala, jak jsem se zvedl a mířil k odchodu. Tvářil jsem se tak, aby ji to urazilo a měla výčitky svědomí. "S tebou jsem skončil!"mávl jsem na ni zlostně.
"Však ty přijdeš.."
Nasupeně jsem si odfrkl. Právě mi odmítla pomoct nejlepší přítelkyně. Jaká ještě byla šance, že Táňu zachráním před vlastní vědomou smrtí?
Nechal jsem Krystalin skútr u garáže a potlačil nutkání ho nakopnout. Zuřivě jsem kráčel na opačnou cestu ulice vedoucí k úbočí hor, abych protáhl návrat domů. Cítil jsem se hrozně, jako bych mi každou chvíli měly z očí vytrysknout zlostné a bezmocné slzy, ale potlačil jsem je.
Zpomalil jsem, přešel silnici a vydal se skrz zasněženou alej, za níž vykukovala malá kostelní věžička pocukrovaná sněhem. Kousek od ní stál zámek s nádvořím a mramorovou terasou, která byla ještě před několika dny plná lidí v plesových šatech.. Táňa se sklenkou v ruce hledící mi do očí... Táňa smějící se.. Táňa při tanci tisknoucí se ke mně.. To všechno jako by v sekundě zmizelo.
Vyrušilo mě sotva slyšitelné zapraskání větví. Ohlédl jsem se, ale kolem mě se rozprostírala jen holá pokrývka sněhu a pár urostlých stromů. Založil jsem si ruce na prsou a pátral mezi stromy, ale všude vládlo stejné ticho jako před tím. Z koruny vyletělo hejno ptáků a zanechalo za sebou clonu rozprášeného poprašku snášející se k zemi. Jako by to trvalo věčnost.
"Jste ohromní,"zahučel jsem směrem k ptákům a znova vykročil vpřed. Ignoroval jsem další neznatelný pohyb - pak jsem sebou prudce škubl a matně zahlédl hnědou lidskou siluetu. Rozběhl jsem se a přemýšlel: To, co jsem viděl bylo zřejmé a dávalo smysl. Rychlý a hbitý. Slyšící na desítky metrů daleko. Není to nějaké.. povědomé?


"Co chceš?"
"Potřebuju pomoc,"odpověděl jsem.
"Ode mě? To sotva!"
Jeho pohrdlivého tónu jsem si nevšímal.
"Jde o Táňu."
Marek se zašklebil, jakoby ho to ani za mák nezajímalo. "No a?"
"Jsi upír,"řekl jsem."Věděl jsi, že jde Táňa na ples, protože jsi ji to slyšel říkat, když jsi stál poblíž. A včera jsem tě zahlédl v aleji, schovával ses za stromy. Jdeš snad po mně?!"
"Co když jo?"vypálil, ale pak si odfrkl. "Nestojíš mi ani za jediný mililitr krve."
"A ona ti za něco stojí? Vsadím se, že víš stejně dobře jako já, co se s ní děje!"
"Mohl bys být laskavě konkrétnější?"zeptal se sarkasticky a bledý obličej se mu stáhl.
"Taťána se k vám odmítá přidat. Slábne.. a jestli nezasáhneme, bude stále dělat, jako by bylo všechno v pořádku a v závěru ji to úplně zničí!"
Díval se na mě rozšířenýma očima plnýma zášti a škodolibosti, ale zároveň nejistoty.
"Neposlouchá mě.. Nechci se dívat, jak se zabíjí."
"Nemůžu za to, že ji ničí její lehkomyslnost, které sis ty nevšiml. Nejspíš jsi něco přehlédnul, když jsi za ní dávno před tím lezl - není člověk, nikdy nemohla být a ani nebude!"štěkl Marek s grimasou nechuti. Odplivl si na chodník.
"Já vím. Proto chci udělat aspoň něco."
Neodpověděl, stále si mě nadutě měřil, jako bych byl něco odporného, co nestojí ani za pohled.
"Musíš rychle informovat Karin, ta si s ní poradí."
"Proč bych to měl dělat?! To díky tobě se jí scvrkl mozek a je tvrdohlavá! Kvůli tobě si nechce přiznat, že člověkem být přestala!"obvinil mě znovu a ramena se mu třásla. Držel tíhu vlastního těla na špičkách a supěl tak, že neměl daleko k proměně. Je mi jedno, co mi udělá, myslel jsem si ješitně.
"Chci to změnit!" Otočil jsem se, abych se ujistil, že jsme sami. "Pomůžeš jí?"žádal jsem.
Uplynula dlouhá doba, byla to ta nejtěžší chvíle v životě. Vypadalo to, jako by mě Marek chtěl doopravdy zakousnout, ale pak se v jeho očích se zablesklo. "Udělám to.. Pod jedinou podmínkou."
Zavřel jsem oči a on samolibě pokračoval. "Necháš ji odejít se svými. Až se promění, už nikdy jí nezasáhneš do života."
Pochopil jsem, kolik důležitosti v této větě stojí.
"Uděláš pro ni tohle?"dodal výsměšně.
Usmál se, protože doufal, protože věděl, že mi nezbývá nic jiného, než svolit. Pevně jsem přikývl.
Viděl jsem, že v jeho očích se leskne chtíč a urputná vášeň. Věděl jsem, že kdybych domluvu porušil, zabil by mě. Věděl jsem, že naše momenty s Táňou brzy budou sečteny. A pak bude jen Táňa a on, přesně tak, jak si to naplánoval. Ale pro její záchranu.. cokoliv.

Když jsem přišel k jejímu lůžku, znova uviděl jsem její příšerně bledý obličej zahalený temnými stíny okolo očí, vlasy nevýrazné a bez lesku, vedle nichž tmavé obočí kontrastovalo. A jakmile jsem pohlédl do jejích očí, které se snažily ze sebe vydat aspoň trochu jiskry a radosti z toho, že mě vidí, jakoby moje srdce proklála ledová dýka. Prohlubující se kalnost ve zřítelnicích jako by na okamžik roztála.
"Ahoj."
"Jak se cítíš?"
"Pořád stejně," šeptla bezvýrazně, ale jelikož vypadala ještě hůř než minule, usoudil jsem, že to říká jen proto, aby mě neznepokojila.
Pokoj sdílela sama, přestože nemocniční kapacita se zdála být přeplněná, takže to na mě působilo, jakoby by ji záměrně uzavřeli od okolního světa. Ta skutečnost byla mučivá, ale ne tolik, když jsem znal pravý důvod toho, co s ní je.
"Takže doktoři ještě nic nezjistili?"zajímal jsem se a snažil se nedát najevo, že odpověď je mi jasná předem.
"Ještě ne."
Její dvou slovné odpovědi mi stlačovaly hrudník. Potřeboval jsem se ujistit, že má ještě dostatek sil na to, aby vydržela do setkání, k němuž muselo brzy dojít. Než Karin přijde, může to trvat pár dní.
Opatrně jsem přešel k posteli, abych ji prudkým pohybem nevylekal, připadalo mi, že její koncentrace na se snižuje. Jakoby jí trvalo, než zaostří pohled do mé tváře. Nebo se mi to všechno jen zdálo?
Vytáhl jsem z batohu můj starý notebook a položil ho na umělohmotný stůl.
"Co-"
"Takhle budeme častěji ve spojení."
Nejdřív mě jen pozorovala, pak ale docela spokojeně přikývla."Dnes za mnou byla máma."
"A?"
Čelo jí zbrázdila vráska. "Byla rozrušená, někdo jí vypáčil dveře od ložnice."
Překvapilo mě, jak snadno jsem zachoval rozvahu. "Zloděj?"
"Nevím,"pokrčila rameny a nutila se uvažovat. "Vstupní dveře zůstaly netknuté a zdá se, že si nic neodnesl."
Vzal jsem ji za rameno, abych ji uklidnil. Nebál jsem se jí dívat do očí, bylo mi jedno, že k ní teď nejsem zcela upřímný, protože právě jejím tělem lomcovala nemoc a každý sebemenší pohled do nich mi byl vzácný. Co kdyby plán nevyšel? Co by se stalo, kdyby zůstala stále tak paličatá a její úsudek by nezvrátila ani Karin? Co když jí zbývá jen několik týdnů nebo dnů života? Takhle by bylo všechno, co jsem kvůli ní udělal, zbytečné.
"Napadlo mě.. jestli to nebyla Karin,"zamyslela se."I když nechápu, co by tam hledala."
Horlivě jsem se chytil příležitosti. Kdybych přivedl řeč na Karin, nebyla by tolik překvapená z její návštěvy. "Třeba hledala tebe."
"Není hloupá. Kdybych byla v domě, věděla by to, aniž by vešla dovnitř,"zamítla to okamžitě.
"Máš pravdu, je upírka,"souhlasil jsem a nevšímal si, jak sklopila oči. "Kdo ví, možná je ale zpátky."
Nastalo ticho. Stiskl jsem její ruku a uviděl, jak se pousmála. Pořád mě ještě chtěla, věděl jsem to.
Kousla se do rtu a pustila mě, připadalo mi to jako nevděčné gesto. Odvrátil jsem od ní oči a kradmo viděl, že se taky dívá jinam. Během té chvíle mezi námi vyrostla jakási bariéra, která tam minule nebyla.
Ozvalo se zaklepání a dovnitř vešla drobná sestřička. Vycouval jsem do rohu pokoje.
"Krásný den, jak se dnes máme?"otočila se na Táňu - na tácku nesla nějaké léky.
Táňa chabě zamrkala. "Skvěle."
"Pořád stejná odpověď a přesto se nic nelepší. Jak je to možné?"zeptala se laskavě."Počítám, že lékaři něco vymyslí, chce to jen čas. Už dnes bychom měli vědět výsledky všech třech vyšetřeních."
Tři vyšetření.. proč se mi o nich nezmínila? Probodl jsem Táňu pohledem, ona však výmluvně pokrčila rameny.
Sestra si mě teprve v koutě všimla. "Co tu děláte? Už je po návštěvních hodinách!"
"Jasně, naschle. A napíšu ti,"slíbil jsem.

Psal jsem jí, a to hodně, přestože se mi znatelně vzdalovala.
Uvědomoval jsem si, že až se objeví Karin, odvede si ji a bude konec. Mělo mě napadnout, že jednou skončí, avšak pokušení bylo tehdy příliš velké. Nelitoval jsem ovšem ničeho, ani jsem nemohl dostatečně trpět či mít jakékoliv výčitky svědomí, dokud tu byla. Při životě mě totiž udržoval fakt, že za pár let mi možná bude vděčná. Můj slib daný včera mi zosnoval všechny cestičky, které vedly k ní, za pár dní měly vyjít v trvalou platnost a rozdělit naše životy.. Do té doby ale..
Co se týče Marka, jednou či dvakrát jsem ho potkal ve škole, on nicméně ani jedinkrát nedal najevo, že mě vidí. Nikdy mi neušel jeho mírně samolibý výraz sebeuspokojení a triumfu. V tu chvíli se ve mě pokaždé vzňal plamen zlosti, měl jsem chuť se rozběhnout a složit ho jednou dobře trefenou ránou pěstí k zemi, ačkoli jsem si nepřipouštěl, že jako upír by si se mnou ihned poradil. Ale musel jsem se usměrňovat - koneckonců to byl on, kdo Táni pomohl a za to jsem mu musel být vděčný.

 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Chi Chi | Web | 26. září 2010 v 17:33 | Reagovat

To je uplně úžasná kapitola!!! Prosím rychle další!!!^^

2 Faire Faire | E-mail | 27. září 2010 v 16:18 | Reagovat

Prosím další :)

3 Darja Darja | 2. října 2010 v 18:05 | Reagovat

máš to stašně skvělé!!! Tato kapitolka a ostatní taky jsou úžasné!!! Už se nemůžu dočkat další kapitoly!!!

4 helix helix | E-mail | Web | 3. listopadu 2010 v 22:01 | Reagovat

Ahoj,
omlouvám se, že jsem tu dlouho nebyla, ale víš jak to je, ve škole na mě teď tlačí víc než dřív.. a stihnu jen tuhle kapitolu, ale hned zítra se pustím do druhé, začíná to být opravdu napínavé. :)
Stejně se mi pořád nechce věřit, že tohle píše normální holka ani tak věkově vzdálená ode mě, nejspíš, a není to z nějaké knihy. Píšeš neuvěřitelně. :)
Heh, hned ten začátek, jak je tam: "Seděli pohroužení do nedůležité debaty v dřevěném altánu za domem" mi připomělo naši hokejovou partičku u kamarádky na bytě, kde jsme řešili výšku stropů :D
Je škoda, že víc kapitol ze Šimonova pohledu nebude. Mě se to strašně moc líbí, je to jako Stmívání z pohledu Edwarda nebo Rozbřesk z pohledu Jacoba, abych to nějak porovnala. Je to změna a je to zajímavé. A protože Šimona mám čím dál radši, je to prostě úžasné:).
A to, co pro ni udělal.. možná bych se smířila i s tím, že je pavouk, a že má deset centimetrů (!!!).
Na další kapitolu si zkusím udělat čas zítra :) Teď musím letět spát, abych byla zítra ještě vůbec živá. Doufám, že bude stejně dobrá anebo ještě lepší než tahle :)
Jo, a ta délka se mi moc líbí! :o)
Jo, a.. buď jsem zapoměla, že je Marek upír, anebo to zmiňuješ poprvé..? Doufám, že během víkendu bude čas, abych si projela i předešlé kapitoly. je to jak číst knížku :). Ačkoliv na papíře se to čte líp :D
Měj se :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama