30.Kapitola → Jednou a dost

4. května 2010 v 18:28 | Marťa |  Jednou a dost
Mrzí mě, že povídky tolik stojí, ale mám za sebou dvě soustředění, zítra odjíždím na další a díky tomu nestíhám školu a tím pádem ani blog. Ale pokud to půjde, tak tu budu, všechny vaše komentáře si přečtu. Tuto kapitolu mám napsanou už dýl, ještě jich do úplného konce bude docela hodně.
Takže hezké čtení..

Dědic

Páteční odpoledne jsme strávili v mém pokoji, překvapivě studováním. Šimon mi jakožto chytrý student druhého ročníku pomáhal rychle vypracovat úkoly, abych si našla dobrou příkladnou záminku pro mamku. A to jít vánoční ples, který se pořádal už zítra.

Samozřejmě že nevěděla, z jakého důvodu a s kým tam vlastně půjdu - o Šimonovi jsem se jí
ani jedinkrát nezmínila. Nikdy nás neslyšela, ani jí nepřipadalo divné, kolik neskutečného času trávím venku nebo "sama" ve svém pokoji daleko od její přítomnosti. A když už se někdy přiblížila, (a já jsem to zaregistrovala vždy včas), Šimon se vypařil. A všechny tajnosti měly utišit můj strach a strašlivé předvídání. Nejvíc jsem se bála, že ho máma nepřijme nebo
si zkrátka najde nějaký důvod, aby mi zakázala se s ním stýkat. Jediná omluva na to, že jsem s ním za každou cenu chtěla zůstat bylo, že jsem potřebovala přítele.
Přemýšlela jsem. Už uběhl týden. Týden - a připadalo mi to jako rok a zároveň jeden den. Rok, protože jsem měla pocit, jako bychom se s Šimonem tak dokonale znali. Bez něj bych teď byla troska. A den, protože naše chvíle strávené společně utekly strašně rychle, takže jsem se ho nestihla nikdy dosyta nabažit. Můj pohled na svět se změnil.. díky němu. Nejdřív jsem si myslela, že ode mě bude něco očekávat - ze začátku mi to připadalo jako zkouška. Ale ukázalo se, že to tak není.
Musela jsem si přiznat, že ho potřebuji. V tyto dny, kdy jsem se po tělesné stránce necítila nejlíp - ale to převážila psychická stránka, od které se v mém životě vždy odvíjelo všechno. Díky němu jsem si vlastně mohla říct, že jsem šťastná. Prostě mi bylo dobře. Jemu jsem mohla říct cokoliv mě trápilo a on mě za to neodsuzoval, už teď mě znal moc dobře.
Přemýšlela jsem, jak dobře znám já jeho. Dost na to, abych ho správně odhadla? Určitě. Nepochybovala jsem o tom ani jedinkrát. Mohla jsem si být jistá, že by mě nikdy nevyužil, neodsoudil za svůj původ, ani za svá rozhodnutí co se tohoto týče. Měl vlastní názory a já zase ty svoje, které jsem si hodlala chránit, ale to platilo vlastně pořád.
Jediné, co mi zůstávalo utajeno byla jeho minulost. O té jsme moc nemluvili - byla moc obalená nešťastnými vzpomínkami z doby smrti jeho matky. Ale mě přece jen víc zajímaly jeho šťastné vzpomínky - jaké byly? V tomto ohledu jsem před sebou neviděla nic, jen prázdno..
Čtvrt hodiny jsem místo soustředěného učení zneklidněně těkala očima nad učebnici a zase zpátky. Můj mozek pracoval jako stroj. Nakonec jsem to vzdala a knížku odhodila.
" Znáte se s Krystal dlouho?"
" Proč?" zaváhal a upřel na mě své zelené oči.
" Kreslil jsi ji. Ten obrázek máš v pokoji, pamatuješ?" V mém hlasu zazněl neklid. Pořád jsem si vybavovala její rozzářenou tvář, tmavé kudrliny a velké cinkající náušnice, když nás tehdy vyrušila v jeho pokoji. Na živo vypadala stejně dokonale jako na papíře.
Netrpělivě se narovnal. " Je to má nejlepší kamarádka už od dob, kdy jsem přestal pít z láhve a naši rodiče se spolu začali přátelit. Někdy společně trávíme víkendy, nebo jedeme na dovolenou, ale to jen protože jsme staří známí. Vážně, beru ji jako vlastní sestru."
Fajn.
Opět jsem se ponořila za svou učebnici. Jestli to bylo takto, tak nebyl důvod k znepokojení. Nebo nedej bože k žárlivosti. To ne! Já a žárlivost? Nikdy. Navíc jak jsem řekla, byli jsme jen přátelé.
" Jak to vlastně vypadá s Karin?" zeptal se z rázu.
Nadechla jsem se, teď už docela klidná. " Pořád stejně. Tři měsíce jsme se chovaly jako výborné nerozlučné kamarádky a pak bez vysvětlení zmizela, jako by se nic nestalo. Vypadá to, že už se snad ani nevrátí. Vážně už to nějak nevnímám, úplně mě to přestalo trápit."
Dlouho zůstal zaskočený. " Netrápí tě, co se děje s tvou kamarádkou? Fakt tě nenapadá, že by ses o ni měla zajímat? Pamatuješ si přece, co ti řekla."
" Vytratila se, aniž by mi pověděla jediné slovo! A pak se vedle mě objeví tajemný poslíček s varováním. Co na to říct?" zamyslela jsem se. Celé mi to najednou připadalo směšné. " Víš, mám pocit, že teď je mi konečně dobře a nepotřebuju vyhledávat problémy. Až přijdou, pak je teprve budu řešit. Nemyslíš?" pohlédla jsem na něj.
" Můj názor znáš.."
Zakabonila jsem se, zatímco on popadl jinou tlustou knihu. Uznala jsem to jako uzavřenou kapitolu.
Šimonův výraz se po dvou minutách změnil. " Upíří kníže Elliot Desmodus a jeho prsten, který mu kdysi patřil. Nepamatuju si, že bychom se tohle někdy učili..."
Zadumaně mi podal tlustou knihu otevřenou uprostřed. Byl tam nějaký text a na konci stránky vyobrazený zlatý prsten s průhledným drahokamem, jevící se jako skleněná koule s mlhou.
" Tohle jsem si půjčila samostatně v knihovně kvůli referátu. Co tě na tom prstenu tolik zaujalo? Je to jenom upíří pověst."
" Ale dost možná pravdivá pověst. A tebe by měla zvlášť zajímat, když patříš mezi ně," podotkl.
" Nejsem upír. Kdybych byla opravdový upír, tak nemůžu vyjít ani na denní světlo, protože by mě zabilo," zavrtěla jsem hlavou.
" Mluvíš z cesty. Ať jsi upír nebo poloupír, ten prsten se tě týká."
" Prosím tě, přestaň," zakoulela jsem očima a vpila se zpátky do textu. " Tady se píše, že tento prsten už je několik století ztracený. Nasadit ho může jen pravý dědic upířího knížete. A tady čtu: ´ Tento prsten se již pokoušelo nalézt nespočet hledačů a možná i opravdových upířích dědiců. Prsten má prý zvláštní schopnosti, kdy nositeli (jež však musí být opravdový knížecí potomek) propůjčuje všechny krásy, o nichž se vám ani nesnilo. Doopravdy se ale neví, u koho právě prsten přebývá a možná že ani vy se to nikdy nedozvíte´."
Lehkomyslně jsem knihu zaklapla. " Pravděpodobně proto je zakázáno zmiňovat se o tom na školách. Je to jako neřízená řetězová reakce. A ta by nejspíš vedla k vraždám."
Sledovala jsem Šimona, jak si text znova pročítá a přemýšlí. " Myslíš, že to má něco společného s Karin a jejím zmizením?" napadlo ho.
Cítila jsem, jak se mi znatelně zrychlil tep. Na pár vteřin se mi udělalo podivné nevolno. " Vsadím se, že Karin by udělala všechno proto, aby ten prsten získala a vyzkoušela, jestli není ta pravá dědička," vyhrkla jsem ironicky. " Ale ve skutečnosti… tomu nevěřím. Podle mě je to jenom symbol."
" Symbol, o kterém se čistě náhodou nesmí učit. Nepřipadá ti to - "
" Přestaň, prosím tě. Bereš tuhle magii moc vážně. A já se nad tím nechci pozastavovat," snažila jsem se uklidnit jeho náhlou vzrušivost a zaujetí.
Šimon nakonec knihu bez povšimnutí odložil. " Jen mě to napadlo, už o tom nebudeme mluvit. A co kdybys teď šla dolů požádat mámu o propustku?" mrkl na mě po chvíli.
" Dobrý nápad." Zvedla jsem se a poslala mu u dveří pusu.

Když jsem přišla dolů, našla jsem v obývacím pokoji velký vánoční stromek. Už pevně stál, jen nebyl nastrojený všemi těmi serepetičkami - to určitě čekalo na mě.
" No mami?" houkla jsem ohromeně. " To jsme se letos překonaly!
Ještě víc mě překvapilo, když jsem uviděla mámu, jak se doširoka usmívá. V ruce tiskla velkou papírovou krabici s ozdobami. " Chtěla jsem, abychom si ty Vánoce my dvě užily. Co říkáš?"
Jo. Užijeme si to. I když bez táty to nebudou žádné Vánoce...
" Paráda," souhlasila jsem. " A když už jsme u toho.. dovolíš mi jít zítra na vánoční ples?"
Mamka nedůvěřivě zamrkala. Dívala jsem se, jak se jí krabice nebezpečně nahnula, takže se z ní málem vysypala všechna skleněná zkrášlovadla na stromek. " Ty, na ples? Říkala jsi, že netančíš."
" Já vím, ale nechci trhat kolektiv. A navíc se potřebuju pořádně odreagovat," lhala jsem. " Učení mám všechno hotové, zbývá jenom referát do biologie."
" Dobře. Ale v neděli mi pomůžeš s výzdobou, Štědrý den je hned v úterý," připomenula mi.
" Díky mami! Hned přijdu pomoct se stromkem."
Jásala jsem. Jdu na ples! Můj první, pravý, nefalšovaný ples. Bude to večer, na který se náležitě připravím. Vyběhla jsem zpátky nahoru, v dobré náladě. Všechno už teď bylo dokonalé, zbývalo mi jen pořídit si nové lodičky na ples.
Hned byl vzduch čistší, takže jsem nemusela myslet na Karin, Marka ani na nějaký smyšlený prsten. S úsměvem jsem vešla do svého pokoje. " Mám to dovolené."
" Skvělé. Mám radost." Ve tváři jsem mu vyčetla spokojenost, a ještě něco navíc, co jsem neuměla identifikovat.
" Teď musím jít pomoct s vánoční výzdobou, uvidíme se zítra?" doufala jsem.
Šimon otevřel okno a sedl si na parapet. " Vyzvednu tě v sedm."
Dívala jsem, dokud v pavoučí podobě neslezl ze střechy a pár vteřin přemýšlela, než jsem se vrátila do obýváku za mámou. Čekala mě spousta práce..

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 upirikaty upirikaty | 6. května 2010 v 21:46 | Reagovat

jupíííííííííí moccinky pěkná kapča doufám že na příští nubudeme muset čekat tak dlouho

2 Yuki Yuki | 8. května 2010 v 21:52 | Reagovat

Paráda!!!! Hrozně moc se těším na další!!!

3 Nakira Nakira | Web | 10. května 2010 v 19:34 | Reagovat

Hurááááááá:D konečně po dlouhé době zase kapitolka... Povedená. Chválím :-)

4 Beornottobe Beornottobe | Web | 14. května 2010 v 18:21 | Reagovat

Tak jsem se začetlá a čekám na pokračování :D A to se mi moc nestává, že bych se začetla v příbězích na internetu, já uznávám nefalšované knihy z papíru :D Ale ten příběh mě opravdu zajímá, snad bude pokračování brzy :)

5 helix helix | E-mail | Web | 25. května 2010 v 17:09 | Reagovat

´Já si teda myslím, že ten prsten má něco společného s Karin. Zaprvé je podezřelé, že ses o něm zmínila :P. Možná ho někde hledá. A Táňa.. no, přijde mi trochu moc lhostejná, co se týče Karin. Šimon má pravdu, nejspíš by ji mělo zajímat, co se s její kámoškou děje. No tak ale má na to všechno své důvody. ... Ty jo, kdyby se přede mnou ve své pavoučí podobě snášel k zemi, nejspíš bych se ho snažila umlátit botou. Ale zajímalo by mě, jak ta jeho proměna probíhá, popíšeš ji někdy? :D Mám dětinské otázky, jako jestli se třeba při proměně zcvrkává, až z něj bude pavouček, nebo jestli udělá puf a je proměněný :D. Víš co mi teď došlo? Co ten kluk dělal tehdy na dámských záchodech? :D Jestli už to tam bylo, tak se omlouvám, že mi to vypadlo :D
Těším se na Vánoční ples :) Je to skvěle napsané, doufám, že další kapitola bude brzy. :)

6 Sairiana Sairiana | 24. června 2010 v 11:27 | Reagovat

Krása,krása,krása, fakt je to moc hezké, už se nemůžu dočkat další kapitolky :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama