33.kapitola → Jednou a dost

16. srpna 2010 v 22:05 | M. |  Jednou a dost
Konec této kapitoly se mi asi povedl nejvíc, vystihuje to Tánin vztah k upírovi jako sobě samé. Je to takový zlomový sen nebo přelud, říkejte si tomu jakkoliv.
A děkuji za minulé komentáře, snad budou další.


PRAMEN KRVE


Věšela jsem vánoční věneček na venkovní dveře našeho domu a každou chvíli nastavovala obličej osvěžujícímu vánku. Několikrát mě do nosu praštil pach páleného vosku, který se ke mně linul od sousedů. Pravděpodobně večeřeli při svíčkách.
Posadila jsem se na schody před vchod a bradou se opřela o kolena. Kdyby tak šly svátky obejít, byla bych snad šťastnější. Ostatním kostrbatě navozovaly rádoby kouzelnou atmosféru, přítomnost rodinných příslušníků a pospolitost, a tím pádem mi přímo pod nos naplno strkali fakt, že mně dnes dva nejbližší lidé chybí. Výhledy do budoucnosti nenaznačovaly, že bych se ještě mohla na něco těšit. Po plese na mě padla jakási tíživá zkroušenost. Bylo to snad tím, že jsem byla se vším neustále nespokojená? Hýřila jsem tím, co dosud mám? Co se stane, až mi nic nezůstane..
Vstala jsem právě ve chvíli, kdy máma z kuchyně zavolala: "Večeře!"
Připojila jsem se k ní ke svátečnímu stolu uzpůsobenému pro dva talíře a nalila do skleniček růžové šampaňské. Máma servírovala na stůl tradiční večeři. "Co se tak tváříš?"
"Nevím, asi na mě něco leze." To nebyla vyhýbavá odpověď.
"Ani bych se nedivila, v tomhle počasí. Navíc, všimla jsem si, že se málo oblékáš,"dobírala si mě.
"Asi máš pravdu," uznala jsem, abych předešla dalším výčitkám. "Zlepším se.. tak teda dobrou chuť."
Pustili jsme se do jídla obklopeni vánočními světly točící se na stropě a já zvažovala své nedostatečné oblékání. Mně jednoznačně vyhovovalo - se svou potenciálně nízkou teplotou bylo mnohem jednodušší se ztotožnit s venkovním mrazem, tudíž jsem rozdíl nepoznala. Vysvětlovat jsem jí to však nehodlala, navíc to celé bylo zmatené... když jsem na něco teplého sáhla, zdálo se to nepříjemné. Uvnitř jsem se cítila ještě prochladlejší než jindy, jako by mi pod kůží vyrostla ledová krusta. Byl to zkrátka úděl.
Po jídle jsme se přesunuli ke stromku, nevnímala jsem však nic, všechno pro mě bylo spíš smutné, přestože máma si nadšeně zkoušela nový svetr, který jsem jí koupila. Sama jsem si nezaujatě prohlížela vlastní dárky od ní, od babičky a od táty z Austrálie. Když jsem otevřela Šimonovu krabici, našla jsem v ní živého pavouka. Na obalu byl vzkaz: Já to vážně nejsem... i když bych tě teď moc chtěl mít u sebe :). Krásné Vánoce.
Při čtení první věty jsem se rozesmála, a pak se toužebně usmála. Vyběhla jsem nahoru do pokoje a ubytovala pavouka v teráriu, než by mamka propukla v záchvat. Večer jsem myslela na Šimona, než jsem pomalu začínala sklouzávat do usínání. S odhodláním jsem ale vstala, došla na chodbu a vytrhla telefon ze zdi. Za chvíli se mi v hlavě prudce rozezněl jeho hlas, takže jsem sluchátko musela trochu oddálit od ucha.
"Táňo?"
"Díky za dárek,"řekla jsem vděčně."A omlouvám se."
"Za co? Mně se ten tvůj taky hodně líbil.."
"Myslela jsem, že dnes přijdu, ale radši jsem si šla lehnout.."
"Co se děje?"
"Cítím se unavená.. moje nálada kolísá jako na horské dráze."
"Jak zjišťuju, ten ples nebyl zrovna dobrý nápad. Měli jsme radši zůstat doma,"povzdechl si Šimon.
"To ne! Ples byl výborný,"ujistila jsem ho."Jen mě přechází chřipka.."
Šimon chvíli přemýšlel."Chceš, abych se za tebou ve čtvrtek stavil?"
Usmála jsem se při té představě. Potěšilo mě, že by Šimon klidně riskoval i to, že se ode mě nakazí nemocí..
"Ne, přijdu sama. Musím to trochu vyležet a vymyslet nějakou výmluvu na mámu."
Ještě deset minut jsme nesmyslně diskutovali, byla jsem ráda, že se rozhovor ubírá jiným směrem. Probíral se mnou dárek ode mě - prastarý model fotoaparátu, jenž jsem nechala rozebrat od odborníka a opravit. Byl zcela funkční, i když trochu pomalejší a měl složitější ovládání, Šimon z něj byl přesto očividně na větvi.

Další dva dny měly podobný průběh jako ty předchozí. Počasí se měnilo, takže jednou jsem vstávala do husté chumelenice, podruhé mě zase probudily sluneční paprsky opírající se do okenních tabulí.
Náhlé změny teplot mě však vysilovaly, místo toho, aby mi dodávaly energii. Když jsem se chystala jít k Šimonovi, máma mě strašila, že jsem promrzlá, vypadám nemocně a měla bych si jít lehnout.
"Vždyť mě nebolí hlava, ani nemám rýmu. Vždycky jsem byla trochu chladnokrevnější než ostatní," snažila jsem se ji přesvědčit. Pokaždé, když se mi pokoušela změřit teplotu, jsem teploměr potají namočila do horkého čaje, aby nic nepoznala. Jednou či dvakrát mě popadl záchvat upřímnosti - to jsem měla v úmyslu jí všechno bez vytáček vylíčit, nicméně pak jsem si to stejně rozmyslela. Na co jí přidělávat starosti? Možná by mi ani neuvěřila. Navíc se mi stále dařilo jakýkoliv vývoj nebo náznak exploze upířích podstat potlačovat. "Vrátím se brzo. Je mi fajn,"zalhala jsem.
Po pár dnech jsem byla zase s Šimonem, to bylo důležitější. Trávili jsme odpoledne u něj doma, protože on nechtěl, aby se můj nynější stav ještě zhoršil a já jsem zase protestovala, že se ode mě nakazí.
"Já jsem odolný,"hájil se."To ty jsi bledule."
"Ha ha,"řekla jsem a mrštila po něm polštář, stihnul se však sehnout a navíc jsem trefila jenom bok pohovky.
"Trefu máš taky mizernou,"škádlil mě, avšak tentokrát mi neunikl. Chytla jsem ho téměř okamžitě a přitlačila ho silou ke zdi, až obrázky na zdi za ním popadaly. Sežehl mě vášnivým pohledem, ale já jsem nepovolila. Sám se nebránil.
"Ten pohled na mě neplatí,"zašklebila jsem se nekompromisně, přesto mi srdce pulzovalo až v krku.
V tom jsem uslyšela klíč v zámku, takže jsem byla nucena ho pustit. Pohlédla jsem ke vchodu dřív, než se Šimon stihnul narovnat.
"To bude táta, pojď."
Vedl mě do kuchyně, do níž se vynořil vysoký tmavovlasý muž s velkými dlaněmi, ale přívětivým pohledem. Když mě spatřil, zamrkal.
"Táňa?"zeptal se ihned, než Šimon stačil něco říct.
Podala jsem mu ruku."To jsem já. Těší mě."
"Mě taky. Už tě tak trochu znám z Šimonova povídání," poznamenal úsměvně a odhodil klíčky na kuchyňský stůl.
"Tak to musíte mít hodně zkreslený úsudek,"zamumlala jsem, ale slyšel to pouze Šimon. Dlouze mě dloubl do žeber.
"Ohromně se mi líbí ten fotoaparát, co od tebe Šimon dostal. Zkoušel jsem něco nafotit a právě jel fotky vyvolat. Chcete se mrknout?"
Souhlasili jsme a usadili se na pohovku. Šimon mě celou dobu škodolibě škádlil a skvěle se přitom bavil.
"Máš štěstí, že tě neviděl, jak mě dusíš u zdi. Nevím, co by si pomyslel,"řekl mi, když mě doprovázel zpátky domů.
"Asi že jsem hodně zákeřná.. a že posiluju,"napadlo mě. Šimon se rozesmál.
Zastavila jsem se kousek od našeho domu a opřela se o živý keř. Byla jsem najednou šíleně vyčerpaná. Šimon mi začal vyplétat vlasy z mlází, do kterých jsem se zamotala, pak se lehce sehnul a políbil mě. Zabořila jsem mu ruce do vlasů a poddávala se jeho rtům... Přece jen ty svátky nebyly tak k zahození..
Cítila jsem každý pór jeho těla, jeho dech. Zachvěla jsem se, ale nebylo to tím polibkem. Před očima se mi míhaly rudé jiskry a jeho rty už jsem na těch svých necítila.
"Je ti dobře?" Jeho hlas byl ustaraný, potom v něm zaznělo i vyděšení. "Táňo?"
Zavrtěla jsem hlavou a před očima se mi udělala tma. Jakoby se můj mozek na nějakou dobu zahalil do nevědomí, ztratila jsem nadobro veškerý pojem o okolním dění.


Ocitám se před chrámem, je vyhlouben do skály.
Něco se uvnitř rudě leskne, živě tančí a hraje všemi odstíny. Vidím řeřavý kotouč zapadajícího slunce, jeho zlaté pařáty prosakující chladnými skalnatými výběžky, kalichy povadlých květin rašící jen tak z mechu. Vprostřed je pramen, z něhož nevyvěrá voda. Je to krev.
Krev tryskající z pramene leptá kluzké koryto, do níž pozvolna stéká. Mění se ve stružku. Sluneční záře pomalu upadá, jiskrná clona ustupuje. Cítím však, jak skála dýchá, když opatrně postupuju blíž k mramorovému oltáři a rudý pramen mě hypnotizuje. Není slyšet nic - ani zpěv víl, ani brnkání harfy, ani varhany. Jen vlastní eufonie, kterou vnímám tak opravdově.
Krev prýští čím dál silněji a nabírá divočejší odstín. Jednou je lesklá, podruhé matná, podle úhlu pohledu. Do mé vlastní hlavy počíná pramen crčet a bublat, zmítá se, nedobrovolně vytlačován na povrch. Neviditelná síla ho naduje a krvavý proud se uvolní - cítím v něm dračí sílu, jež ho nakonec vyzdvihne vysoko do vzduchu a s plesknutím dopadne zpátky. To už je ale koryto přeplněné, krev se vylévá...
Stojím dost blízko, aby krev stačila chmátnout po mých střevících a umazat je. Couvnu, neboť mám strach, že mě proud zaplaví a strhne s sebou.
Sleduju okázalý přírodní jev, dosud tekutina postoupila pár metrů od svého ústí a jako olihní chapadlo se plíží dál.. Brzy stružka zasáhne okraje skály a slije se v jedno. Máčím se po kotníky v tom krvavém potůčku.. a slunce zapadne úplně, zůstávám docela sama ve tmě.
Dočasný pocit strachu však již vymizel, nic mě netíží. Necítím už nechuť, ani blaho ne. Se světlem se ztratil i pud sebezáchovy a tryskající krev mi nevadí, přestože ji bedlivě pozoruji. Mile však vítám úkaz před sebou.. dřevěnou loďku, která se vzdouvá pod přívaly krve.
Instinktivně se brodím skrz potok, jenž se pomalu začíná měnit v řeku.. Míjím divoký vír tvořící se v místě, kde se ještě před pár minutami nacházelo ústí, olihní hrdlo zvracející červenou lávu. Nyní se rozprostírá všude kolem a tvoří pronikavou červeň.
Konečně sáhnu po přídi loďky a vyhoupnu se do ní, dřív než mě stihne zasáhnout poslední vlna. Už to není ani řeka, ale mírumilovné jezero. Straší pouze barvou a zdánlivě škodnými houpavými pohyby.
Nejsem zahanbená, nechtějí mě zabít. Ani by nemohli. Umím plavat v této červeni a utopit se by bylo přinejmenším trapné. Přesto oceňuji suchý vnitřek lodi, je to pohodlnější.
Stoupající hladina už mě však nezajímá, teď v ruce žmoulám dlouhý cíp svých zkrvavených šatů. To se dělá, nechat sličnou dívku postávat tak dlouho v krvi? Nemohli jste mi loďku poskytnout dříve?
Všímám si, že po levém boku lodi se kymácí další loďka. Je součástí té první.
Sedím na bílé látce. Byly mi snad dány nové šaty?
A pak si to uvědomuji - tohle není loďka, ale rakev. Látka není šatem, nýbrž rouchem. S posledním pohledem na čirou hladinu nad sebou zaklápím víko.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Chiaki Sumire Chiaki Sumire | Web | 16. srpna 2010 v 23:02 | Reagovat

Krucinál to je dokonalý!!!! Já z toho vážně nemůžu... Kdy vydáš knihu?! A až to uděláš, napiš mi prosím, budu určitě jedna z prvních, kdo si ji koupí.

2 Alex Alex | Web | 17. srpna 2010 v 16:57 | Reagovat

jojo to je taky pravda :)

3 Faire Faire | E-mail | 18. srpna 2010 v 15:35 | Reagovat

Výborné :)
Čekám na další :)

4 Kathy Kathy | Web | 18. srpna 2010 v 16:44 | Reagovat

Zdravím. Nechceš se zúčastnit literární soutěže u mě na blogu? Pokud ano (nebo tě to třeba zajímá) koukni se tady: http://kathysanders.blog.cz/1008/literarni-soutez

5 Fox Fox | Web | 18. srpna 2010 v 18:37 | Reagovat

Waaaaaaaaau! Nič viac, nič menej. Slová netreba. Waau.

6 pavel pavel | Web | 18. srpna 2010 v 20:55 | Reagovat

krásný závěr...:)

7 Marťa - autorka Marťa - autorka | Web | 18. srpna 2010 v 21:43 | Reagovat

Děkuji vám :)

8 Beornottobe Beornottobe | Web | 18. srpna 2010 v 23:12 | Reagovat

Píšeš fakt nádherně :) Krása!

9 E L - D Ý E L - D Ý | Web | 19. srpna 2010 v 10:18 | Reagovat

Škoda, že jsem nečetla od začátku. Píšeš poutavě, ač jsem se zděsila nad délkou, měla jsem to přečtené hned, protože se to četlo samo.

10 helix helix | E-mail | Web | 19. srpna 2010 v 10:33 | Reagovat

No, já jsem nepovařovala za nutné psát tam, jak se z té vyslýchací vazby nakonec dostal - jak jsem tam zmínila, tak na takovéhle akce byl cvičený, sice jsem mohla napsat, že tam bylo okno, ale tak to už je jen detail, Luke nemá být žádný blbec a jakmile měl volné ruce, tak měl svobodu :). Navíc, tahle vyslýchací vazba.. snad se tomu tak říct ani nedá, byla to jenom malá policie v zemi, kde je chytili, tam to přišli ti ostatní vyšetřovat. Právě proto jim zprvu skočili na ten převoz - jako převoz do států :).

11 helix helix | E-mail | Web | 19. srpna 2010 v 10:47 | Reagovat

Víš, když si čtu tuhle povídku, tak moje sebedůvěra těžce trpí :D Máš to tak dokonale napsané, oproti mě. Ach jo. A líbí se mi, jak dokážeš Šimona popsat - tak, že ho mám ráda i já, že si ho dokážu představit. Je to jako když jsem četla Stmívání a představila jsem si třeba Edwarda. Já si myslím,že v mé povídce si Lukeho nikdo představit nedokáže tak jako já. Každý má jinou fantazii, a možná že i Šimona si představuju jinak než ty :). A štve mě to, co když nemá Lukeho nikdo rád? Já tam napsala snad jenom jeho špatné vlastnosti :D. Někdy mi připadá jako Draco Malfoy :D.
Ale tohle je dokonale napsané. Kdybys tuhle svoji povídku dala do nějaké soutěže, tak zaručeně vyhraješ. Jsem ráda, že jsem ji našla, a bez váhání bych ji četla znova, kdybych měla čas. :) Opravdu se mi to líbí, a kdyby to byla knížka, trvalo by mi maximálně den dva, než bych ji dočetla, a pak bych si ji šla koupit, stejně jako každou knížku, u které vím,že se k ní budu vracet.
Doufám, že další kapitola bude brzy. Ten sen, nebo co to na konci Táňa měla, tak to bylo dost depresivní. Chudák. A já byla tak ráda, že už se se Šimonem někam dokopali :D.

12 Marťa - autorka Marťa - autorka | Web | 24. srpna 2010 v 13:02 | Reagovat

[11]: To se ti zdá - kdyby to byla knížka, určitě by ses unudila. Takhle když je to rozkouskované na kapitoly se to dá.. A já Lukeovi fandím, on je takový inteligentní, svobodný. Taťána by se měla poučit - ale ještě si té přízemnosti trochu užije. Holt každý je nějaký ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama