8.Kapitola

16. ledna 2010 v 21:40 | Marťa |  Pomsta je sladká...
Po dlouhé době tu přidávám něco detektivního.. děkuju za komentáře - ať už pochvalné, nebo ne. Budu ráda, když mi něco vytknete, abych věděla, v čem se mám zlepšit.
Marťa


18.dubna, 9:18

Odložil jsem zahloubaně stříbrnou sponku patřící mrtvé Lauře, kterou našel Tom u jezera, a na jejímž povrchu byly nalezeny stopy krve neznámé ženy, zrovna když do mé kanceláře vrazil Tom.
"Nebudeš tomu věřit, ale ten barman se ozval. Prý si vzpomněl," ohlásil mi a ušklíbl se.
" Skvělé," přitakal jsem a popadl bundu. Oba jsme rychle zamířili k autu.
O dvacet minut později jsme zaparkovali auto poblíž baru a vešli dovnitř. Vypadalo to tu stejně jako při naší první návštěvě - málo lidí a všude kouř, který štípal v nose. Barman s knírem se za chvíli ukázal; bylo vidět, že nás již očekává.
" Zdravím vás," přikývl a gestem ukázal, abychom ho následovali. Zavedl nás do malé chodbičky za barem, kde nás určitě nikdo nemohl slyšet.
" Děkujeme, že jste zavolal," podotkl jsem. " Ale rovnou k věci. Vzpomněl jste si na toho muže, který tu byl tu noc s Laurou?"
" Ne, to ne," zabručel barman. " Jen bych vám měl asi říct jednu divnou věc. S drogami se tu sice setkávám dost často, ale tohle mě zaskočilo, zvlášť u ní."
" Vysvětlete to. Posloucháme."
Barman nasadil zamyšlenou masku, jako by se vrátil do doby onoho večera. " Stál jsem tady u pultu a jako vždy naléval, když se tu objevil takový malý, tlustší chlápek. Vypadal dost špatně už když přišel a objednal si panáka. Jindy bych si ho nevšímal, ale choval se divně - jako by měl tik. Neustále si něco mumlal a otáčel se k tamtomu zadnímu stolu," ukázal barman na opačnou stranu místnosti.
Rychle jsem zareagoval. " Víte, kdo tam seděl?"
" Ta mladá dívka, co jste mi ukazovali její fotku a ten chlápek."
" Takže Laura a ten chlápek, kterého neznáme," doplnil ho trochu zkrouceně Tom.
" Myslím, že už jsem přišel na to, proč tam ti dva seděli," pokračoval rychle barman. " Mám pocit, že jí podstrčil drogy. Jsem si tím skoro jistý."
" Proč jste to tedy neohlásil?" zahučel Tom, ale já jsem ho přerušil.
" To vysvětluje to, proč se v její krvi našly stopy po kokainu," zašeptal jsem a obrátil se zpět k nejistému barmanovi. " Co se dělo potom?"
" Pak jsem je už moc nesledoval. Oba zmizeli asi po půl hodině. Jak jsem už minule řekl, ta dívka nic nepila."
" Co ten muž u baru?" vyptával jsem se dál.
" Ten do sebe naléval do té doby, než se ona nezvedla. Střetli se u východu, zrovna před mýma očima. Vypadalo to, jako by se znali. Vím jistě, že jí řekl:
´Měla bys s tím přestat! Copak nevidíš, jak tě to ničí?´
Škubla sebou a vyjekla: ´Co ty o tom víš, co mě ničí a co ne?!´On se k ní přiblížil, jenže ona ho odstrčila. ´Už nepotřebuju tvoje prachy. Nech si je i s tou tvou pitomou manželkou!´
´Už nemám kam jít,´ zuřil a pak ztišil hlas. ´Dělal jsem se to všechno kvůli tobě. A ty bys už tohle měla jednou provždy zahodit.´ Přitom ukazoval na její kapsu."
" A pak?" zeptal jsem se honem, když barman dovyprávěl.
" Ona pak něco odsekla a začala se s ním hádat. Když ji uhodil, utekla ven."
" Uhodil ji?" podivil se Tom.
" Ano," potvrdil barman.
" Řekl jste, že ten chlápek byl menší a tlustší?" ujišťoval jsem se. Barman opět suše přikývl.
" A jak vypadal ten muž, co Lauře prodával drogy?"
" Nevím. Podle toho, co jsem viděl, byl tmavovlasý a měl hodně výrazné, tmavé oči."
" Děkujeme, moc jste nám pomohl. Kdyby se tu ještě někdo objevil, informujte nás," rozloučili jsme se.
Jakmile jsme se oba ocitli v autě, obrátil jsem se k Tomovi: " Ten chlápek u baru byl Marcus. Myslím si, že s Laurou něco měl a podle toho, co víme, jí možná půjčoval peníze. Vzpomínáš, jak nám Mokinsová říkala, že za ní kvůli tomu přišel?"
Tom přitakal: " Jistě. Ale pořád ještě nevíme, kdo jí prodával ty drogy. Třeba to může být náš vrah."
" Nemyslím si, že by ji zabil. Proč by to dělal, když mu platila za kokain?"
" Stejně už neměla peníze. A slyšel jsi, Marcuse manželka vyhodila, takže taky nic neměl."
Pokrčil jsem rameny a otočil klíčkem v zapalování. " Nejdřív musíme prověřit Mokinsovou a pak začneme pátrat po něm."
" Dobře, šéfe," přitakal Tom, když jsem vycouval na silnici. Byl jsem spokojený, protože jsme se zase posunuli o kousíček vpřed. A to bylo povzbuzující vědět.

18.dubna, 17:14

S pocitem, že už je všechno do puntíčku vyčištěné a uklizené, jsem se přesunula do obývacího pokoje a pustila si nějaký film na videu. Přitom jsem se nemohla zbavit nervozity. Stále mě něco v hloubi duše nahlodávalo a bylo to tím horší, že jsem nevěděla, co to je. Pak mě přerušilo zazvonění telefonu a na mysli mi vytanula bláznivá myšlenka na Daniela - ale ten byl přece mrtvý - mou vlastní rukou. Kdo mi teď může volat?
Pomalu jsem zvedla sluchátko.
" Dobrý den, doufám, že neruším," ozval se hlas madam Mokinsové a mě spadl kámen ze srdce.
" Samozřejmě že nerušíte. Vy nikdy," ujistila jsem ji. " Ale proč jste mi nezavolala na mobil?"
" Zřejmě protože mi ho nezvedáte."
" Cože? Nevím o tom, že bych něco zaslechla."
" Právě teď vám volám."
Zamračila jsem se. " Počkejte minutku!" Odběhla jsem od sluchátka a vběhla do ložnice. Snažila jsem se jít po zvuku, ale odnikud nebylo nic slyšet. Prohledala jsem kapsy kabátu, jenže byly prázdné. Vysypala jsem tedy ještě rychle kabelku, ale nebyl tam. Prošacovala jsem všechno, co bylo v dosahu, dívala se pod postel, v kuchyni, v obývacím pokoji, ale bylo to marné. Zděšeně jsem přiběhla zpátky k telefonu.
" Nemám ho!" vyhrkla jsem.
" To nemyslíte vážně," zhrozila se Mokinsová.
" Musel mi někde vypadnout, prostě tu není! Hned mi bylo jasné, že něco není v pořádku," znervózněla jsem.
" V tom případě se modlete, že ho nikdo nenajde a nepřečte si zprávu, kterou jsem vám poslala."
" Co v ní bylo?!" vyštěkla jsem o oktávu výš. Začínala se mě zmocňovat panika.
" Na to není čas, musíme se okamžitě sejít," přikázala.
" Dobře. Kdy a kde?"

18. dubna, 18:55

Stavili jsme se u mě v kanceláři, abychom si ještě krátce shrnuli strategii a dali si kávu na posilnění. Pak jsme oba opět nasedli do auta a vyjeli do terénu - rovnou k Mokinsové. Byl jsem přesvědčený, že tentokrát mi musí vysvětlit několik věcí. Do nekonečna se jí nepodaří to před námi tajit. Hlavně jsem byl odhodlaný prohlédnout ten maskovaný telefonát - kdo jí to volal? Mohl to být opravdu - jak navrhl Tom - náš vrah? Byl to ten, kdo Lauře poskytoval drogy? A jak to bylo s Marcusem a těmi penězi? Nevěděl jsem, ale hodlal jsem to z ní dostat. Ještě pořád ve mně zbývalo víc kuráže než té zatracené ženské!
Zanedlouho jsme byli na místě. Poznal jsem to podle luxusního domu a velkou zahradou s bazénem, kterou si může dovolit jen někdo tak bohatý jako ona. Ještě jednou jsem se sklonil ke svým papírům, abych zkontroloval adresu a vystoupil u auta. Oba jsme přišli až k plotu, zazvonili a čekali.
Ze dveří se vynořil muž. Vyhlížel docela zachovale a slušně, ale uzavřeně. Byl vysoký a měl tmavé vlasy a fousy.
" Dobrý den pane Coopere, kriminální policie. Můžeme dál?"
" Něco nového ohledně Marcuse? Zjistili jste něco bližšího?" zeptal se a pustil nás dovnitř.
" Moc toho zatím nemáme. Kde jste byl pátek v noci?"
Zamračil se. " Doma jako vždycky. To se takto vyptáváte každého?"
" Každého, kdo je podezřelý," upřesnil jsem.
" Jsem snad podezřelý?" vyjel podrážděně a rázem se jeho nálada úplně obrátila.
"Stejně jako ostatní, kteří se často pohybují v Marcusově blízkosti. A nebuďte zuřivý, nebo si budu myslet, že v tom opravdu máte prsty."
" Nemůžete si myslet, že bych zabil vlastního syna," zklidnil se, ale cítil jsem jeho prudký dech, když stál vedle mě. Prohlížel jsem si jeho oči a porovnával je s popisem barmana. Měly být hodně tmavé a divé - tyhle se mi nezdály.
" No, to si doopravdy ani nemyslíme," odpověděl jsem a posadil se, když jsme objevili v malém salonku. Uvnitř to vypadalo stejně luxusně jako zvenku - samý vybraný nábytek, spousta věcí a drahých zbytečností. Obrátil jsem se ale zase k panu Cooperovi a nechal prohlížení domu na Tomovi. " Jen se musíme ujistit, že mluvíte pravdu. Kdo vám může potvrdit, že jste byl doma?"
" Moje žena."
" Dobře. A kde vůbec je?" rozhlédl jsem se. " Ona ani vy přece nepracujete, že?"
" Ne. Ale žena jezdí každé pondělí nakupovat."
" Vážně?" zamrkal jsem. " Byla v pátek v noci s vámi?"
" Samozřejmě," potvrdil a neklidně se obrátil k Tomovi, když začal prohledávat zásuvky sekretáře. " Co to sakra děláte? Kde si myslíte, že jste?"
Tom na něj ani okem nepohlédl a pokračoval v prohledávání. " Já jsem policista."
" Nejsem zvyklý, že mi někdo prohledává dům, aniž by k tomu měl pádný důvod!" pokračoval nasupeně.
" Dobře, dobře. Pokud tu ovšem něco skrýváte, příště si obstaráme povolení."
" Já nic neskrývám. Jsem čistý," prohlásil sebejistě.
" Tak děkujeme. Vyřiďte paní, že si ji odchytneme později." Ukončil jsem to a zamířil ke dveřím.
Pak jsem se ještě zastavil. " A ještě něco. Doufám, že budete příště více spolupracovat. Je to váš syn, a především vy byste se měl dožadovat spravedlnosti. Pokud vám na to ovšem aspoň trochu záleží," podotkl jsem se zdviženým obočím.
Cooper se zamračil. " Jistě že mi na tom záleží! Byl to můj syn!" vykřikl ještě, ale já už jsem byl venku. Vrátili jsme se s Tomem k autu dřív, než stihl zabouchnout domovní dveře.
" Pitomec jeden," pobuřoval se vztekle Tom, jen co jsem otočil klíčkem v zapalování.
" Nevím, jestli se tak chová proto, že má nečisté svědomí anebo je jen otrávený z té své milé paničky."
Tom se zachechtal. " To máš na mysli Mokinsovou?"
" Jo. Co všechno jsi vůbec stihl prohledat?"
" Jen kuchyň a část obýváku, dál jsem se nedostal," pokrčil rameny. " Nikde nic. Ale ani jsem nic nečekal…"
Než jsem stačil odpovědět, přerušil náš rozhovor táhlý melodický zvuk. Tom pohotově sáhl po mobilu.
" Ano?" Chvíli přikyvoval, pak rozhodně prohlásil: " Jedem tam, díky."
To už jsem vycítil malér. " Něco nového?"
" Mrtvola na střeše budovy vlakového nádraží. Před chvílí ji našli."
Vyměnili jsme si znepokojený pohled. " To nám to zase začíná.."

18. dubna, 19:38

Znepokojeně jsem házela pohled z jednoho rohu ulice k druhému a otáčela se při každém zvuku, který by připomínal svištící kola nablýskaného automobilu na mokré vozovce. Déšť mě opravdu otravoval, a měla jsem pocit, že podobných věcí je čím dál tím víc - jakoby nestačilo, že jsem vlastnoručně odpráskla už tři lidi. Tři! Kdyby jednoho člověka, to bych snad ještě překousla, ale jak se mám přenést přes všechny ty komplikace, které to s sebou nese? Má vůbec smysl žít, když první člověk, kvůli němuž se to všechno odstartovalo.. proč jsem ho zabila? Pomohlo mi to teď, když byl mou rukou mrtvý? Spadly ze mě ty svírající útrapy, když chtěl trávit čas s tou závislačkou, které jsem se taky zbavila? Ne. Bylo to skoro stejné, jen horší. Už jsem nedokázala snést lidi, televizi, dokonce pitomý déšť nebo slunce. Nemilovala jsem nic, jen jeho. Ale on už tu není..
Uslyšela jsem klapot podpatků a v slzách se prudce otočila, ale věděla jsem, že je to jen madam Mokinsová. Přes tmu a černý klobouk jsem jí neviděla do tváře, jen její rudé rty byly plné obav, stejně jako chůze v dešti. Sama jsem se svírala mučivou bolestí.
" Dobrý večer," pozdravila odměřeně, jako by mluvila s nějakým nezajímavým klientem, se kterým se hodlá rychle vypořádat. " Och bože, vypadáte strašně."
Nezmohla jsem se ani na odpověď. Mokinsová pohotově vylovila z kabelky kapesník a podala mi ho. " Měly bychom jít raději do auta, tam budeme v bezpečí."
Přikývla jsem a vyšly jsme ze svitu slabých pouličních světel do naprosté tmy. Dvě stě metrů za rohem měla Mokinsové zaparkované své auto.
Nasedly jsme dovnitř. Tady jsme byly o něco víc izolované, ale jako kdyby na tom teď záleželo...

" Obávám se nejhoršího. Pokud detektivové najdou - pokud se už tak nestalo - mrtvého Daniela a váš mobil s mou esemeskou…Víte co to znamená? Poskytly jsme jim důkaz!" Mokinsová ve vzteku odhodila klobouk stranou. Na čele se jí rýsovala hluboká vráska rozčilení.
Hustě jsem vydechla a trvalo hrozně dlouho, než jsem se znova dokázala nadechnout.
" Já to vzdávám," prohlásila jsem.
" Prosím?"
" Vzdávám to. Půjdu se udat nebo něco, já už prostě nemám sílu. Chápete? Nemám sílu!"
" Přestaňte!" zaječela Mokinsová ohlušivě a otočila se ke mně s našpulenými rty. " Na policii nepůjdete, to nedovolím. Ještě nejsme u konce. A navíc, nezapomínejte, že tady záleží také na mě, jde o moji čest -"
" S tím se jděte vycpat! Kašlu na vás a na nějakou čest. K čemu je mi čest? Já chci spravedlnost!"
" Huso pitomá! Namočilas mě do toho, takže teď počítej s tím, že se mě budeš držet! A nebudu poslouchat, že chceš jít na policii - můj syn je mrtvý jen a jen díky tobě - "
" To vy sama jste si to zavinila a nebudete mi přikazovat, co budu dělat a co ne! Do hajzlu!"
Prostorem se rozlehl pronikavý křik, jenž drásal uši. Pak jsem si uvědomila, že to vyšlo z mého hrdla - cítila jsem, že jsem někde venku. Opírala jsem se o něco chladného železného na ulici a nechala si kapky stékat po tváři, po rozcuchaných vlasech, po nahých pažích. Přála jsem si, aby už byl konec. Nešlo myslet na nic jiného, než na smrt.
Něčí ruce se mě dotkly; celá moje váha se přenesla na někoho jiného. Odhrnula jsem si z čela promočené vlasy, abych viděla, ale všude se rozléhala jen tma. Bylo mi jedno, co se mnou bude - jestli zemřu teď nebo až později. Hlavně když nebudu nic cítit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 d d | Web | 29. ledna 2010 v 14:54 | Reagovat

píšeš skvěle, jen tak dál

2 Famiso Famiso | E-mail | Web | 8. února 2010 v 23:27 | Reagovat

Ahoj, dostal jsem se sem od Tomisuse a vůbec nelituji. Máš čistý svižný styl. Žádné zbytečnosti a zádrhele. Na detektivku ideální. Snad jen střídání osob a přesto setrvání v já formě bylo trochu matoucí. Umíš psát dialogy, což mě dělá problém. Ještě se sem jistě vrátím.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama