31.Kapitola → Jednou a dost

6. července 2010 v 13:22 | M. |  Jednou a dost
Pročítala jsem si poslední důležité kapitoly Jednou a dost, abych si připomněla podstatné události. Napadá mě, že některé pasáže jsou dost přehnané a připadám si trochu divně, když si je teď po dlouhé době čtu. Abyste se k nim nemuseli vracet (což by stejně nikdo neudělali), shrnu vám některé body.

Jeden z důležitých momentů Tánina života byl ten, kdy se do jejího života znovu vrátil Šimon; druhák, který má schopnost přeměňovat se v pavouka. Pro ni je to šok, ale zároveň jediná náplast na srdce zaplavené strachem a nejistotou z toho, že se z ní má stát upírka. To ještě umocní zmizení nejlepší přítelkyně Karin, jež po sobě zanechává jen Leilu se svým neúčinným varováním. Pak ale následují chvíle strávené se Šimonem, návštěva jeho domu, seznámení se s Krystal, bruslení na jezeře, Tánino podivné setkání s Markem i záhada s prstenem, kdy se Táňa neubrání tušení, že právě to je příčinou zmizení Karin. Přesto se Táňa zdá být díky Šimonovi opět šťastnější a vrací se jí chuť do života.
Co se však stane po plese? Obrátí se její život naruby, nebo oba vše spolu ustojí?

Nevím, jestli někoho touhle kapitolou nadchnu, ale snažila jsem se. Promiňte mi chyby.


PLES

Všechno, co se týkalo včerejší vánoční výzdoby jsem měla vesměs splněné, a tak jsem mohla s klidnou hlavou čekat na večer, kdy mě měl Šimon vyzvednout.
Během přípravy na ples - česání a oblékání - jsem ji však ještě paradoxně měla plnou myšlenek, které se mi nedařily vypustit z hlavy už od samého rána. Naskakovaly mi vzpomínky na Karin a prsten. Jestli přece jen prsten existuje, je příčinou jejího zmizení? Té magie na mě začínalo být příliš.. až moc v tak krátkém čase.
Přemýšlela jsem o tom, co jsme probírali ještě dnes ráno přes telefon s Šimonem - že bych si měla promluvit s profesorkou Rolandovou o zmizení Karin, a o souvislosti s tím prstenem. Najednou mě na okamžik napadlo, že bych se jí při té příležitosti zeptala na ten stále se opakující sen o bílé místnosti s oknem uprostřed, ale nakonec všechna moje rozhodnutí padla - určitě by se mi přes Vánoce nenaskytla žádná příležitost, kdy bych profesorku mohla zastihnout.
Navíc jsem měla starost, byť nejspíš zcela zbytečnou, že jakmile to tu večer opustím a půjdu se bavit, stane se něco nepatřičného. Vzpomínala jsem na všechny události, které se poslední dny staly a přemítala, jestli jsem nevynechala něco důležitého. Kromě svých vlastních narozenin a vánočních dárků pod stromeček se ale zdálo, že jsem na nic nezapomněla.
Po krátkém dilematu před zrcadlem - zjevně podvědomě spokojená nad výsledným efektem - jsem toho nakonec nechala a opatrně se navlékla do černých šatů se zavazováním za krkem. Naposledy jsem se na sebe usmála, abych si dodala odvahu a sestoupala v botách na nizoučkém podpatku dolů. Bylo za pět minut sedm a Šimon by se měl každou chvílí objevit.
Čekala jsem u okna a v duchu jsem se sama sebe přesvědčovala, že jít na ples byl dobrý nápad, přestože se mě začala zmocňovat panika; pak mi došlo, že jsem jenom nejistá. Ale proč? Čeho se vlastně bojím? Té spousty lidí nebo toho, že nebudu vědět, jak se chovat? Genetické předpoklady ke společenským akcím jsem určitě neměla, to bylo jasné. Ale na tom nezáleželo.
Rozbušilo se mi srdce, když jsem spatřila Šimonovu temnou siluetu a vzápětí vyšla do chladného zšeřeného večera. Cítila jsem studený vítr odrážející se mi od kůže, šaty ošlehávající mi lýtka a zároveň negramotnost v lodičkách, což mi na klidu nepřidalo.

" Nebude vadit, když řeknu, že ti to strašně sluší?" řekl Šimon upřímně. Trochu jsem zrozpačitěla, protože jsem si myslela to samé o něm, a ještě víc se zastyděla, když jsem se odhodlala jen k tichému: " Díky."
" Děje se něco?" vytušil.
Prohlížela jsem si jeho zkoumavou tvář, kterou halily barevné stíny od pouličního osvětlení. Jeho světlý obličej nabral hladký obrys, vynikaly i vystouplejší lícní kosti a ledové rty. Nejkrásnější oči, jaké mohly existovat - paprsčitě zelené s jantarově hnědými odlesky odrážely něco nepopsatelného, a celý obličej lemovaly rozcuchané hnědé vlasy. A pak jeho vůně - zvláštní, příjemná a chytlavá. Dokázala jsem se ovládat. Na sobě měl tmavě šedý, téměř černý oblek a pod ní pruhovanou modrou košili. Jemu slušelo cokoliv si oblékl.
" Jen nechci, aby se něco pokazilo, to je celé." Nepřestala jsem si ho prohlížet, stejně jako on mě.
" Nemá se co pokazit. Budu snažit, jak jen to půjde."
Náhle se mi vybavily vzpomínky, kdy jsem stála před vchodem do zrcadlové síně s Markem a snažila se tvářit vlídně. Na to, co se dělo potom jsem se pokusila nemyslet.. raději jsem přivřela oči. " Já vím, jenže to není ten problém. Vlastně mám jen strach, že se znovu zopakuje jedna událost."
" Jaká událost?" nechápal.
" Nejsem si jistá, jestli je právě vhodná chvíle na to, abych ti to vykládala," zapochybovala jsem a podívala se jinam. Mohla jsem si však domyslet, že to bude chtít slyšet, protože mě vzal za ruku. " Povídej."
" Víš, proč jsem přestala chodit do tanečních?"
Nechápavě zavrtěl hlavou.
" Stalo se to v zrcadlové síni, doprovázel mě Marek a - "
" Ten se k tobě dnes ani nepřiblíží," ujistil mě, při čemž si při vzpomínce na něj zlostně odfrkl. " Slibuju."
" Ne, to ne," pokračovala jsem zoufale. " Chci říct.. málem jsem ho napadla. Zaútočila bych na něj, aniž by mi něco udělal, na zlomek sekundy jsem se v zrcadle viděla jako nestvůra…"
Neodpovídal, jen zamračeně zvažoval má slova.
" Tím ti chci říct, že nemůžu předvídat, kdy se ovládnu a kdy ne," pokračovala jsem a hlas se mi na konci zlomil. Lomcoval mnou děs při té hrozné vzpomínce a málem mi vyhrkly slzy, když se mi vybavil můj útěk doprovázený pohledy přítomných v zrcadlové síni. Šimon se mě pokoušel uklidnit. " To už se nestane, nikoho nenapadneš. Budu s tebou.."
" Já vím."
Byla jsem ráda, že jsem mu to řekla. Znova se mi podíval do obličeje a hodnotil můj výraz. " Není důležité co jsi udělala, ale jaké byly tvoje záměry. Vím, že v tobě není nic špatného a proto se s tebou nebojím být."
Přikývla jsem. Možná, že právě tohle jsem potřebovala slyšet.
Zlehka uchopil můj obličej do dlaní. " Máš pořád tolik starostí," řekl tiše a zadíval se na mě, jako by se v mých očích snažil najít příčinu všeho toho smutku.

" Už se to zlepšuje," ujistila jsem ho hned a přikývla. Pomalu jsme vyšli do šedivého večera směrem k Darkubnu a já se pokusila nechat všechny myšlenky za sebou.

Cestou prostými tmavými uličkami, jindy vybledlými a plnými prachu, vápna a hluku, jsem si všimla, že všechno vypadá najednou uklizeně, všude kolem utichla běžná práce dělníků, obyčejně tak horlivě pracujících na stavbách. Teď nastal klidný, vlhký podvečer, vše kolem dýchalo jako po dešti. Betonové čtvrti vystřídaly zelené aleje a parky, když jsme se přiblížili k městu.
Brzy jsme přišli ke staré, dožluta zbarvené budově s velkolepým osvětlením a vyzdobeným vchodem; vypadalo to jako zámek s terasou a betonovým nádvořím.
Zevnitř se ozývala pomalá, melodická hudba, vtáhla mě svými chapadly do té správné nálady a už nepustila. Stiskla jsem mu v očekávání paži, nejspíš příliš silně, takže ho to donutilo podívat se do mých očí, které zářily.
Vstupní brána na pozemky byla ověšená vánočními motivy a světélky. Zastavila jsem se pod ní, a všimla si, že z jednoho místa pod omotanými větvičkami srší umělý sníh. Ušklíbla jsem se sama pro sebe. Jak efektivní.
Šimon mezitím prokázal platnost našich vstupenek a poté mě vedl na prostranství zaplněné lidmi v elegantních oblecích a šatech, stoly, jídlem a pitím všeho druhu. Měla jsem zvláštní pocit v žaludku, když jsme kráčeli po červeném koberci oddělující pravou a levou půlku nádvoří - orientovala jsem se v davu a sem tam rozeznávala některé známé obličeje ze školy. Pachy všech přítomných jsem nevnímala, pokud jsem se na ně přímo nesoustředila. To bylo uklidňující.
Zamířili jsme se na opačnou stranu nádvoří, kde byl hezký pohled na osvícenou budovu a obrovský umělý vánoční strom, na jaký jste nemohli narazit ani v obchodňáku. Navíc byl tak nahusto navěšený, že mi připadalo, jako by se měl každou chvíli sklátit na hlouček lidí kolem.
Chvíli jsem pozorovala Šimona, jak u stolu nalévá pití do dvou skleniček.
" Není ti líto, že nejsi na narozeninové oslavě toho… hm, Loris jste mu myslím říkali?" zajímala jsem se při vzpomínce na jeho zrzavého kamaráda, se kterým jsem se setkala na jezeře.
" Proč?"
Když jsem neodpovídala, promluvil. " Ani ne," uvážil, podal mi sklenku a sám se ze své napil. " Šachovou partičku o narozeninový dort si s nimi můžu dát i jindy. Navíc jsou Vánoce a ples k nim patří. A k tomu samozřejmě i ty."
" Já nelituju, že jsem tu s tebou šla," přikývla jsem potichu. Cítila jsem, jak mě chytl za rameno.
" S tím počítám," souhlasil trochu samolibě a pak změnil tón, takže to znělo zvědavě. "Víš, co se mi líbí?"
Zamrkala jsem. " Ne."
" Že pořád testuješ, jestli to myslím vážně."
Podívala jsem se mu do obličeje, vypadal pobaveně. " A jaká by tedy zněla odpověď?"
" Co myslíš?"
Nestihla jsem odpovědět, ale na zlomek sekundy to byl hřejivý pocit, jež se mi hodnou chvíli rozplýval po těle. Přerušil mě však známý hlas ozývající se za mnou.
" Tady jste!" vybafla Lucy, až jsem se prudce otočila a uviděla závoj jejích šatů. " Skoro bych tě nepoznala... máš nádherné šaty."
" Tobě to taky sluší," opáčila jsem a prohlížela si její světle fialové koktejlky, a nadýchané vlasy pohupující se na ramenou. Přes záda měla přehozený pletený svetr stejně jako většina lidí okolo - jedině mně nevadil chladnější vítr. Když jsem se nadechla, byla jsem si celkem jistá, že použila vanilkovou voňavku.
" Díky. Právě jsem potkala Lindu a ta říkala, že budete někde tady. Nechcete se k nám připojit? Tam vzadu se koná soutěž o nejlepšího jedlíka, Felix se přihlásil. Je tam spousta zábavy."
Pohlédla jsem tázavě na Šimona, mně se ten nápad docela zamlouval.
" Jasně," souhlasil dychtivě.
" Skvělé, tak pojďte," zavelela Lucy, při čemž Šimon mě popadl okolo ramen a křivě kopíroval proražený koridor, který za sebou nechávala Lucy, takže jsme bezhlavě naráželi do lidí.
" Asi se do té soutěže taky přihlásím," zašeptal mi pobaveně do ucha. Zasmála jsem se a najednou mi vůbec nevadilo, že tam bude nejspíš polovina naší třídy.

Příští hodinu jsem se doopravdy bavila. Nejdřív mě nenapadlo, že by byl doopravdy schopný se do soutěže přihlásit, ale ve skutečnosti mě to nemuselo moc překvapovat - sám říkal, že je pro každou takovou akci a potrhlost.
Stáli jsme s Lucy a Felixem u dlouhého prostřeného stolu s židlemi, jež obsadili účastníci pojídající soutěže a za chvíli se k nám připojila i Linda. Jakmile se soutěž odstartovala, kroužila kolem nás a fotografovala soutěžící včetně Šimona a Felixe, kteří se okamžitě začali ládovat tím, co se jim naskytlo pod rukama: od ořechových rohlíčků po trubičky, ovocné košíčky, čokoládové rolády a všelijaké krémové dorty. Následovalo povzbuzování a podstrkování dalšího jídla - po pár minutách se oba tvářili, že už mají dost. " Lidi, já končím," vydechl křečovitě Šimon a chytil se za břicho, při čemž se celá řada přihlížejících rozesmála na celé kolo. Pak se kriticky rozhlédl kolem se: " Myslím, že nejsem nejhorší. Kolik jsem jich snědl?"
" Pro informaci to bylo.." protáhl jeden z pořadatelů soutěže. " Dvacet sedm kousků za minutu a dvacet čtyři sekund. Zbývá ještě pět vteřin!"
" Jsem lepší!" zajásal pyšně Felix, který se do sebe chystal nacpat poslední trubičky. " Mám už třicet pět."
Šimon se na Felixe zašklebil. " Z toho je mi špatně. Jdu to vydýchat na záchod."
Ozvala se píšťalka ohlašující konec soutěže a Lucy propukla v smích, protože Šimon se vymrštil ze židle a mířil přes nádvoří k nejbližšímu vchodu do budovy. Dívala se za ním se stejným zaujetím jako já, dokud nezmizel uvnitř. " Je vtipný."
" Jo, to je," šeptla jsem zasněně.
Došla jsem si pro další skleničku pití a čekala, dokud se mi Šimon nevrátí. Několikrát jsem se přistihla, jak pokukuju po jakékoliv známce přítomnosti Marka, ale zdálo se, že se tu vůbec neobjevil, nebo na sebe záměrně neupoutával pozornost; díky tomu vědomí ve mně stále doznívala dobrá nálada.
Moje chvilková bublina radosti ovšem měla splasknout ve chvíli, kdy se objevila ona. Jak dobře tento večer začal, tak špatně skončil.


 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Fox Fox | Web | 7. července 2010 v 15:45 | Reagovat

=) Kapitola vôbec nie je zlá, naopak, taká uvoľňujúca =) Zaváňa to idylkou a navyše príjemne osvieži zimné prostredie príbehu uprostred leta =D Akurát rozmýšľam, kto je ona, asi mi nedochádzajú súvislosti =D No nič, nechám sa prekvapiť, už sa teším =)

2 Gregorix Gregorix | E-mail | Web | 11. července 2010 v 23:39 | Reagovat

Pěkný! Povedlo se ti to chválím tě za to dala jsi si na tom práci určitě,ale nelíví se mi,že je jedna kapitola za 2 měsíce :D

3 Yuki Yuki | 19. července 2010 v 19:04 | Reagovat

To je bomba! Ooo už se těším na další kapitolku ;)

4 helix helix | E-mail | Web | 19. července 2010 v 20:17 | Reagovat

To se dělá, takhle to zakončit? :)
Určitě se objevila Karin. Jsme si tím skoro jistá.
Šimon je skvělý :D. Když už něco čtu, tak si ráda oblíbím hlavní postavy, které nejsou přehnaně vážné :). A mají kuráž :D
Je to napsané úžasně, ale vůbec by mi nevadilo, kdyby to bylo ještě jednou tak dlouhé :). Doufám, že další kapitola bude brzy :)

5 Sairiana Sairiana | 20. července 2010 v 19:37 | Reagovat

Moc hezká kapitolka :D
Jen by mě zajímalo kdo se to tam objevil- napadly mě dvě, buď Karin nebo ta Kristen/Krystal (nevím které jméno je správné, myslím že předtím jsi psala Kristen a teď ve shrnutí Krystal? Ale možná už to mám zmatený :D)

6 Marťa - autorka blogu Marťa - autorka blogu | Web | 20. července 2010 v 22:14 | Reagovat

[5]: Máš pravdu, děkuju za upozornění a omlouvám se. Máš v tom lepší pořádek než já :D.

7 upirikaty upirikaty | 2. srpna 2010 v 20:58 | Reagovat

už se těším na další kapču

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama