29.Kapitola → Jednou a dost

20. března 2010 v 21:50 | Marťa |  Jednou a dost
Komentáře potěší..

Šmírování
Skútr zaskučel a s trhnutím vyjel vpřed. Vyřítili jsme se z úzké ulice olemované domy a vjeli na hlavní silnici. Křečovitě jsem zavřela oči - pro mě to byl nejlepší způsob, jak se vyhnout obavám a nejrůznějším zábleskům předcházejících srážce.
Cítila jsem, jak kola na rozbředlé silnici nepatrně podkluzují, ale jinak to vypadalo, že skútr na zimu reaguje dobře. Vnímala jsem, jak mi studený vítr rozevlává vlasy a naráží mi do tváře - konečně jsem si mohla pořádně pročistit hlavu a nemyslet na nic. Byla jsem šťastná, že se ho můžu dotýkat. Že se k němu smím přitisknout, aniž by mi v tom něco bránilo… Dokázala jsem bez nejmenším problémů ovládat před jeho vůní. Vždyť už tak dlouhou dobu jsem neměla sebemenší nutkání na žádného člověka vyjet, a věděla jsem, že to tak i zůstane. A vnitřní blok, který mi neumožňoval schopnost pohybovat předměty tak spolehlivě jako dřív, mě už dávno přestal trápit. Bavilo mě být člověkem.
Po několika minutách jsem se odvážila zkontrolovat situaci a otevřela víčka. Jeli jsme při krajnici po rovince, před námi bylo pusto prázdno. Okolo se rýsovaly nahuštěné domy patřící stále do téže čtvrti, za nimi v pozadí vyčníval les a krémová obloha s narůžovělými oblaky vznášející se jako našlehaný sníh.
Po pár minutách jsme přejeli celou čtvrť a nachýlili se ke středu Darkubnu. Překvapila jsem sama sebe, když jsem na Šimona zavolala, aby ještě víc zrychlil. Poslechl, takže jsme málem začali předjíždět pomalejší osobní auta. Najednou mi vůbec nevadilo, že se po cestě řítíme jako smyslů zbavení. Brzy jsme se nachýlili se ke středu Darkubnu a ocitli se přímo u jezera, situovaného na rozlehlé louce za školou. Šimon začal zpomalovat a zastavil na štěrkovité cestě.
" Tak co na to říkáš?" chytil mě okolo ramen.
Nadšeně jsem sesedla. " Paráda. Zvládla bych i delší jízdu."
Strhla jsem si z hlavy přilbu, až se mi tmavé vlasy rozvířily. Vyhlédla jsem do dáli, abych přehodnotila stav - jezero bylo zasazené v zasněžené dolině, vypadalo jako popraskané zrcadlo, na několika místech s viditelně porušenou vrstvou ledu. Na téměř sto rozlehlých metrech se v hloučcích seskupovali lidé, většinou za účelem hry. Jejich hlasy tlumil hustý les za mými zády.
Pomalu jsme po zmrzlé trávě, která nám křupala pod nohama, kráčeli k ledu. Na druhém konci dřepěla postava v hnědé bundě a dívala se mým směrem.
Šimon si odložil batoh na kraj břehu, já jsem si sedla znepokojeně na zem a začala si nazouvat brusle, a pěkně jednu po druhé pečlivě utahovat. Začala jsem si přeříkávat své priority. Momentálně mi bylo jedno, jestli se na ledě zabiju nebo ne. Risk je zisk.
" Jste připravená, slečno?"
Ušklíbla jsem se a nechala se jeho paží vytáhnout na nohy. Cítila jsem, jak mi zdřevěněly a nebyla jsem schopná pohybu. Zvlášť, když jsem každým dalším centimetrem zaslechla, jak se pod námi vrstva ledu pohnula. Byl to divný pocit. Šimon si toho křupání nevšímal, nebo to spíš ani neslyšel - místo toho mě neúprosně táhl co nejdál od břehu, snažila jsem se nebránit se. Když po padesáti metrech zastavil, překvapivě jsem to ustála.
" Co teď? Vážně mě to budeš muset naučit," pípla jsem a soustředila se jen na to, abych neztratila rovnováhu.
" Uvolni se Táňo, nejsme na krasobruslařském vystoupení," uklidňoval mě. " Nikdo se nedívá."
Pohlédla jsem na skupinku postav s hokejkami, kteří se docela určitě dívali mým směrem a nadzvedla jsem obočí. " Určitě."
Zasmál se. " Drž tělo ve správném úhlu a zkus dělat s nohama to, co já. Je to jednoduché, skoro jako na kolečkových bruslích."
Jasně. Až na to, že na těch jsem ani jedinkrát v životě nestála.
Šimon nepatrně protočil oči nad mým výrazem a na to mi ruce přitiskl na své boky a bruslil se mnou vpřed. Plně jsem se soustředila na jeho pohyby nohama do stran, takže jsem neměla čas uvažovat, jak moc náš vláček vypadá trapně.
" Dobrý," zhodnotila jsem to, když jsme objeli dvě velká kola. Doopravdy jsem se pořád cítila podivně nemotorně, ale viděla jsem naději, že časem možná sjedu několik metrů bez pomoci. Potřebovala jsem trochu času, jen co se na té věci naučím stát.
Zabrzdili jsme. Šimon se sám rozjel vstříc prázdnému prostranství a já jsem se zájmem sledovala, jak se jeho ladná postava míhá okolo skupinky mladých lidí s hokejkami, kteří si na druhé polovině začali rozestavovat branky. Pak se vrátil ke mně.
" Zvládneš to sama?"
Jeho rozzářené oči mi dodaly odvahu. Pak jsem si však vzpomněla na přehlížející čumily a zaváhala; přesně jsem si dokázala představit ty školní pomluvy šířící se rychleji než chřipková epidemie. Ani by tolik nevadilo, kdybych se stala terčem posměchu já - jen jsem do toho nechtěla zatáhnout i Šimona. To mě ale mělo napadnout dřív, než jsem se tu nechala zatáhnout.
Několikrát jsem se nadechla, až se mi z toho začal překysličovat mozek. Tentokrát jsem se konečně odrazila se ze svého místa a zachovávala si pokud možno co nepřirozenější postoj. Po pěti metrech jsem skončila na tvrdém podkladu.
" Vypadá to dobře," zhodnotil mě pobaveně a podal mi svou dlaň, abych mohla vstát.
" A teď upřímně," donutila jsem ho se smíchem.
Ušklíbl se. " Fajn. Tak teda - není to zas tak hrozné.
" To půjde. Začínám si věřit!"
Šlo to. Po hodině jsem dokázala spolehlivě ujet skoro třicet metrů bez jakéhokoliv pádu, a to díky Šimonovým instrukcím a svému vlastnímu odhodlání. Na jezero pomalu začínala dopadat tma a já jsem neměla pojem o čase. Možná to bylo tím, že jsem se vážně docela bavila a na pošklebující se obecenstvo téměř zapomněla. Nebylo ani tolik důležité, jak se na mě dívali oni, ale jak mě viděl on. Snad jako odvážnější, než jsem se považovala já.
Několikrát jsme ještě společně kroužili po širokém jezeru, do té doby, dokud jsem nesletěla na zem. Dneska asi po třicáté.
" Dáme si přestávku?" navrhla jsem. Potřebovala jsem trochu odpočinku, už jsem byla totálně vyčerpaná. Každou chvíli mi musely naskákat fialové modřiny po celém těle.
" To je dobrý nápad. Rád bych ti ještě představil přátele, půjdeš je se mnou pozdravit?" navrhl mi. " Rádi by tě viděli."
Ač byla se k nám snášela lehká tma, do obličeje jsem mu viděla zřetelně. Vypadal, jako by mu na tom záleželo. Chvíli jsem přemýšlela. " Dobře."
Pomalu jsme bruslili k hráčům na druhou stranu. V duchu jsem hlouček přepočítávala; čítal asi osm lidí. Jakmile jsme se přiblížili, ucítila jsem lehké lidské pachy smíšené s mrazivými stoupajícími výpary z jejich úst, jež mi ale vůbec nepřipadaly nepříjemné.
" Machu, Barte, Lorisi!" zvolal pobaveně Šimon a já pochopila, že je oslovuje přezdívkami. Z pole se vyčlenily tři postavy a se smíchem se zastavili u nás.
Jeden vysoký kluk z nich, s blonďatými vlasy a tlustou prošívanou bundou se opřel o železnou branku. " No konečně lidi, jdete jste se přidat? Klidně kvůli vám sestavíme širší družstvo, to není problém."
" Díky Barte, zrovna končíme. Byli jsme si zabruslit a myslím, že už máme dost," uchechtl se Šimon a mrkl na mě. " Chtěl jsem vám představit Táňu. Táňo, tohle je Bart, Mach a Loris," ukázal na zbývající dva kluky a otočil se ke mně. " Všichni jsou šílení sportovci a Loris je vášnivý hráč šachů - zkus si s ním zahrát jednu partii a zlikviduje tě. Jediný, kdo s ním dokáže držet krok je můj brácha David."
Loris, ten s nazrzlými vlasy a špičatou bradou na mě pokrčil nos. " Trochu přehání."
" I tak si myslím, že se mnou by jsi byl v šachách hotový raz dva," zasmála jsem se. " Moc ráda vás poznávám."
" My tebe taky," opáčil přátelsky tmavovlasý Mach a zamyslel se. " Takže vy dva.. teď spolu chodíte?"
" Ne, nechodíme," odpověděla jsem rychle a cítila, jak na mě tupě civí čtyři hlavy, včetně Šimona. Co čekal, že řeknu? Vždyť to byla pravda - byli jsme přátelé. To, že trávíme čas dohromady pro mě neznamenalo, že spolu chodíme. Šimon byl ten, koho jsem moc potřebovala, ale neměla jsem v úmyslu šířit řeči, že spolu chodíme, jen proto, abych se zviditelnila nebo to vyznělo líp. Byli jsme spolu - ano. Ale nikdo se na nikoho nevázal. Aspoň jsem v to doufala.
" Hm, nechtěli byste v sobotu přijít na narozeninovou oslavu? Možná uspořádáme menší šachový turnaj o slavnostní dort," navrhl Loris.
" Bohužel, v sobotu jdeme na školní ples," odpověděl za mě Šimon koženě.
" To je škoda, snad jindy," pokrčil rameny Loris, ale já už jsem jejich rozhovor přestala vnímat - hnědá postava, kterou jsem zahlédla, už když jsme přišli, najednou stála. Nepochybně jistými kroky mířila přímo ke mně. Zbystřila jsem všechny smysly.
" Omluvíte mě?" pípla jsem.
Bez čekání na odpověď jsem se odpojila od skupinky a vydala se napříč ledem.
" Sleduješ mě?" vypálila jsem chladně se zdviženým obočím, když jsme se oba zastavili v napjatých pozicích, jako dva nadurdění krocani připravující se na souboj.
Marek se přiblížil na pár centimetrů, jako by mě chtěl poplácat po rameni a říct: Uklidni se. Nedůtklivě jsem však odskočila, nemohla jsem uvěřit tomu, jak drze se chová.
" Ne,"odpověděl na mou otázku.. " Vlastně jsem překvapený, že tě tu vidím. Znám tě docela dobře na to, abych věděl, že nebruslíš."
" Tak to mě znáš špatně," odsekla jsem a založila si ruce na prsou.
Marek si mě se zálibou prohlížel a já v jeho očích viděla potěšení. Všimla jsem si, že je jeho tvář jiná - rysy se mu změnily. Bylo to nejspíš tím, že jsem se s ním poslední dobou vůbec nebavila, a tudíž se mi nepoštěstilo si ho z blízka prohlížet. A příkaz profesora chemie sedět vedle něj jedenkrát týdně v hodině se mi dařilo úspěšně ignorovat.
" Doslechl jsem se, že jdeš na ples," rýpl si.
Znejistěla jsem. Jak to ví? " Odkud ses to doslechl?"
" Říká se tomu.. spolehlivé školní zdroje," zamyslel se.
Zamračila jsem se ještě víc. " Nikomu jsem se o tom ve škole nezmiňovala!"
Byla jsem nadmíru zaskočená. Opravdu o tom nikdo vědět nemohl - Linda, Lucy, Oskar, Leila a Karin - to bylo vyloučené. Jak se to k němu dostalo? Tohle mi nešlo do hlavy.
" Jen jsem tě zkoušel. Vždyť ti to stačí vyčíst z tváře," nevesele se zasmál. " Nejspíš tam nejdeš sama.."
" To ne. Má dojem, že už jsem zamluvená. Škoda, snad příště," pokývala jsem zamyšleně hlavou a doufala, že jsem ho tímto pořádně vytočila. Obrátila jsem se a bruslila co nejrychleji zpátky, tenhle rozhovor neměl smysl. Za mnou Marek zařval: " Ještě se uvidíme!"
Zatímco se ve mně pomalu ztrácel nepříjemný pocit v břiše zároveň s podivným pachem patřící Markovi, moje myšlenky mi podezřívavě vířily hlavou. Nevěděla jsem, co to mělo znamenat a nenapadal mě žádný bod, který by Marka dovedl k zjištění, že jdu na ples. Řekl to snad někomu Šimon, a tím pádem se to k němu doneslo? Nebo to Marek jenom naslepo zkoušel, aby to zjistil ode mě? Netušila jsem, ale vlastně mě to ani nezajímalo.
Přijela jsem ke kraji, shodila z nohou brusle a lehla si na led. Po chvíli jsem si všimla, že se ke mně Šimon přidal.
" V pohodě?" zajímal se a civěl na tmavou oblohu stejně jako já.
" Jasně. Co tví kámoši?"
" Líbili se ti?" opáčil.
" Jo. Máš na přátele štěstí."
Otočil hlavu ke mně, ale neodpověděl. Myšlenkama zabloudil nejspíš někam, kam stejně vidět nemohl.
" Je krásně chladno," vydechla jsem zakloněnou hlavou a cítila, jak se ke mně jeho tělo přilnulo. " Doopravdy ideální počasí.."
" Krásně chladno? No, jak pro koho," ohodnotil to a předstíral, že se otřásl zimou. Skepticky jsem na něj pohlédla.
" To byl vtip," opravil se a dovolil mi opřít se temenem hlavy o jeho rameno.


 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Miselle Miselle | 21. března 2010 v 9:57 | Reagovat

Povedené, mám takový malý pocit, že Marek nebude jen normální spolužák... Nějak mi připadá zvláštní, jakoby něco skrýval. Nebo je to jenom pobláznění do Táňy? Jinak je fajn, že už si konečně k sobě s Šimonem našli cestu, alespoň teď nemá Tána čas na přemýšlení o životě upírů... Ne že by bylo špatné, ani zdaleka, ale je mi vždy Táni hrozně líto :-(

2 neposedné slůně* neposedné slůně* | Web | 21. března 2010 v 13:52 | Reagovat

Škoda, věčná škoda, že jsem na tvůj blog začala chodit až teď...! Jaksi nemám čas si přečíst předešlých 28 kapitol a tak nejsem v obraze, no...:( Ale jinak napsané je to pěkně...!:))

3 Yuki Yuki | 21. března 2010 v 16:53 | Reagovat

Vážně krásně píšeš, těším se na další kapitolku. :)

4 upirikaty upirikaty | 10. dubna 2010 v 20:52 | Reagovat

rychle další pokráčko já to úplně žeru :)

5 helix helix | E-mail | Web | 2. května 2010 v 22:10 | Reagovat

Šimon měl asi pravdu s tím, že Táňa není jako ostatní holky - protože jiná by po něm už třeba dávno skočila, že. Tohle byla skvělá kapitola. :) Připomněla jsi mi mou vlastní katastrofální jízdu na řadových bruslích, kdy jsem sebou stáhla kámošku, jejího tatínka i jeho přítelkyni a všichni jsme se rozplácli na zemi na stezce plné lidí. :) A na led chodím jeno v botaskách, Táňa má alespoň větší odvahu než já. Těším se, jak se to dál bude se Šimonem vyvíjet, trochu mě překvapuje, že tu od mého posledního čtení přibyly k téhle povídce jen tři kapitoly - vždyť jsem tu nebyla takovou dobu! Ale chápu, že není vždycky čas a nálada..
Ach jo, jsme ráda, že už Táňa není z té své upíří podstaty tak nešťastná - a bylo mi teď trochu líto Šimona. :) Ale tak třeba, až se za nějaký čas zase někdo zeptá: "Vy spolu chodíte?", budou moct odpovědět, že ano. Trochu mi tohle připomíná vztah Belly s Jacobem, ačkoliv Šimon je i přes toho pavouka v podstatě normální. Jo, to, že se proměňuje v pavouka, mě trochu děsí - kdybych s ním trávila tolik času jako Táňa, asi by se předemnou nesměl přeměnit, protože bych šílela a nejspíš ho umlátila botou - takhle na parapetu skončilo už víc pavouků u nás doma..
Ale jako člověk by mi nevadil :).
(Ber tenhle komentář prosím s rezervou.. já dneska vůbec hrozně blábolím, jakkoliv upřímně :D).
Doufám, že další kapitola bude brzy :)

6 upirikaty upirikaty | 3. května 2010 v 17:06 | Reagovat

kdy bude další?

7 hina hina | 1. června 2010 v 13:15 | Reagovat

je to kavai a kdy bude pokracko? strasne se tesim jk to dopadne

8 vampire vampire | 13. června 2010 v 18:48 | Reagovat

prekrasne
:-))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama