27.Kapitola → Jednou a dost

3. února 2010 v 11:51 | Marťa |  Jednou a dost
Snažila jsem se, aby to nebylo moc přemrštěné. Doufám, že se mi to povedlo. Hodně jste mě někteří potěšili, protože jsem nevěděla, že mám tolik čtenářů.
PS: Konečně se tahle povídka začíná vybarvovat - už se těším, až se to začne komplikovat.


NÁVŠTĚVA


Ráno jsem se probouzela jako z dalšího děsivě živého snu - byla jsem zmatená a nedokázala rozhodnout, jestli včerejšek nebyl jen sen. Pocítila jsem zklamání, když se moje oči zastavily na křesle, kde ještě před pár hodinami seděl on. Teď bylo prázdné. A jakýkoliv pach z místnosti dávno vyprchal, nezbylo po něm ani stopy. Co když to byl všechno opravdu jenom další výplod z mé nové upíří mysli?
Obrátila jsem se oknu, můj zrak byl natolik spolehlivý, že to nešlo přehlédnout. Chvíli jsem zkoumala ten zvláštní otisk lidské ruky proti světlu - tohle byl jednoznačný důkaz. Živě jsem si dokázala představit, jak se před skokem do tmy dotýká chladného skla… Náhle mě do očí praštil další důkaz. Pode mnou ležela malá, dosud ještě svítící stříbrná baterka. Věděla jsem, že mu neomylně patří a zalilo mě teplo - teď jsem věděla, že je všechno skutečné. Na jejím hřbetě stálo - Šimon.
Očima jsem se vpila ven, do sněhobíle pokryté krajiny, která sněhem pohltila vše, až na jednu jedinou černou tečku krčící se dole pod starým bukem. Srdce mi začalo v hrudi mělce bušit, jakoby ani nepatřilo do mého vlastního těla, když se jeho tvář proměnila v úsměv.
Seskočila jsem z okna a začala se rychle oblékat. Věděla jsem, že ačkoliv možná dělám hloupost, on je jediný lék na mou duši. Chtěla jsem to udělat i za cenu toho, že bychom zůstali jenom přáteli. Měla jsem totiž pocit, že se po několika měsících konečně můžu těšit na nový den.
Seběhla jsem dolů a snídani do sebe doslova naházela, zatímco jsem s mamkou letmo rozebírala nějaký článek v novinách. Pak jsem slíbila, že jsem za hodinu zpět a vytratila se ven.
Utíkala jsem přes sněhové závěje k zadnímu konci, kde se zahrada začínala měnit v pole a postupně přecházela v zasněžený les, který ohraničoval území našeho malého městečka. Byla jsem tak nabitá emocemi, že jsem si ani neuvědomovala, jak venku mrzne; moje tělo na zimu nereagovalo. Zastavila jsem se těsně pod korunou stromu, z níž se snášel drobný poprašek.
" Ahoj." Bylo příjemné zase slyšet jeho hlas, i když teď byl z části poznamenaný chladem.
" Musíš být celý promrzlý!" přiskočila jsem k němu ustaraně a stiskla mu ruku. Teď byla stejně ledová jako moje.
" Nejsem z cukru," zakřenil se. Pustila jsem ho a chvíli ho pozorovala. Jeho tvář byla neodolatelná. Měl rudé ústa a růžové tváře, jinak byl celý bledý. Oči mu jiskřily stejně jako sníh, možná ještě víc.
Přiblížila jsem se a zamávala mu před nosem malou baterkou. " To byl záměr?"
" Nevím, co tím chceš říct," pokrčil rameny.
" To jméno," upřesnila jsem a pozvedla podezřívavě obočí. " Navíc nechápu, k čemu zrovna ty potřebuješ baterku."
Chvíli mlčel a pak se zasmál. " Aspoň se na něj nemusíš ptát!"
" Fajn. Takže mi ji dáváš?" ušklíbla jsem se škodolibě.
" Je tvoje," svolil a přiblížil se tak, že jsem cítila, jak se mi pod studenou kůží rozlévá něco pekelně ohnivého. Jeho vůně i rty mi byly na dosah, avšak ucouvla jsem při pomyšlení na to, co prudce tepajícího se skrývá po jeho šálou. Své zaváhání jsem vše zakryla svým typickým laškovským úsměvem.

Vydali jsme se po štěrkovité cestě směrem k městu. Cestou jsme se pořád měli o čem bavit - on byl neuvěřitelně upovídaný a byla jsem překvapená, že mě samé se jazyk nezadrhává jako obyčejně. Já jsem byla úplně někdo jiný než on - přesto mi připadalo, že s nikým jiným jsem se nikdy necítila takhle. On sám taky nebyl takový, jak vypadal. Sem tam mě napadlo, proč vlastně chce trávit čas se mnou. Já jsem tak obyčejná, nezajímavá a navíc upírka - ale na tom jsem neviděla nic vzrušujícího. To on byl tak hezký, vtipný; takový, po kterém se ohlíží každá holka. Navíc byl o ročník výš než já. Tak proč zrovna já?
Když jsme se zastavili u řeky na klenutém mostě, obloha už nebyla zamračená, ale jasná jako sklo. Začal padat sníh. Šimon se opřel o namrzlé zábradlí a pozoroval plaché vlny prodírající se skrz tenkou vrstvu ledu.
" Jaké to je, být upírkou?" podíval se mi do očí a čišela z něj zvědavost. Čekala jsem, kdy se na podobnou věc zeptá, ale nechtěla jsem, aby se řeč stočila na toto téma. Stejně mě nenapadalo, co říct. Zvedla jsem ruce k nebi, dokud mi na dlani nepřistála jedna malá vločka. Tak jak jsem doufala, nerozpustila se.
" Takovéhle?" Aspoň něco ze sebe jsem mu mohla ukázat v dobrém světle.
Ten večer jsem po dlouhé době usnula neuvěřitelně rychle a byl to klidný spánek. Nemohla jsem zarazit to těšení, až ho zase spatřím a budu s ním mluvit - už když jsem uléhala do postele, cítila jsem kolem sebe prázdnotu. Jediné, co mě s ním spojovalo, byly sny. Stále mi všechny poslední události připadaly neuvěřitelné - po tolika strašných měsících se několik věcí změnilo. Že by se na mě přece jen usmálo štěstí?

Další den jsem se nemohla dočkat konce vyučování. Měli jsme se setkat před školou. Šimon měl v úsmyslu podniknout se mnou něco, o čem jsem neměla vědět. Nejspíš se jednalo o něco netradičního. To jediné jsem mu dokázala vyčíst z obličeje, když jsem scházela po kamenných schodech přímo k němu. Byla jsem v jednom ohni a každou vteřinou mě napadalo, jestli tohle není jen má představa. Viděla jsem sama sebe, jak ladně kráčím v upnutém módním kabátu, s tmavými ladícími vlasy, jež mi rozechvíval vítr, ve tváři stydlivý a k tomu odhodlaný výraz. To jsem byla já. Tajemná, a zároveň - jak mi už jednou řekl - tak nepředvídatelná. Mohla jsem za to, že jsem v některých chvílích byla nesvá? Avšak teď jsem se cítila spíš jako královna.
" Ahoj."
" Ahoj."
To byl náš typický pozdrav, okořeněný úsměvy.
" Můžu ti něco říct?" zaváhal s úsměvem na jednu stranu.
" No?" Zatajil se mi dech.
" Dnes jsi krásnější, než jindy," prohlásil a ušklíbl se.
On mi připadal dokonalý, narozdíl ode mě. Ale bylo zvláštní poslouchat tuhle větu, když patřila jenom mně. Jestli to bylo možné, tak jsem se začervenala. " Mám to brát jako kompliment?"
Zasmál se. Až teď jsem si uvědomila, že míříme přes park směrem k staré části Darkubnu.
" Kam to teda jdeme?" naléhala jsem zvědavě.
" Ke mně domů, musím zkontrolovat bratra. A pak tě chci někam vzít."
Předstírala jsem, že jsem přehlédla poslední větu. " Kolik je bratrovi?"
Když mi vyprávěl o své rodině, zmínil se mi o mladším sourozenci, jemuž občas pomáhá, protože má po nehodě ochrnutou pravou ruku; druhý dospělý bratr studuje dvě sta kilometrů od Darkubnu na vysoké škole. Jeho otec je fotograf a věčně tráví čas v zahraničí. A maminka mu zemřela už před lety...
" Bude mu devět, ale teď je nemocný. Táta hodně pracuje, takže nemá čas na něj dohlédnout."
" Takže budeš muset zůstat doma?" napadlo mě pak. To by možná zhatilo naše plány, ale mě to nevadilo.
" Myslím, že to zvládne. Je překvapivě soběstačný," ujistil mě a vzal mě za ruku. Toto gesto mě zase na chvíli vykolejilo z normálních myšlenek, takže až po dlouhé chvíli jsem si uvědomila, že jsme se ocitli na neznámém místě. Pamatovala jsem si, že jsme tady před pár měsíci byli s Karin a Lindou obhlédnout obchody. Pak jsem se ve své orientaci ztratila, jelikož domy začaly ještě víc houstnout. Všechny nabraly starobylé obrysy, podobající se typickým muzeím a knihoven z minulého století. Všimla jsem si, že mě Šimon se zájmem pozoruje, jako to dělává často. Vždycky mě to patrně znervózňuje.
Nakonec jsme ještě čtyřikrát změnili směr, než jsme se vypletli ze staré části města a objevila se před námi zvláštní čtvrť s kamennými domečky vínové barvy, natěsno přitisknutými k sobě, takže jen těžko se dalo odhadovat, jak moc je tato čtvrť rozlehlá. Konečně mě Šimon zavedl do uzoučké ulice, která byla tak dlouhá, že nebylo možné dohlédnout na její konec. Vedl mě do jedné zasněžené předzahrádky, kde se nacházel na první pohled nenápadný vchod do domu. Pak jsme tiše vstoupili dovnitř a mě praštila do nosu překvapivě příjemná vůně.
Šimon odhodil klíčky na pultík v předsíni. " Počkáš mě dole?"
" Dobře," přikývla jsem. Prošla jsem malou chodbičkou, která vyústila do kuchyně a zároveň obývacího pokoje. Šimon vyběhl po schodech nahoru, zatímco já jsem se kochala tou krásou kolem a nefalšovanou vůní dřeva.
Dalo by se říct, že mi toto prostředí vyrazilo dech. Místnost působila útulně a domácky, svými rozměry se nezdála být malá, ani příliš velká. Kuchyňka byla důmyslně oddělena od jídelny a zdála se být moderněji vybavená, než ta naše. Obývací salón byl naproti tomu úplným opakem. Všude kolem se vyjímal tvrdý masivní nábytek, zkombinovaný s moderními prvky, který celkový efekt vůbec nepřehlušoval. Doplňky kolem vypadaly jako sbírka starých cenností a přístrojů. Po mé levé ruce se nacházela dubová vitrínka a vpravo pod schody jsem si všimla zrestaurované lenošky. Uvědomila jsem si, že tady se nachází opravdový ráj. Přesně tak jsem si představovala svůj vlastní dům.
Posadila jsem se na stejně tak prastaře orientovanou pohovku, když v tom mi můj dosud nenabažený pohled padl na velké fotoalbum ležící na stolku. Nesměle jsem si jím začala listovat - tohle určitě byla sbírka fotografií Šimonova otce. Všimla jsem si, že jsou zaměřené na různé lidi spojené s krajinou.
Seshora se ozval skřípot dveří a vzápětí vrzání schodů, poznala jsem, že Šimon za mými zády sestupuje dolů.
" V pořádku?" vzhlédla jsem.
" Naprosto. Má u sebe návštěvu...no a, myslím, že bude v pohodě." Hned jsem byla klidnější. " Vidím, že tě zaujala tátova práce."
Setkala jsem se s jeho jiskřivým pohledem. Srdce se mi usilovně rozbušilo. Jak jen může být tak krásný..?
" Je to dokonalé. Lepší slovo mě vážně nenapadá…"
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Tomisus Tomisus | Web | 3. února 2010 v 14:01 | Reagovat

Jsem velice rád že se tu objevila nová kapitola, kterou jsem samozřejmě netrpělivě vyhlížel. Tuto část jsem přečetl jedním dechem, umíš hezký vypracovat situace, popsat okolí, i cokoliv jiného.
Píšeš hezky, a to se mi právě líbí. Trochu jsem se sice na začátku ztrácel, ale to potom vymizelo. Opětovně budu vyhlížet další kapitolu ;-)

2 Miselle Miselle | Web | 3. února 2010 v 17:37 | Reagovat

Povedené. Moc se mi líbil popis Šimonova domu, perfektne to do sebe zapadalo a úplně jsem si představovala starý vyktoriánský dům, masivní nábytek, lesklé dřevo a hluboké sametové křesla, sladěné do zelené... Takto na mě působil tvůj popis. Přesně, jak řekla Týna - dokonalé.

3 Zdenca Zdenca | 6. února 2010 v 15:45 | Reagovat

Je to moc hezká povídka, tato kapitola je trošku moc krátká, vím, že psaní povídky není jednoduché, jinak musím říct, že máš dobrou představivost a fantasii. Už se těším na další kapitoly.

4 Pistynka Pistynka | Web | 11. února 2010 v 16:37 | Reagovat

Skvělá kapitola. Přečetla jsem ji bohužel až teď, ale líbí se mi. Je taková rychlá a milá. :-)
Mimochodem, krásný design

5 capepeidy capepeidy | Web | 4. března 2010 v 15:08 | Reagovat

na to ze spolu "chodia" chybaju mi ich rozhovory zda sa mi ze su skor kamarati v slova zmysle iba kamarati a to sa mi zda divne ako aj na zaciatku vyskakuje ona oknom

6 Marťa - autorka blogu Marťa - autorka blogu | Web | 4. března 2010 v 15:58 | Reagovat

[5]: Oni spolu doopravdy nechodí, ani jsem to nikdy neřekla. Aspoň prozatím. Však tohle jsou taky první dva dny, kdy jsou spolu a to krátký čas. Tím ještě přece nic nekončí :). S tím oknem - pokud máš na mysli, že ´seskočila z okna´, to mělo znamenat, že na něm seděla (jako na parepetu) a pak seskočila dolů. Asi to mám nesrozumitelně napsané.
Ale díky za názor :).

7 capepeidy capepeidy | Web | 24. března 2010 v 20:47 | Reagovat

aha takze takto je to s tym oknom ale inac ja viem ze si tam nepisala ze spolu chodia ale ako citam dalje viem preco ale aj tak ked su si za dva dni tak blizky aj tak mi chybaju rozhovory za dva dni si museli toho predsa dost povedat ci? ale inak ok :D

8 helix helix | E-mail | Web | 2. května 2010 v 21:44 | Reagovat

Šimon - líbí se mi, jak používáš normální, věžná jména. Ne jako já, už mi to taky přijde ujeté, samý Luke, Gehroge, Hanah... :). Ten kluk se mi zamlouvá čím dál víc. Líbí se mi, že může být krásný a prakticky vzato dokonalý, a přitom nemusí být upír ani vlkodlak, prostě je dokonalý přirozeně a od přírody, nemůže za to nějaká záhadná upíří proměna. A já věděla, že jakmile se Táně ten kluk vrátí do života, tak to bude hned lepší :).

9 helix helix | E-mail | Web | 2. května 2010 v 21:45 | Reagovat

*běžná, George

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama