32.Kapitola → Jednou a dost

10. srpna 2010 v 19:05 | Marťa |  Jednou a dost
Nevím, jak se mi podařilo zplodit tak psychologickou kapitolu plné emocí a všelijakých výlevů. Ale musím říct, že se mi docela zamlouvá. Ano, líbí se mi. Protože není sladká, ale přitom vyjadřuje mnohem víc než jen přátelství.

ANDĚL


Stála jsem na kraji zalidněného nádvoří a vyhlížela Šimona; usoudila jsem, že je mu nejspíš hodně špatně od žaludku z toho, jak se ládoval vším možným, a proto se nevrací. Dřív, než jsem si usmyslela, že ho půjdu hledat, mou pozornost stihlo upoutat něco jiného - na opačné straně nádvoří jsem zahlédla červenou róbu a poté velice dobře známý obličej profesorky Rolandové. Stála v kruhu několika dospělých lidí, ve štíhlé ruce držela sklenku s pitím a přitom hovořila s nějakou dámou. Chvíli jsem ji pozorovala, a jakoby profesorka vycítila můj pohled do zad, otočila se a mrkla na mě. Nejspíš dost dobře ovládala telepatii.
Vzpomněla jsem si na ráno, co jsem si slíbila. Rozhodla jsem se, že této příležitosti využiji. Rázně jsem k ní vykročila.

" Slečno Prouchová, překvapuje mě, že vás tu vidím," usmála se Rolandová, jakmile jsem se přiblížila.
" Dobrý večer," pozdravila jsem. Postarší žena po jejím boku se ke mně otočila také a upřela na mě zvědavě svůj pohled.
" Milá slečna.. odkud se znáte?" zeptala se s úsměvem.
" To je jedna z mých studentek," vysvětlila ženě pohotově profesorka a obrátila se zpátky ke mně. " Děje se snad něco?"
" Paní profesorko, omlouvám se, jen jsem se chtěla zeptat, jestli.. jestli nemáte nějaké zprávy o Karin."
Rolandové se čelo zbrázdilo vráskami, vypadalo to, že takovou otázku nečekala. " Totéž jsem se chtěla zeptat já vás," kousla se zamyšleně do rtu a chvíli jí trvalo, než opět promluvila. " Dobře, slečno, pokud se objeví nějaká zpráva, informuji vás. A vy se zachovejte podobně, ano?"
Snažila jsem se skrýt beznaděj v hlase. " Samozřejmě, děkuji."
Byla jsem zmatená. Jestli ani profesorka Rolandová neví, kde Karin je, kdo tedy?

První, co mě napadlo po krátkém rozhovoru s profesorkou bylo, že si snad ze mě záměrně utahuje. Jak je možné, že se nestará, kam se podělala studentka prvního ročníku? Vždyť už jsou to dva týdny, to musí být každému krajně podezřelé! Nebo s tím snad počítá? Co když čeká, jestli se to samé nestane se mnou?
Mezi tóny hudby se vmísil zvuk motorky - moje pozornost se obrátila směrem, odkud rachocení vycházelo - poté zvuk ustal a spatřila jsem povědomou postavu. Dívala jsem se, jak motorku zaparkovala a vydala se po schodech k bráně, její černé lodičky klapaly do tvrdého povrchu. Světlé šaty nabírané u ramen jí vlály v chladném větříku, její oči se překvapeně rozhlížely kolem, rty měla roztáhnuté do širokého úsměvu.
" Krystal?"
Šimon se náhle objevil za mnou, poznala jsem jeho dech na ramenou.
" Nezmínil ses, žes ji pozval," obrátila jsem se k němu.
" Já ji nezval. Vůbec jsem netušil, že má přijít. Musí tu mít vlastní doprovod."
Vypadal stejně zmatený jako já, ale ve mně neřádily jen obavy - přímo mnou prolétlo tornádo. Nevěděla jsem, jestli v sobě dokážu skrýt znepokojení.
" Jak se cítíš?" otázala jsem se Šimona.

" Ujde to. Zatančíme si?"
Souhlasila jsem. Nechala jsem se bezmyšlenkovitě provést davem lidí po schodech vedoucích do velkého kruhovitého sálu, obehnaného čtyřmi vysokými sloupy podpírající ve výšce asi pěti metrů úzký balkonek.
Uvnitř se mísila vůně květin a skořice, dokonale lesklý parket se prohýbal pod nájezdy tanečníků, kteří vířili v jeho středu. Šimon mě zavedl do středu, zrovna když doznívala skladba a spustila se druhá, o něco pozvolnější melodie. Byla jsem vděčná, že se stačilo jen houpat do rytmu, protože bych zřejmě nebyla schopna ničeho složitějšího; moje myšlenky se zlovolně mísily s pocitem beznaděje. Kolem mě už se nic nezdálo tak perfektní, jako před tím. Hudba mi v uších jaksi ztěžkla, vůně mi dráždila sliznici a i naleštěný parket se zdál jakýsi sešlý a oprýskaný.
Palčivější problémy však vězely ne ve výzdobě, ale v něčem úplně jiném. Nemohla jsem si pomoct, ale jako by stačil jeden pohled a všechny vzdušné zámky, které jsem si o budoucnosti nás dvou sotva začala stavět, se zbortily v jedné vteřině. Přestože jsem neměla jediný pádný důvod, cítila jsem uvnitř sebe prázdnotu, jakoby tornádo, prohánějící se mi ještě před okamžikem tělem, odneslo mou duši za oceán.
Najednou jsem si uvědomila, jaký poklad mě objímá. Měla jsem potřebu chránit ho před pohledy několika dívek bez doprovodu, kterým v očích zářil jasný signál, že mají zájem.Vždyť i Lucy ho před chvílí hypnotizovala pohledem a označila ho za vtipného. Ale vždyť na to má plné právo, stejně jako ty, ujišťoval mě hlásek v hlavě. Ani se ho nedotkla, jen se podívala. Co je na tom špatného?!
Když jsem přemítala, jaké majetnické sklony mě ovládly, cítila jsem se ještě mizerněji, jako bezduchý pokrytec.

" Tan?" šeptl mi do ucha.
Přimhouřila jsem víčka. " Jo?"
" Chci ti něco říct."
Polkla jsem a hořkost v krku mi bránila v mluvení. Ať chtěl on sám vyřknout cokoliv, nechtěla jsem to slyšet. Možná jsem měla strach, že by to, co chtěl vyslovit, bylo špatně načasované, nebo - což bylo pravděpodobnější - by mluvil o Krystal. Nechtěla jsem se momentálně bavit o ničem, protože každé slovo by zkazilo tu neutrálnost mezi námi, kterou jsem si snažila zachovat, přestože už byla z pár částí nabouraná.
Jenže ta neutrálnost byla správná, možná bych častěji měla držet své emoce na uzdě.
Cítila jsem se tak, jak jsem se sama sebe pokoušela přesvědčit už na začátku - že jsme jen kamarádi, nic nás tolik nesbližuje, abych mohla říct, že patří mně. A vlastně ta neviditelná stěna, jež nás dva během pár minut oddělila, nezpůsobil ani z poloviny příchod Krystal jako spíš to, že jsem si ho moc začala přivlastňovat a vzápětí v sobě nalezla pocit viny. Chtěla jsem ho úplně stejně jako ty holky okolo mě, které na něj každou chvíli vrhaly nenasytný pohled. Nahlodávalo mě to.
" A co mi chceš říct? Že ten skútr není tvůj?" řekla jsem předstíraně nezaujatě, ale poznala jsem, že se mi hlas zachvěl. Všechny pocity ve mně byly rozporuplné, ztrácely se a zase se objevovaly, některé se vylučovaly navzájem.
Vnímala jsem, jak se jeho pohyb v tanci nepatrně změnil, ale v hlase mu neubyla ani špetka něhy, jakou měl před tím. " O skútru jsme se vůbec nebavili. Proč bych ti o něm měl něco říkat?"
" Když ses nepřiznal sám, tak jsem se o něm musela zmínit. Vlastně jsem myslela, že mi to vysvětlíš sám," prohlásila jsem ublíženě.
Jeho barva hlasu nabrala nejistý tón. " Co ti mám vysvětlit? Skútr je jedna věc a Krystal druhá, jestli tě to zajímá. Myslím, že podobnou debatu jsme vedli už před plesem!"
" A proč ti tak vadí o tom mluvit?"
" Protože jsi podezřívavá a úzkoprsá, přitom nemáš žádný důvod - "
" Úzkoprsá?" vyjekla jsem znechuceně.
" - a chceš se jen hádat!"
" Tak to můžeme rovnou odejít a tenhle rozhovor ukončit!" navrhla jsem podrážděně.
" Jak chceš ty," prohlásil klidněji, ale prohlédla jsem, jak moc je popuzený. Spustil ruce z mých ramen a mlčky mě vedl z dohledu světel. Prošli jsme pod balkonkem s fialovými závěsy a zamířili ven do chladného večera.
Na kraji schodů se zastavil a zhluboka se nadechl. " Půjdu pozdravit zbytek přátel a popřát jim veselé Vánoce."
Znova jsem přikývla a v zákoutí sledovala, jak se vzdaluje. Od chvíle, kdy mě pustil jsem si připadala jako totální nula. Byl to tak silný pocit, že jsem se začala obviňovat ze schizofrenického jednání. Najednou to bylo takové to živé uvědomění si, že jste sami. Bezmoc, že to, co děláte je všechno špatně a chtěli byste to vrátit, jenže to počáteční nutkání všechno zkomplikovat je silnější, protože si říkáte, že vzestup po takovém konci bude zdárnější. Vlastně moje chování nedávalo smysl.
Věděla jsem, že tohle už nikdy nechci zažít - jako by mě dočista opustil navždy. Bylo by nadmíru hloupé jít ho teď hledat, sama jsem potřebovala trochu vychladnout.
Otočila jsem se a vešla průchodem zpátky do sálu. Nenapadlo mě nic jiného, než odbočit doprava a vystoupat po mramorových schodech, které vyústily na balkon, z něhož jsem viděla dolů. Prošla jsem nějakými dveřmi a ocitla se na venkovní terase, s mramorovým zábradlím zdobeným květinami. Jeho zklamaná tvář mě doprovázela až tam.
Kráčela jsem potichu k okraji, u něhož stálo jen pár lidí dívajících se do dáli. Byl tu výhled na velkou část Darkubnu - nikdy mě nenapadlo, jak velké a nádherné se může zdát toto město v noci. Tady jsem se mohla nechat dál oddávat chmurám a bylo to dvakrát intenzivnější díky atmosféře plné hudby, světel, šatů, třpytek a k tomu tmavá obloha posetá hvězdami podtrhující tu šílenou romantiku. Mohla jsem alespoň teď nechat svou duši se do prázdna vybrečet.
Přimhouřila jsem oči. Přehrávala jsem si v hlavě náš rozhovor, zakončený naprosto nelogicky a to všechno jen kvůli mé náladě, která se měnila podle toho, jak se zrovna jí zachtělo. Vzniklo to jen kvůli tomu, že jsem vypustila pitomou provokativní poznámku. Kdybych to neudělala, co by mi býval řekl? Ten odstup by možná byla fuč, změnil by se v něco romantičtějšího. To jsem přece chtěla, ne?
Nejhorší na všem bylo, že jsem netrpěla jen já. Bála jsem se, jestli jsem ho nenaštvala tolik, aby se o mě přestal zajímat. Ano, třeba se po tomhle už rozhodl, že přestaneme být přáteli… třeba o tom uvažoval už dřív, jakmile poznal, jaká šílená jsem, ale až teď jsem ho dohnala k rozhodnutí. Kdyby mě nechtěl vidět, poznala bych to? Má však ještě chuť, když mu tolik svým chováním podkopávám nohy? Co když se mě už začíná pomalu vzdávat? Ne, to ne, chci, aby bojoval!
Nedramatizuj to, napomenula jsem se. Zdálo se, že jsem si v duchu částečně ulevila. Utvořila jsem si v hlavě představu, že je mi to jedno a všechno se zdálo být mnohem polehčující a snesitelnější. Pořád jsem však ze sebe nedostala všechno, protože tu nebyla Karin. Náhle jsem si uvědomila, jak moc bych si přála, aby mi poradila a povzbudila mě. Vždyť kolikrát protáčela oči nad tím, jak moc se mu vyhýbám. A teď, když byl se mnou, jsem potřebovala radu, jak to napravit.
" Vím jistě, že tě chce. Měla bys jít za ním."
Nevěděla jsem, komu odpovídám, protože jsem měla dosud zavřené oči, ale bylo mi to jedno. I kdyby to byl anděl, podvolím se tomu. " Já vím. To jen já si to nechci přiznat. Nezasloužím si nic ani polovinu toho, co cítím."
" Kdyby sis to nezasloužila, možná bys to ani nemohla cítit. Ne tolik."
To dávalo smysl. " Jenže já vlastně ani nevím, co cítím. Všechno ve mně je tak rozporuplné a nejasné. Jako z nějakého pitomého filmu o lásce."
Konečně jsem otevřela oči a podívala se nad sebe. Krystal zblízka vypadala neuvěřitelně stejně jako z dálky, stříbrné šaty zlehka kopírovaly její postavu. Náušnice jí cinkaly a houpaly se ve tmě. Připomínala mi opravdu anděla, jen trochu snědšího a s kratšími vlasy. Vypadala prakticky a zároveň tak elegantně - tohle byla přesně holka pro něj. Věděla toho o světě a o něm daleko víc než já.
" Ještě nikdy jsem u něj nezpozorovala, že by byl někým tak fascinován. Kdybych si to nemyslela, neříkala bych ti to - ale žije pro tebe a ty pro něj. Nemá to tak být?"
Kdyby mi nemluvila z duše, zakroutila bych hlavou nad pošetilostí těchto slov a vyhnala ji s tím, co jsou to za trapné bláboly. Kdo ovšem něco podobného nepoznal, nemůže pochopit, jak mi bylo.
" Asi ano. Kdo ví, proč tak pochybuju. Nejspíš nad vším moc přemýšlím."
" Právě teď záleží na tom, co cítíš ty. Jestli ti to za to stojí, nebo ne."
" Myslím si, že i za tu bolest ano. Jen nechci, aby trpěli další."
Zarazila se. " Bolest?"
" Můj život je jako domeček z karet - kdykoliv může spadnout. Jsem, kdo jsem. Kdo ví, co se změní a jak to pak bude pokračovat. Bojím se toho, jak z toho vyváznu. Ale nejvíc mám strach, co bude s ním. Obávám se, že ho to bude bolet víc, než je přípustné."
Pokrčila rameny. " V tom případě se musíš sama rozhodnout, na kterou stranu se přiklonit."
" Myslím, že už je pozdě..."
Podívala jsem se bezmocně Krystal do tváře. V té její jsem vyčetla naději, víru a povzbuzení.


Kousek vedle nás si na trávě pár lidí pohrávalo s pyrotechnikou. Schylovalo se k půlnoci a to měl propuknout obrovský vánoční ohňostroj, na který se všichni tak těšili. Já jsem během uplynulé hodiny hluboce zpytovala svědomí.
" Máš nejlepší přítelkyni na světě, ona ti opravdu rozumí. Zná tě mnohem víc než já, co si budeme nalhávat," říkala jsem právě Šimonovi.
" Proč to říkáš?"
Zaváhala jsem.
" Nechci být naivní, možná by pro tebe byla vhodnější než já."
" Vhodnější?" divil se, v jeho hlasu jsem rozpoznala trochu kyselosti, která mě proti mé vůli uspokojila. Zíral na mě a nevěděl, co říct.
" Nevím, jak to mám lépe vyjádřit. Ale lituju toho, jak jsem se chovala."
Nemluvil, jen se mi díval do očí. " Nic jsi neprovedla," ujistil mě chabě.
" Ale jo," odporovala jsem. " Začala jsem hádku v té chvíli, kdy jsem ze sebe vypustila - "
" Pro mě to nebyla žádná hádka, Táňo," přerušil mě a díval se na mě, jako bych právě řekla něco, čemu se prostě nedá věřit. Věděla jsem, že to říká, aby se mezi námi všechno urovnalo. Nespílala jsem.
" Ať je po tvém.. tak tedy výměna názorů. O skútr vůbec nešlo, a o Krystal taky ne. Vlastně nevím, co se to se mnou dělo.."
" V tom případě jsi to tímhle všechno smazala."
Přitáhl si mě svými svalnatými pažemi k sobě a objal mě tak pevně, že jsem skoro nedýchala. Bylo to nečekané gesto a krásné, takže jsem v jeho náruči chtěla setrvat až do rána.
" Veselé Vánoce," zašeptal.
Ano, tohle pro mě byly Vánoce. A nezkazil to ani fakt, že se k nám po chvíli přidala Krystal a pozorovala hvězdy. Náhle jsem si všimla, že na mě padá studený sníh, zrovna když přiběhla i Lucy s Felixem a namířila na nás svůj fotoaparát.
" Myslíte si, že tohle je opravdový sníh?" poznamenala jsem při vzpomínce na umělý sršící poprašek v
čele nádvoří a zvedla hlavu k obloze, abych to zhodnotila. Pak jsem si uvědomila, jak hloupě to vyznělo.
" Ne, Táňo," usoudil kriticky, ale zároveň soucitně Šimon a začal mě uličnicky drbat ve vlasech. Všichni se rozesmáli a poté pootočili hlavu k uhlové obloze, protože ticho protnula ohlušující exploze a nekonečně dlouhý střapec letících jisker.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Faire Faire | E-mail | 11. srpna 2010 v 14:37 | Reagovat

Mě se na povídce Jednou a dost líbí všechno.
A nemohu se dočkat na pokračování :)

2 Yuki ->Chiaki Yuki ->Chiaki | Web | 12. srpna 2010 v 10:30 | Reagovat

Tahle povídka je prostě dokonalá a tahle kapitolka taky, asi budu skákat radostí. Píšeš úžasně, moc se těším na pokračování.
(V povídce mi nechybí nic, tvůj styl psaní se mi líbí)

3 helix helix | E-mail | Web | 12. srpna 2010 v 19:03 | Reagovat

"Přestože jsem neměla jediný pádný důvod, cítila jsem uvnitř sebe prázdnotu, jakoby tornádo, prohánějící se mi ještě před okamžikem tělem, odneslo mou duši za oceán."
To je dokonalé. Já vím, že se opakuju, ale ty prostě nádherně píšeš. Můžu jenom doufat, že jednou vydáš knížku a dáš mi o tom vědět :). To byla báječná kapitola, nechápu, jak si mohla Táňa někdy namlouvat, že mezi ní a Šimonem je jenom přátelství, vždyť oni jsou jako.. no, trochu jako Edward a Bella :D Ne, jako Heathcliff a Katka, ale bez toho dramatického závěru, snad :D. Ačkoliv Edward a Bella, to je přesnější, protože Heathcliff a Katka byli oba šílení a "špatní lidé, co si navzájem ničí životy" :D. Krásně, doufám, že další kapitolu napíšeš brzy, a i kdyby ne, tak já si počkám, aspoň se budu mít na co těšit a nebude to odfláknuté, ačkoliv jsem si jistá, že i odfláknuté by to stálo za to :)

4 upirikaty upirikaty | 14. srpna 2010 v 14:18 | Reagovat

moc pěkné už se těším na další

5 Fox Fox | Web | 16. srpna 2010 v 11:26 | Reagovat

Juuu, paráda! Tak táto kapitola sa ti skutočne podarila =) Je presne taká, ako to mám rada, vyšlo ti to =) Nie sladká ani vášnivá, ale predsa vyžaruje cit. Si neskutočne talentovaná a už sa strašne teším na ďalšiu kapitolu =) A ten záver sa mi obzvlášť páči, je šibalsky veselý =D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama