28.Kapitola → Jednou a dost

3. března 2010 v 17:58 | Marťa |  Jednou a dost
Jsem fakt ráda, že se mi podařilo najít si čas na úpravu kapitoly tak, aby se dala aspoň trochu číst. Začínám pochybovat o svém "talentu" (ten stejně nemám), protože si vlastně ani neuvědomuju, kolik jsem v článku nasekala chyb. Trochu mi otevřela oči slohovka, kterou jsme nedávno psali ve škole. Po pravopisné stránce je to dobré, ale zbytek nejspíš mám co zlepšovat ;). Možná mi nesedlo téma (prostě mám nejradši fantasy).

Užijte si velkou porci (romantiky? :D)


Seshora se ozval skřípot dveří a vzápětí vrzání schodů, poznala jsem, že Šimon za mými zády sestupuje dolů.
" V pořádku?" vzhlédla jsem.
" Naprosto. Má u sebe návštěvu...no a, myslím, že bude v pohodě." Hned jsem byla klidnější. " Vidím, že tě zaujala tátova práce."
Setkala jsem se s jeho jiskřivým pohledem. Srdce se mi usilovně rozbušilo. Jak jen může být tak krásný..?
" Je to dokonalé. Lepší slovo mě vážně nenapadá…"

Netradičnosti

Šimon se vedle mě potěšeně posadil a rukou obepjal pohovku - zároveň se díval do alba a tvářil se soustředěně. Obrátila jsem poslední lesknoucí se stránku s fotografiemi a pochopila jeho výraz. Na něm byla přilepená jedna jediná rodinná fotografie. Poznala jsem na ní Šimona o pár let mladšího, pak tmavovlasého kluka s modrýma očima, zjevně jeho staršího bratra, který mu byl nesmírně podobný. Nad nimi se usmíval otec a maminka; každý z jedné strany podpírali dítě.
Zastavila jsem se u obličeje té ženy, jež měla hubený obličej, lehce vystouplé lícní kosti a narůžovělé tváře. Tvář jí lemovaly nazrzle nabarvené vlasy. " To je tvoje máma?"
" Jo, je to focené na společné dovolené u vody. Tady ten dlouhán je můj nejstarší bratr, víš, jak jsem ti o něm vyprávěl? Tohle je táta a nakonec nejmladší David.."
Když jsem album zaklapla, Šimon nečekaně vstal, ale já jsem zaregistrovala pohyb už dřív. " Pojď, něco ti ukážu."
Nadechla jsem se.
Společně jsme vyšlapali schody, jenž při každém kroku bolestně zaskřípaly. Přede mnou se objevila malá chodbička obložená dřevem do pasu, odněkud jsem docela zřetelně zaslechla hlasy. Šimon pokračoval po užších schodech nahoru.
" Jdeme do tvého pokoje?" Těžko jsem skryla nadšení. Jak jsem si představovala, že bude vypadat? Jako ryze chlapecké hnízdo se spoustou plakátů a CD nejoblíbenějších skupin?
Rozhodně mě překvapilo, že jsem neměla pravdu; v tomto směru jsem Šimona prostě neprohlédla.
Pokoj byl podkrovní, a zvláštně zkonstruovaný. Panovala v něm stejně tak příjemně teplá atmosféra díky dubovému nábytku a všem těm starým doplňkům. Veškeré kusy nábytku se leskly jako naleštěný parket, takže jsem si připadala jako v nějakém staroanglickém dřevěném domě.
Obešla jsem postel, abych nahlédla do skrovné knihovničky. Zaujalo mě pár literárních kousků - zatraceně starých. Šimon se mezitím uvelebil na lenošce s tmavě modrým motivem, v rukou svíral dřevěnou kytaru a potichu ladil struny. Přitom se zájmem pozoroval každý můj výraz ve tváři.
" Máš to tu úžasné," zhodnotila jsem to a přiblížila se ke stolu, kde se povalovalo několik časopisů a dalších věcí. Náhodou jsem otevřela nějakou tenkou složku a srdce se mi rozbušilo. Ohromeně jsem na něj pohlédla. " Můžu?"
Zasmál se a odložil kytaru stranou. " Posluž si."
Sedla jsem mu do klína a nechala se objímat jeho pažemi, zatímco jsem si s úžasem prohlížela všechny jeho výtvory. Několik kreseb tužkou, malba jednoho španělského tančícího páru a spousta různých lidí, s dokonale vykomponovanými prvky a stínováním. Naprosto jsem žasla nad všemi postavami i obličeji a nerozuměla tomu, jak to dokázal.
" Nikdy jsi mi neřekl, že kreslíš!"
" Nikdy ses neptala," mrkl na mě a pak se zamyslel. " Nejsem žádný výtvarník, spíš amatér, dělám to vyloženě pro zábavu. Ale někdy uvažuju o tom, že se vydám po tátových stopách a budu fotografovat. Tohle by se mi mohlo hodit."
" To je úžasný sen. Myslím, že by ses prosadil kdekoliv," souhlasila jsem. Napadlo mě, že u něj je to mnohem snadnější rozhodování, protože je po většině stránkách člověk. I když má možná výjimečné schopnosti a dokáže se proměnit v pavouka, nemusí se bát, že by někomu ublížil, je takřka zcela schopný se pohybovat mezi lidmi a ještě navíc s tolika výhody. To jen já budu odříznutá od lidí, pokud k přeměně doopravdy dojde.. Avšak teď, když jsem na to po tak dlouhé době pomyslela, připadala jsem si nějakým způsobem obrněná - začínala jsem doufat, že když k přeměně dosud nedošlo, už se to nestane. Třeba opravdu zůstanu člověkem. A navždy s ním...
Vstala jsem, abych myšlenky rozehnala a všimla jsem si obrázku, který byl zastrčený na stole pod časopisy. Zamyšleně jsem si ho vzala a projelo mnou něco zvláštního.
Dívala jsem se na rozzářenou tvář dívky, s nádhernýma velkýma očima, rty a dokonalými zuby. V uších měla obrovské lesklé náušnice. Její výraz byl tak spontánní, že to vypadalo jako zlomový okamžik zachycený fotoaparátem. Jako by stála přímo přede mnou a podmanivě si mě prohlížela skrz řasy.
Přesunula jsem pohled na Šimona a srdce se mi rozbušilo. Pyšností jeho talentu a zároveň žárlivostí nad krásou té dívky. " To jsi kreslil taky ty?"
Skoro neznatelně přikývl.

" Je to překrásné," svraštila jsem obočí a málem nedýchala. Přesunula jsem se zamyšleně k balkonu, odkud byl výhled na dalekou čtvrť. Nad ní se tyčila hustá tmavá clona. Viditelně se začínalo stmívat.
Šimon se objevil za mými zády a vzal mi obrázek z rukou.
" Připadám si smutně," přiznala jsem se šeptem.
" Jestli chceš, tak můžeme jít - ," začal.
" Ne, o to vůbec nejde. Chci tu zůstat."
Cítila jsem, jak mi věnoval nechápavý pohled. Otočila jsem se k němu čelem a viděla, jak pozoruje můj útlý pas a očí mu najednou nádherně jiskří. V jejich odrazu jsem zahlédla svoji jemnou siluetu a uvědomila si, že tohle je ta chvíle zamilovaného chvění, o které jsem vždycky snila. Měla jsem obrovskou potřebu jeho blízkosti a přála si, aby mě objal a schoval u sebe v náručí. Vůbec jsem ani nepotřebovala, aby byl malíř nebo umělec, protože jsem ho chtěla takového, jaký je. Takto jsem si ho vysnila. Měl pro mě nejvyšší cenu. Přesto jsem se ho nedokázala dotknout.
Sklopila jsem oči zase ven do šedivé krajiny. " Jsem v porovnání s tebou úplné nic. Připadá mi, jako bych neměla s čím se pochlubit, co ti ukázat. V duši se děsím okamžiku, kdy mi to řekneš. Až se mi přiznáš, že se nudíš... a já s tím neudělám vůbec nic."
Díval se na mé bolestně stažené obočí a zavrtěl hlavou, jako by chtěl moje slova co nejrychleji setřást. " To je nesmysl."
" Jsem hloupá," zavrtěla jsem hlavou a protočila oči v sloup. Proč jsem s tím vůbec začínala?
" Táňo, ty jsi jiná. Ne jako ostatní holky, které mluví pořád o stejných věcech a dělají ty samé hlouposti, jen aby se líbily. Jsi tak nenucená a přirozená. A líbíš se mi taková, jaká jsi."
Natrvalo jsem mu ulpěla na očích. Bylo to vůbec možné? Přála jsem si, abych tato slova nikdy nezapomněla.
" Vlastně jsem tě chtěl ještě vzít na jedno místo," připomenul mi a díval se do dáli. " Škoda, že nemáme tolik času."
" Takže to necháme na zítra?" navrhla jsem rychle. " Napadlo mě, žes mi ještě nic nestačil zahrát..."
" Dobře." Významně se na mě zadíval, a uvelebil se s kytarou na klíně. Začal brnkat a já jsem ho jenom tiše hltala očima - ještě nikdy mi takhle kluk nepřipadal tolik přitažlivý jako teď..
" Půjdeš se mnou na ples?" zeptal se mezi tóny.
" Klidně."
Zamrazilo mě. Co jsem to odpověděla?


Bylo úterý odpoledne. Dnes jsme měli v plánu podniknout tu "netradiční věc", které jsem tak hluboce nedůvěřovala. Čekala jsem na vhodnou chvíli, kdy z něj vypáčím, co to vlastně bude za příšernost. Cítila jsem, že přesáhne všechny moje lidské i skoro-upíří síly. Ale byla jsem odhodlaná udělat to. Kvůli němu, kvůli sobě. Potřebovala jsem si dokázat, že to zvládnu - i bez krve. Představovala jsem si, jak jednou Karin dokážu, že jsem to díky vlastní vůli přestála. Jestli ovšem Karin ještě někdy uvidím…
Dokonce jsem se doopravdy rozhodla doprovodit Šimona v sobotu na ples. Přestože mě to příliš nelákalo kvůli té mase lidí okolo - Šimon věděl, že mi příliš velká a intenzivní lidská společnost nedělá dobře. On mě však ujistil, že se ples nebude konat v zrcadlové síni a já jsem doufala, že jakmile to půjde, nenápadně se vypaříme.. Navíc přesně jak řekl, potřebovala jsem se konečně pořádně odreagovat.
Nejdřív jsme se zastavili u něj doma. Byl hezký den, dokonce slunce lehce prosvítalo skrz mraky, když jsme procházeli tichou čtvrtí. U zahrádky jsem si všimla tmavě modrého skútru. Šimon šel jako obvykle ke dveřím jejich domu, ale já jsem se zastavila. " Tvůj táta už je nejspíš doma."
" To není tátův skútr," odpověděl nezaujatě. Nechápavě jsem svraštila obočí, ale následovala ho do domu.
" Prozradíš mi konečně, co vlastně se mnou hodláš dnes dělat?"
" Umíš bruslit?" nadhodil zvědavě.
" Ne. Stejně nemám brusle," zamítla jsem rychle jeho absurdní otázku. Věděla jsem docela přesně, co mi tím chce naznačit. Dokázala jsem s ním dělat téměř cokoliv, jen ne věci, které by se mně samotné mohly vymstít. A bruslení bylo dvojnásobně nebezpečné, když mi jako přistávací plocha měl posloužit led.

" Jedny máme doma po mámě, zkusíš si je," ujistil mě pobaveně.
" Takže to má být vrchol dnešního dne?" stáhla jsem nepřesvědčeně obočí a vyběhla za ním do jeho pokoje. " Nerada to přiznávám, ale s koordinací na tom nejsem zrovna úplně nejlíp."
" Vím, do čeho jdu, když tě to budu učit," zajiskřil.
" Jak myslíš," ušklíbla jsem se nakonec, ale přece jenom ta představa nebyla vůbec špatná.
Šimon zamířil přímo ke své skříni a vytáhl na podlahu velkou bílou krabici. Naskytl se mi pohled na dvě sněhově bílé brusle. Jejich čepel se zatřpytila jako diamant, jakmile mi je podal. Nejistě jsem si je převzala. Obula jsem si jednu brusli a s hrůzou zjistila, že mi není těsná, ani příliš volná.
" Už teď ty brusle lituju. Máš představu, jak budou po mém ´představení´ vypadat? Teď nemají ani škrábanec."
" Jsou vlastně nové. Měl to být původně dárek pro mámu," vysvětloval. " Myslím, že by byla ráda, kdyby byly nějak využity. Zvlášť když si je vezme holka, o kterou vážně stojím."
Jeho tón byl vážný. Strnula jsem v pohybu a nechala tkaničky volně viset přes brusli. Co řekl? V tu chvíli jsem byla omámená a několik dalších vteřin jsem přemítala, jestli jsem slyšela správně. Pak se ve mně něco zlomilo. Pomalu jsem se k němu v kleku natáhla, až se naše nosy dotýkaly. Vtiskla jsem mu krátký polibek, aniž bych si přitom chvěla nebo měla potřebu se mu zakousnout do krku. Bylo to naprosto poprvé, kdy jsem ho políbila.
Vzápětí jsme od sebe odskočili. Někdo vešel do pokoje.
Šimon se zamračil. " Co je?"
Před námi stála tmavovláska štíhlé postavy a zároveň plných tvarů. Nemusela ani chodit blíž, abych si všimla její snědé pleti a nádherných lesklých vlasů stáčející se do svůdných prstýnků. Měla velké čokoládové oči, širší nos a kulatou bradu. Rty i oči se zdály být lehce nalíčené, pod kudrlinkami se jí houpaly na první pohled zřejmé kulaté náušnice. I když nejspíš byla stejně stará jako Šimon, vypadala přinejmenším na osmnáct. Tenhle obličej jsem už jednou viděla.
" Čau," vyhrkla nepřekvapeně a hodnotila mě pohledem stejně jako já ji. Na mě působila jako krásná romská tanečnice, jejíž přízvuk byl totožný s naším.
" Ahoj."
Sledovala jsem, jak jí zrak pobaveně přeskočil na Šimona. " Nerada ruším, jen jsem ti chtěla říct, že už odcházím a tady jsou ty - "
Na stolek položila klíčky.
" Díky," přikývl Šimon a otočil se ke mně. " Ehm, Táňo, tohle je Krystal. Moje kamarádka. Známe se už strašně dlouho."
Dívka se doširoka usmála. " Jo. Ráda tě poznávám. Už jsem o tobě pár věcí zaslechla."
Pár věcí? Co jako konkrétně? Pohlédla jsem na Šimona, který začal balit brusle zpátky do krabice. Očividně nebyl z našeho shledání nadšený. A já jsem byla ještě pořád dost zaskočená. Jak je možné, že jsem ji vůbec neslyšela přicházet?
" Chystáte se bruslit? Dneska je na to ideální počasí. Tak se nenechte rušit, ještě se uvidíme," slíbila a vycouvala z pokoje.
Mezi námi nastalo ticho. Oba jsme němě zírali ke dveřím, kde před chvilkou stála. Cítila jsem divný pach, který po sobě zanechala. Zůstal viset ve vzduchu stejně jako velký zahnutý otazník. Po pár vteřinách byl Šimon zase na nohou a usmíval se. " Jdeme?"
Rozpačitě jsem se nadechla. " Jasně."

Vyšli jsme na vzduch. Všimla jsem si, že skútr se stále opíral u branky.
" Moc to tu neznám, ale nepřipadá mi, že by tu někde mohlo být kluziště. Kam půjdeme?"
Tvářil se sebejistě. " K jezeru u školy. Tam, kde míváme v létě potápění."
" Aha, na to jsem nepomyslela."
Napadlo mě, že Šimon určitě musí mít potápění s Oskarem. Znají se ti dva? Bavili se někdy o něčem? Překvapilo mě, když se Šimon zastavil u skútru a sjel s ním z chodníku na cestu. Vstrčil klíček do zapalování a ulici náhle zaplnil zvuk motoru.
" To myslíš vážně?" vyhrkla jsem nedůvěřivě, když se na mě vyzývavě díval.
" Naprosto."
Nevím, co ve mně dřív vzplálo - jestli strach nebo adrenalin. Každopádně jsem ještě nikdy na žádné motorce neseděla. Nevěděla jsem, jestli se mám bát nebo ne, byl to tak nějak hazard, zvlášť když jsem měla jet taky já.
" Nezmínil ses mi, že máš skútr," namítla jsem ještě hlasitě.
Šimon pokrčil rameny a podal mi přilbu s velkou ohnivou nálepkou na čele. Sám si nasadil svoji. To by vysvětlovalo, proč mi to vlastně neřekl. Mělo to být překvapení? Usmála jsem se a obkročmo nasedla na vůz.
" Pevně se drž."
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Miselle Miselle | Web | 3. března 2010 v 21:48 | Reagovat

Výborná kapitola! Četla jsem ji jedním dechem a konečně se dočkala štastné kapitoly. Mám Týnu moc ráda a doufám, že jí to s Šimonem vydrží. To teď potřebuje (myslím si). Každá depka nebo samota ji, zdá se mi, příbližuje k přeměně. A nevím proč, ale nepřeji si, aby se z ní stal upír. Nesedí mi to k ní, ona je taková... spíše víla :-)

Dávám ti jedna podtržená :-D Moc se mi ta kapitola líbila.

2 capepeidy capepeidy | Web | 4. března 2010 v 15:52 | Reagovat

to jeho meno trn v oku mam taky pocit ze taketo mena mi moc nesedia :( som zvedava ake techtle mechtle mal s tou jeho "kamaratkou" a no chvilkami ma to nadchne achvilkami to viazne som zvedava co bude dalej a inac kolko to bude mat este asi kapitol???

3 Saraz Saraz | Web | 5. března 2010 v 14:43 | Reagovat

moc pěkná kapitola, jsem zvědavá, jak se to vyvyne s tou "kamarádkou" :-)
a lekce v bruslení v příští kapitole bude taky zajímavá ;-)

4 Yuki Yuki | 6. března 2010 v 21:20 | Reagovat

Tak tahle kapitolka byla moooooc pěknááá!!!! Už se těším na další kapitolku, tý jo já jsem z té tvé povídky nadšená!!! Nevím proč pochybuješ o svém talentu, je to výborné!!!

5 neposedné slůně* neposedné slůně* | Web | 9. března 2010 v 17:58 | Reagovat

Líbí se mi to. moc. Fakt. Seš talent... ach jo! Když pročítám takovéhle blogy, jakou je ten tvůj, tak už pak nemám náladu nic psát. protože moje články pak vypadají vedle těch vašich tak nicotně!:(:)
Můžu se tě zeptat, kolik ti je let?

6 Beornottobe Beornottobe | Web | 11. března 2010 v 17:09 | Reagovat

Děkuju za koment a vyjádření názoru :)
Jinak píšeš opravdu bezvadně, přijde mi to jako něco na styl Twilight ságy, která se mi fakt moc dobře četla...škoda, že jsem na tvůj blog nenarazila už dřív, teď asi nebudu mít moc času číst úplně všechny kapitoly :D Ale tahle se mi opravdu moc moc líbí :)

7 sandy sandy | Web | 13. března 2010 v 20:11 | Reagovat

ahoj, že som rada, že si napísala :)..a ďakujem k tej gartulácii :) a takisto budem držať palce aj ja tebe, keď si budeš potom robiť ten vodičák/řidičák :D...fuu, zdá sa, že som tu toho dosť premeškala, teda hlavne pri poviedke...tak sa mi zdá, že to budem musieť dnes večer asi všetko dohnať :)

8 helix helix | E-mail | Web | 2. května 2010 v 21:56 | Reagovat

Už vlastně nevím, co jsem chtěla napsat - když jsem si to četla, naprosto jsem si to představovala, jako to dělám vždycky, když někdo něco dobře napíše (ne, nesnažím se ti vetřít, myslím to naprosto vážně). Nemáš tady tolik chyb, kdyby jsi tady měla tolik chyb, jak to vyznělo v úvodu, tak by to moji představivost podstatně narušovalo. :) Zajímalo by mě, kdo je ta Kristen, taková zvláštní nová postava. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama