34.kapitolka → Jednou a dost

27. srpna 2010 v 22:14 | M. |  Jednou a dost
Netuším, jestli vám vadí, že zvyšuju dávky, tentokrát je to kapitola delší. Ale kdo nechce ztratit nit si to třeba přečte - navíc musím využít nápady a čas, dokud mám ještě volno.
Lepší už to nebude.. zároveň to zase končí chmurně. Snad pro vás tato kapitola bude aspoň trochu překvapivá.

KOLAPS



Všechno pode mnou se zdálo být tvrdé a nepoddajné. Vnímala jsem svůj prudký dech a proležené křehké tělo. Pravou rukou mi prostupovalo nepříjemné mravenčení.
Přinutila jsem se ztěžklá víčka odloupnout z přitažlivé tmy do nechtěného světla a opatrně jsem narovnala krk; hlavu jako bych měla opuchlou po agresivním nájezdu sršňů.
Počkat.. Tohle nebyl můj pokoj. Obrysy byly větší a ten pach mi připadal - nemocniční. Svaly dostaly pořádný impuls, ale byly jaksi rozbředlé. Navíc jsem viděla matně - kdo ví, co do mě nacpali? Přesunula jsem se do sedu, ze všeho nejvíc se mi však chtělo spát. To rychle pominulo, protože jsem se začala zaobírat základní otázkou: Co se stalo?
Představovala jsem se v úzké ulici lemované živým plotem, zapletená do jeho těsného objetí.
Pohledná tvář a ustaraný, téměř vyděšený tón vycházející z úzkých rtů. Polila mě horkost. Šimon.
Promnula jsem si oči a přinutila se vnímat obrazy okolo sebe. Nemohlo to přece být tak zlé, ne? Otočila jsem se doprovázená ostrým píchnutím v žebrech, ale fyzická bolest teď byla vedlejší. Potřebovala jsem vidět své blízké, ujistit se, že jsou v pořádku.. Že jsem nikomu nic neprovedla.. Nikdo v místnosti nebyl.
Prohlížela jsem si své tělo jako přikované k lůžku. Z mého pohledu se jevilo zcela normálně - žádná sádra, obvaz či umělá noha. Byla jsem celá, tak co se stalo? Prohmatávala jsem si tvář, ale žádné stopy po zohavení, prostě beze změny. Ale proč tu ležím? Kde jsou ostatní?
Otočila jsem se doprava, když se do pokoje vkradl proužek umělého světla a hluk odněkud zvenčí. Ve dveřích jsem rozeznala siluetu mé matky.
S ustaraným výrazem přišla k posteli a zkoumala můj obličej. Sama vypadala unaveně, určitě toho naspala málo.
"Táňo, jsi vzhůru!"vydechla a přiložila mi ruku na čelo. "Jak ti je?"
"Mami, co se stalo?" polkla jsem.
Poloviční úsměv na rtech se jí vytratil. Soucitně na mě pohlédla. " Omdlela jsi. Nebylo možné tě vzkřísit, musela jsem zavolat záchranku."
Hleděla jsem na ni a nepokoušela se zastřít zděšení. Šimonův obličej, to bylo to poslední, co jsem si pamatovala. Odvezli i jeho? Na to jsem se neodvažovala pomyslet.
"A předtím? Co jsem dělala předtím?" vypálila jsem nedočkavě a výraz ve tváři mi trnul.
"Nemám tušení," odpověděla omluvně. "Přiběhl k nám domů nějaký kluk a nesl tě v náručí. Víc nevím.. " V očích se zablesklo. Štvalo ji, že jsem jí ho zatajila.
"Šimon? Je v pořádku?!"
Máma zamračeně zamrkala. Nabarvené vlasy jako by se jí zježily v zátylku a chřípí zachvělo. "Táňo, proboha, co je to za otázky? Děsíš mě."
Její odpověď mě neuklidnila, ale utišila to náhlé panické vzplanutí.
"Promiň. Já jen.. jak dlouho jsem byla v bezvědomí? Cítím se hrozně unavená."
"Je to už pár hodin. Mlela jsi sebou, dali ti něco na uklidnění."
"Zjistili mi doktoři něco?" chtěla jsem vědět.
"Ještě ne. Táňo, sama bych se ráda dozvěděla od tebe, co se doopravdy stalo," dotírala.
Ptala se mě na něco, co jsem se sama potřebovala vědět? "Já nevím, jsem.. vyčerpaná," hlesla jsem.
"Ano, vypadáš hrozně. Nemyslím si však, že by šlo o chřipku. I když to, že jsi šla v tom hrozném stavu ven k téhle kolizi určitě přispělo," vyčítala mi, zcela přesvědčená o pravdivosti svých slov. "A kdo je ten kluk?"
"Jsem unavená," opakovala jsem a bolestně přivřela víčka. Teď po mě přece nemůže chtít vysvětlení.
Odtáhla ruce, zřejmě to vzdala. "Dobře, nechám tě spát, přijdu později. Ale budu čekat, že mi vše vysvětlíš."
Přikryla mě tenkou peřinou po pás a dlouhý okamžik upjatě pozorovala. Zavřela jsem oči a čekala, dokud neodejde.


" Jsi celý? Ukaž se mi." přikázala jsem mu.
" Já jo, a ty?"
Šimon se nesmál jako obyčejně. Vlastně jsem se mu nedivila, pohled na mě musel být spíš k pláči. Sama jsem lehce povytáhla koutky úst, chtěla jsem z něj vyloudit jeden úsměv pro mě. Pak jsem si obličej skryla do dlaní - snad úlevou či zadostiučiněním.
Posadil se na okraj postele, jeho přítomnost mi nevadila, ale působila starosti. Vlasy za krkem se mi zježily, v břiše mě párkrát bodlo vyčerpáním.
"Co sis myslela? Že jsi mě pokousala?" zeptal se ostražitě. Zastavil se mi dech. Neodvážila jsem se mu podívat do očí. Měl mě tak prohlédnutou.. "To snad nesmyslíš vážně, Táňo!" zavyl nevěřícně, když se nedočkal odpovědi. V hlase byla stopa po pobavení, ale i rozrušení.
"Ne že bych to teda potřeboval, ale nevadilo by mi to," uznal podmračeně.
"Nech si ty vtípky!" ohradila jsem se.
Uplynula snad minuta. Neodpovídala jsem, jen umanutě provrtávala cíp prostěradla. Ještě chvíli a vypálila bych do něj očima díru.
"Tak jo. Je mi líto, že o mně teď ví tvá máma. Nenapadlo mě nic lepšího, než doběhnout pro ni," řekl výmluvně.
"Mně to není líto," odsekla jsem. "To je to poslední, co mi vadí."
"Nemysli si, že jsem neměl strach."
"Z čeho?"
Bez ohledu na moji otázku pokračoval. "Mělo mě to napadnout. Už když jsme vycházeli od nás, vypadala jsi na zhroucení. Můžu za to já, že jsem si toho pořádně nevšiml."
"Chceš svalovat vinu na sebe?" uchechtla jsem se ironicky. "To mi nepřipadá statečné, ani nijak romantické, abys věděl."
Pokrčil rameny. Napočítala jsem sotva pár slyšitelných úderů svého srdce.
"Fajn," souhlasila jsem unaveně. S lehkým úsměvem jsem mu pokynula, aby mě objal. Udělal to a jeho rty na chvíli přilnuly k mým.
Po pár minutách jsem se od něj oddálila. "Neměl bys být ve škole? Co je vůbec za den?"
"Je pátek, škola začíná až v pondělí."
"Třeba mě do té doby pustí," zadoufala jsem.
"To tedy nevím, nevypadáš moc dobře. Nemyslím, že jsi omdlela z ničeho nic."
"To ty nemůžeš tvrdit," namítla jsem zneklidněně.
"Ne. Jen suše konstatovat."
Povzdechla jsem si.
"Počkáme, co na tebe řeknou odborníci," ukončil to a podíval se na mě svýma krásnýma očima, jež mě na okamžik odrovnaly.

Lékaři mě navštívili tentýž den odpoledne, jenže neřekli nic, z čeho by jednoznačně vyplývala jasná příčina mého kolapsu. Holohlavý doktor s knírkem si nejdřív poslechl moje srdce. Ve tváři se mu střídalo potlačované ohromení s nejistotou.
"Srdeční frekvence je řekněme poněkud netypická. Srdce pumpuje jakoby jen tak na půl plynu."
"Chcete říct, že má nějakou srdeční nemoc?"vyptávala se máma. Začínala být vyděšená.
"Ani to nemůžeme vyloučit. Ale nebude to tak hrozné. Nejspíš jde jen o chvilkové oslabení organismu," uklidňoval ji lékař.
Poté pokynul sestřičce, aby mi odebrala krev.

S výsledkem rozboru krve se vrátili o pár hodin později. Několik minut otevřeně spekulovali nad mou diagnózou u lůžka. Zjistili mi akorát pokročilou chudokrevnost, rozhodli se pro dodání krve do těla nejdříve náhradním roztokem do žil, a ještě chtěli zvýšit počet krvinek. "Musíme okamžitě povzbudit krvetvorbu. Není divu, že Taťána omdlela. Také zvýšíme přísun železa a bílkovin,"mudroval lékař.
"Takže žádná jiná nemoc nehrozí?"ujišťovala se matka.
"Zatím ne. Krevní rozbor nic víc neukázal," odpověděl jiný lékař. Rysy v obličeji měl sveřepě zaťaté, zdál se frustrovaný. Naopak lysohlavý lékař se tvářil dokonale profesionálně.
Něco se jim určitě nezdálo. Ale co? Co se jim nepodařilo najít? Anebo naopak podařilo, něco, s čím se nesetkali, něco, co nemá obdoby?
Pak se však ukázalo, že nenašli vůbec nic. To, že jsem byla chudokrevná bylo zřejmé na první pohled. Přestože bledá jsem se už narodila a studené nohy jsem mívala pravidelně, ostatní to děsilo - doktoři tvrdili, že roztok to napraví, ale bylo to spíš čím dál horší. Zadýchávala jsem se při každém výraznějším pohybu, srdce mi tlouklo pomalu a neochotně. Na druhý den jsem musela přistoupit na krevní transfuzi.
Matka, polovičatě zděšená, při posledním rozhovoru s lékaři tiše štkala. Nedokázalo ji uklidnit ani profesionální: "Vše je na dobré cestě, pomalu se dostavuje zlepšení."
Nakonec se lékaři přestali snažit, už nepředstírali, že jsou si vším jisti. Neustále jsem musela podstupovat různé testy a odběry. Oni dumali nad tím, co mi je. Já dumala nad tím, co si počnu.

Strávila jsem celé tři dny v nemocnici. Čtvrtý den mě převezli na jiný pokoj, kde mi opět nikoho nepřidělili. Byla to skromná místnost s holými stěnami a velkými okenním tabulemi, jež zajišťovaly dostatečný přísun slunečných paprsků.
Ven jsem chodit nemohla, jedině na balkon. Podle doktorů jim šlo o pozorování, ale připadala jsem si násilně odříznutá od zbytku nemocnice. Snažila jsem se matce navrhnout, aby mě odtud propustili domů, ale mé slovo nemělo žádnou váhu, nikdo mě tu neposlouchal. Byla jsem den ode dne častěji a častěji připoutaná k posteli.
V leže, podepřená ze všech stran polštáři jsem se pokoušela listovat časopisem - i to mě vysilovalo. Ruku jsem měla nataženou v dosahu hadiček, kůži propíchanou od jehel a bolestivou na dotek. Přísun krve do těla se míjel účinkem - jakoby se ve mně všechna krev ztrácela, rozpouštěla se.
Dovnitř vešla sestřička a s nevzrušeným výrazem mi kontrolovala hadičky. I ona věděla, že se nic nezmění. Nikdy se nic neměnilo.
"Jak se cítíme?"optala se automaticky. Tentokrát jsem pokrčila rameny, nebavilo mě neustále hloupě odpovídat na tytéž otázky.
"Ale no tak, nebuďme tolik skeptičtí." Přistoupila ke mně blíž a podala mi teploměr. Po pár minutách jsem jí ho nesměle vrátila, aby si mohla zamračeně zapsat třicet jedna a půl stupně. V přesvědčení, že to nevidím, však do sešitu číslici zaokrouhlila na 35. Nedávala jsem nikterak najevo, že o její úpravě vím. Měla to snad nařízené? Stejně to bylo jedno, věděla jsem, že brzy to skončí, už to nebude muset dělat. Nebudou ani vyšetřovat, proč jsem zemřela. Prostě ze světa odešla další nezajímavá, nevýrazná holka.
"Smím si na chvíli sednout na balkon?"požádala jsem ji.
Zaváhala. "Ale ne na dlouho."
Odstranila přístroje, na nichž jsem byla závislá a pomohla mi vstát z postele a obléct se. Na balkon jsem došla po svých a posadila se na umělou židličku. Měla jsem výhled na lesnatou krajinu a zasněžené kopce zářící bělostí. V dáli se kupily střechy domů, tam někde teď byl Šimon.
Slzy mi už stihnuly téměř zmrznout na lících, když se dveře opět otevřely. Bleskurychle jsem si otřela obličej, ale on si mojí zoufalosti všiml.
"Táňo."
Řekl to hezky, ale viděla jsem, že se zlobí. Zavřel za sebou, přišel až ke mně a objal mě.
"Řekni mi, co se děje?"
"Nic zvláštního."
Zvedl se vítr a vlasy mi zakryly obličej, takže neviděl můj výraz. "Je mi zima,"prohodila jsem a otočila se do pokoje. Pach dezinfekce vystřídaly karafiáty. Pohled se mi zastavil na nočním stolku, kde květiny ležely.
"Všechno nejlepší k narozeninám."
Povzdechla jsem si a pokusila se o úsměv. "Horší narozeniny jsem ještě neměla."
"Aspoň že teď jsi upřímná,"připustil a zatvářil se skepticky.
Překvapeně jsem povytáhla obočí. "A kdy nejsem?"
Úsměv ze rtů se mu vytratil, ale oči mě vyčítavě neprobodávaly, jak jsem byla zvyklá u matky. "Rád bych se dozvěděl, co s tebou je."
"To já taky,"namítla jsem.
"I ve škole se ptají."
"Rolandová je informovaná, ostatním to může být jedno."
Už byl zoufalý. "Ale mně to není jedno."
"Já nevím, co mi je,"odpověděla jsem. Netušila jsem, jestli mi to ještě věří.
Nevěnoval mi dál pozornost, radši odhrnul záclony a zahleděl se oknem ven.
"Promiň,"snažila jsem se to napravit a bezděčně pohlédla k dárku. "Těch květin si vážím.."

Já nevím, co mi je, zněla moje odpověď.
Ale vždyť já jsem to věděla, bylo to nad slunce jasné. Měla jsem srdce jako ve svěráku a v hrdle spalující hořkost. Byla jsem si tak jistá, že zůstanu člověkem navždy, tak moc jsem doufala, že tolik šťastných dní mě obrní před nechtěnou proměnou, přestože ze začátku jsem podvědomě čekala na moment, kdy se něco stane. Jediné uzdravení by spočívalo v lovu, to znělo jako jediné východisko. Nač do mě nalévali lidskou krev? Proč to nepomáhalo? Jak by to ale mohlo pomáhat?
Když jsem si to naplno uvědomila, myšlenky mi ve vlastní hlavě zněly ve větách jako hlasy z podsvětí. Ponořila jsem se hluboko do stínu, do kalné černé vody plné rákosí, v němž vám hrozí uškrcení. Jestliže jsem na tom před tím byla špatně, teď to bylo stokrát horší, dusilo mě to. Viděla jsem děsivé přízraky, dravé žraloky plující nesnesitelnými myšlenkami. Přála jsem si, aby se můj mozek odštěpil a představy skončily.
Vždy když přišel Šimon, vkradlo se pod šedou hladinu světlo. Ale nešlo na to nemyslet, když to bylo mou součástí. A Šimon byl součástí mě.
A pak, když jsem se jednou podívala z okna, byla jsem tak dezorientovaná, že se mi jím nedařilo prohlédnout. Mé oči byly příliš líné, raději pozorovaly velké okenní tabule, do kterých bušil déšť se sněhem. Ale to okno, bylo mi povědomé.. ze snů.
Znala jsem ho až příliš živě z těch nepříjemných záblesků plné mlhy, jež mě doprovázely spaním už před několika dny. Při nich mi jakýkoliv smysl unikal. Teď jsem pochopila, moje mysl a tělo už vědělo dávno, že se do tohohle pokoje dostanu. Že tu možná umřu...
Teď ve vzduchu viselo tolik otázek. Co bude dál? Jak o tom ostatním říct?
Napadlo mě, že Šimon se již sám pravého důvodu dovtípil. Představovala jsem si jeho obličej s výrazem naplněného očekávání, a možná i radosti. On chtěl, abych se tím stala, ale proč? Co ho k tomu vedlo? Sám věděl, že jakmile k tomu dojde, už třeba nesnesu jeho přítomnost - takhle to bude milionkrát horší, když se mi dobrovolně odcizí. Skoro jsem slyšela jeho soucitný hlas: "Nesmím ti stát v cestě" a ještě víc se mi sevřela hruď, když jsem si vzpomněla, jak jsem sobě i jemu pokoušela namlouvat, že jsme jenom přátelé.
A co moje máma? Už také jistě vytušila, že jí zde něco uniká. Viděla jsem jí několikrát ve tváři, že hledá vlastní způsob, jak mě dostat z hrůzného zajetí nevysvětlitelné nemoci, pátrá po příčině. Kladla mi otázky ohledně Šimona, chtěla vyslídit nějaký důvod a poukázat, že kvůli tomu a onomu jsem na tom tak bídně. Mně jí bylo líto, zvlášť protože jsem v sobě nenašla sebemenší sílu jí nic slovy povědět. Určitě však něco musela vyčíst v mých očích.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa


Komentáře

1 helix helix | E-mail | Web | 28. srpna 2010 v 11:18 | Reagovat

Musela jsem si trochu přečíst děj předchozí kapitoly, aby mi úplně došlo, o čem je tahle (moje paměť je na děj krátkodobá.. nevím proč, ale ze všeho nejlíp si pamatuju jenom chemii a telefonní čísla). Tak jsem zvědavá, jestli Táňa přestane bojovat sama se sebou a půjde konečně na ten lov. Je tam spousta otázek, je pravda, že nemůže pak dál žít mezi lidmi? Nedokáže se ovládat? Asi by to chtělo trénink, ale myslím, že by to možná časem zvládla. Třeba ta její kamarádka se o to taky právě snaží, co já můžu vědět? To víš jenom ty :). Těším se na další kapitolu. :) Tahle byla napsaná skvěle, jako všechny.

2 Chiaki Sumire Chiaki Sumire | Web | 28. srpna 2010 v 15:37 | Reagovat

Úžasná kapitola, ostatně jako celá povídka. Zbožňuju jí. Nevím, co víc dodat. :D

3 Faire Faire | E-mail | 30. srpna 2010 v 15:10 | Reagovat

Výborná kapitola :)

4 Tanee Tanee | 31. srpna 2010 v 12:16 | Reagovat

Tak kde začít... Na tvoji povídku jsem narazila, když jsem se hodně nudila a dneska jsem to konečně všechno dočetla. Ještě ve třicátéprvní kapitole jsem ti chtěla napsat, proč to vůbec píšeš, dějově mi to přišlo jako nekonečný seriál typu ulice, četla jsem ty neupřímné komentáře, které tě až moc přechvalovaly. Podle mě se až moc držíš reality, zkus trochu zapojit fantazii. Možná tím urazím tebe(ale nechci nikoho urážet, to vůbec nemám zapotřebí), nebo tvé čtenáře, ale přijde mi to nezáživné, až na poslední tři kapitoly. Jako by to začal psát někdo jiný, nebo jako bys chodila do hodin tvůrčího psaní.
Je to můj názor a chtěla bych ti připomenout, že fantazii se meze nekladou, zkus se nad tím zamyslet, třeba to pak bude lepší.

5 Marťa - autorka Marťa - autorka | Web | 1. září 2010 v 12:52 | Reagovat

[4]: Ty začáteční kapitoly jsou hrozné, to já dobře vím. Je ale těžké se pokoušet opravit něco, co už je napsané. Nejradši bych začala od znova. Ale vzhledem k tomu, že jsem to vymyslela před 2 lety.. Nové kapitoly se snažím zlepšit.
Díky za názor, jsem ráda, že mi někdo potvrdil to, co si často myslím - že je to nudné.

6 hina hina | 2. září 2010 v 20:21 | Reagovat

už se nemohu dočkat dalsí kapitolky jak to dopadne...

7 capepeidy capepeidy | Web | 3. září 2010 v 22:22 | Reagovat

ahoj :) ako zijes? viem ze sa teraz nebudem vyjadrovat k poviedke ale snad sa na to na mna nenahnevas ;)

pretoze by som ta chcela zavolat do poviedkovej sutaze ktoru usporiaduvame na mojom  akamaratkynom blogu (viac info na mojom alebo jej blogu :)) kedze pises mohla by si to brat ako prijemne straveny cas a ked sa zapojis aj ako poznanie ako obstojis pri inych autoroch a tak :) mohlo by to byt zaujimave ak by si chcela vies kde ma najdes :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama