26.kapitola → Jednou a dost

26. prosince 2009 v 22:36 | Marťa |  Jednou a dost
Začátek není ideální, ale už nemám sílu něco měnit, jelikož jsem se po skoro dvou týdnech dostavila na trénink a jsem ráda, že chodím. Snad se to bude líbit tak, jak to je - konečně se tam objeví dlouho očekávaná postava :).



OHEŇ POD KŮŽÍ

Celý zbytek týdne bylo ve vzduchu cítit jisté vzrušení, jenž opojovalo všechny studenty prvního ročníku, kteří již měli povoleno používat některé schopnosti. Dělali to všichni - ať ve třídě, na chodbě, ve výtahu, na schodišti nebo v knihovně - při každé maličkosti se předháněli, kdo jakou schopnost zvládne lépe a rychleji. Třídou často létaly různé předměty; nikdo se už neobtěžoval vlastnoručně otevírat dveře, ani učebnice. Někteří se dokonce pokoušeli marně přimět pero, aby samo psalo, přestože právě to jsme měli výslovně zakázané.
Ale mě tohle všechno jen popouzelo, místo toho, abych byla šťastná a dělala všechny ty věci jako ostatní. Z toho mi uvnitř bylo těžko a dusno, jako bych spolkla kámen, který nejde vyoperovat. Nejhorší na tom bylo, že jsem si sama sebou nebyla jistá, jestli bych něco z toho vůbec zvládla. Asi jsem byla moc zbabělá.
Ke konci týdne jsem se zastavila v knihovně, abych si vybrala nějakou náročnější četbu. Nezůstalo tam živé duše kromě knihovnice, tak jsem se poprvé odhodlala své schopnosti vyzkoušet. Nebylo jednoduché soustředit se na knihu umístěnou zcela nahoře v polici a musela jsem vynaložil velké úsilí, aby se nakonec tlustý svazek listů přece jen z police vysunul. Čekala jsem, jestli zůstane viset ve vzduchu a zaplavila mě malá vlna útěchy, když se mi to podařilo - jako by ani žádný gravitační zákon neexistoval. Nechala jsem knihu pozvolna připlout ke mně, ale ona naráz s ohlušujícím plesknutím dopadla na zem. Rychle jsem ji zvedla, než mě stačil někdo zpozorovat.

Ten večer jsem zadumaně seděla v kuchyni u stolu a upřeně pozorovala sklenici před sebou. Slyšela jsem už z dálky, jak se máma přibližuje, ale nevzhlédla jsem hlavu, když přišla.
" Ahoj. Stalo se něco?"
" Ne," odpověděla jsem nenuceně.
" Jsi nějaká pobledlá," namítla mamka.
" Bolí mě hlava."
" Včera večer volala Karin, prý je to důležité. Máš se jí co nejdřív ozvat," informovala mě. Přesně v tu samou chvíli místnost ohlušila rána rozbíjeného skla. Než jsem vůbec stačila mrknout, střepy sklenice se rozprskly, aniž bych se něčeho vůbec dotkla.
" Jdu si lehnout," oznámila jsem spěšně.
" To jí ani nezavoláš?"
Místo odpovědi jsem vydupala schody nahoru a srdce mi dutě tlouklo, jako by mi chtělo vyskočit z hrudi. Hlavou se mi proháněla jedna a tatáž slova, která mi už minulý týden přetlumočila Leila: Je to jediná možnost. Bez krve už moc dlouho nevydržíš.

Závěrečný všední den byl zvláštní. Obloha byla zahalena hustým šedivým mrakem, a ten přecházel přes údolí jako přízrak všemi směry, přesně jak mu diktoval vítr. Vypadalo to, že brzy přijde bouře. Hned ráno všechno započal můj děsivý sen - znova se mi ve snu vyobrazila bílá místnost a všechno bylo těžko rozeznatelné. Jediná věc, která měla plné obrysy bylo okno uprostřed.
Vyučování se táhlo, v okultismu jsem se div nepropadala hanbou, takže když jsem odcházela z hodiny, měla jsem náladu opět pod bodem mrazu. Poslední hodinu jsem napůl prospala roztažená na prázdné lavici a napůl propřemýšlela, zatímco jsem sledovala povytažený hřeb, jenž trčel z židle v první lavici, kde seděla snad poslední holka, která měla problém zmanipulovat vodu svými myšlenkami. Ale i jí se to dnes už podařilo - a já jsem měla sto chutí vytrhnout tu jednoduchou věc, co držela židli pohromadě a způsobit jí, že si možná rozrazí hlavu o kraj zadní lavice. S tím hřebíkem bych to svedla - tak co mi v tom bránilo? Moje vlastní svědomí, anebo to, že jsem věděla, že se těchto schopností zneužívat nesmí? Ale já jsem věděla, že okultismus o tom není. Celé to nespočívá v získání nebo docílení něčeho pro svůj vlastní prospěch - neslouží to ani k mé škodolibosti. Okultismus je věda, která nám má rozšířit obzory, naučit nás rozeznávat některé věci a usnadnit žití.
Když hodina skončila, byla jsem ráda, že jsem to nechala být. A byla jsem ještě radši, když mi došlo, proč je pro mě okultismus tak důležitý. I když jsem v něm byla podprůměrná..
Domů jsem přišla podrážděná počasím a smáčená deštěm. Nikdo doma nebyl. Nejdřív jsem se osušila a uvařila si čaj. Teprve pak jsem se vrátila nahoru a vklouzla do svého pokoje s myšlenkami ještě úplně jinde. Ale sotva jsem se ocitla uvnitř, hned jsem poznala, že něco není tak, jako když jsem to tu opustila.

Srdce mi vyskočilo až do krku, takže jsem měla na dlouhou dobu jazyk svázaný na tři uzly.
Dotýkalo se to každičkého nervu v mém novém, upířím těle, které teď všechno vnímalo dvojnásobně. Moje smysly se opět probudily a jakoby měly důvod v mém těle znova existovat. Smysly, které jsem aspoň na pár týdnů dokázala odsunout do pozadí, zase vybuchly a usadily se do popředí, tam, kde bylo jejich místo. Vířily v celém mém těle.
Chtěla jsem vzdorovat, ale nedokázala jsem to. Bylo to jako šok, zásah elektrickým proudem nebo možná ten stav, kdy vaše srdce odpočítává poslední údery vašeho života.., už je příliš slabé.., ale najednou přijde záchrana a ono naskočí. Je to ten šok, kdy se přímá rovná čára na přístroji mění v klikatou…, kdy se táhlý pípavý zvuk mění v pravidelný přerušovaný, v rytmu vašeho srdce…
Polkla jsem a nedůvěřivě zamrkala očima, ale on nezmizel, pořád stál na druhém konci pokoje a nesměle se opíral o okenní parapet. Moje chuť vrhnout se k němu a políbit ho se rázem rozplynula a přemohl mě pud sebezáchovy. Moje sebezáchova neublížit mu. Nemohla jsem si totiž být sama sebou na sto procent jistá.
" Co tu chceš?" vyhrkla jsem nepřátelsky, ale věděla jsem, že moje oči jsou až příliš zjihlé, takže nemělo cenu nic předstírat. Pak jsem to vzdala. " Tak proč jsi sakra přišel?"
" Přišel jsem za tebou." Jeho postoj se možná nezměnil, ale mě připadalo, že se pořád hýbe. Nebo to dělaly moje oči. V záplavě rozpaků jsem si sedla na postel a opřela se o stěnu, přitom jsem oči upírala do neznáma.
" Proč?" Odhodlala jsem se podívat se do jeho diamantových očí zářících přes celou místnost. " Poslala tě Karin, nebo někdo jiný? Jestli jo, tak to řekni rovnou a můžeme to vyřešit hned, protože já vážně nemám moc času." Zdůraznila jsem poslední větu.
Přemýšlela jsem nad tím, jestli by toho on byl schopný. Jestli by se nechal zviklat Karin a přišel jen kvůli tomu, aby mi podal tu nekonečně opěvovanou zprávu. Poslala ho, protože si myslela, že bych ho mohla poslechnout? Proč by to ale dělal? A proč by mu na mě mělo vůbec záležet? Proč zrovna on…
Pohlédl na mě a bylo poznat, že taky přemýšlí. " Nikdo mě neposlal, stačí?"
" Řekla bych, že spíš ne."
" Jestli tě to zajímá, tak Karin jsem neviděl už pár týdnů. Chtěl jsem tě jenom vidět." Na vteřinku se mi zasekla pravidelná tepová frekvence. Měla jsem dojem, že mi srdce vybuchne. Už dlouho nezažilo tolik šoku.
" Dost chabá výmluva," odsekla jsem nepřístupně.
" Ve škole se mi vyhýbáš, tak jsem musel přijít sem."
Mlčela jsem a snažila se nasadit přísný tón. " Víš moc dobře, proč to dělám. Je to pro tvoje dobro."
" Dost chabá výmluva," papouškoval moje slova. Vypadal pobaveně.
Tentokrát jsem vstala a přitiskla si prsty na oba spánky. Měla jsem co dělat, abych mluvila vážně a odhodlaně, chtěla jsem to mít za sebou, ačkoliv jsem věděla, že se mi hlas zasekne a nedokážu to vyslovit. " Musím ti říct pravdu. A musíš mě teď opravdu poslouchat."
" Dobře, tak mluv," přikývl.
" Poslední dobou se mi dějí nepříjemné věci a všechno souvisí s mou proměnou. Nebude trvat dlouho a bude ze mě upír. Budu nebezpečná, můžu napadat lidi, ubližovat, zabíjet. Proto se nesmím stýkat s lidmi. S nikým. Jsem nebezpečná," vysvětlila jsem mu a potlačila zoufalý tón. Čekala jsem, ale chvíli nic neříkal. Doufala jsem, že jsem ho odradila.
" Nemůžeš se lidem vyhýbat. To neuděláš. Co tvoje máma, kamarádi a - ?"
Zarazila jsem ho, než to mohl dopovědět. " Nejsme uzpůsobeni k životu s lidmi. Jsme jiná rasa. Myslím, že to víš moc dobře," odmlčela jsem se. " Měl bys odejít."
Polkla jsem, ale moje oči zůstaly tvrdě a nekompromisně přivřené. Doufala jsem, že poslechne. Že už se nikdy nevrátí a já ho neuvidím už nikdy stát tak blízko. Moc velké pokušení..
" Ty to stejně nebereš vážně," namítl.
" Vážněji než ty!" odsekla jsem.
" Kdyby ti na sobě tak záleželo, šla bys rovnou někoho vysát. Proč to teda neuděláš?"
Dlouhou dobu jsem přemýšlela nad jeho slovy a čím dál víc si uvědomovala jejich význam.
" Můžu to udělat teď," zašeptala jsem. Ani se nepohnul, jeho oči se usmívaly.
" To nedokážeš."
" Já vím."
" Proto odmítáš lovit?"
" Možná. Jak to víš?"
Pokrčil rameny. " Vidím to na tobě."
" To jsem tak snadno čitelná?" zamračila jsem se.
" Spíš hysterická."
" Co?!"
" Říkám jenom pravdu," přikrčil se.
Zakabonila jsem se ještě víc a neodpustila si trochu sarkasmu. " Tak tedy díky za upřímnost."
Nastala odmlka, kdy jsem přemítala, jestli bych se měla urazit nebo ne. Ale tak nějak to nešlo. Jeho smaragdové oči ve tmě zářily, jeho vůně se ke mně linula přes celou místnost. Byl tak krásný, že bych pro něj snad i na místě zemřela.
Zesmutněla jsem.
Tentokrát se pohnul, ale směrem ke mně. Posadil se do křesla naproti, ruce pevně semknul k sobě a upřeně se mi zadíval do očí. Nemohla jsem donutit mozek k myšlení.
" Měl bys odejít," opakovala jsem, ale můj hlas nebyl dostatečně přesvědčující.
Potichu si povzdechl. " Jasně. Vím, cos mi tím chtěla říct."
" To je dobře," oživěla jsem.
" Ale nedává to absolutně smysl," pokračoval naléhavě, jako by chtěl moje tvrzení obrátit. " Musí existovat jiná možnost."
Jasně, to jsem si taky myslela. Jiná možnost. Jiná možnost. Ale jaká možnost? Žádná jiná se nenaskýtala, prostě jsem neviděla žádné východisko z tohoto nekonečného problému. A asi mi bylo jasné, že už se žádné neobjeví. Ale jeho pohled byl tak pronikavý, sebejistý a prosící. Nic jsem neříkala, jen vnímala to ticho, do něhož zasahoval zevnitř neustávající tlukot mého srdce. Moje oči zase zněžněly a já nevěděla, jak tomu zabránit.
" Já nevím," hlesla jsem a ucítila na tváři první slzu. Nechtěla jsem fňukat, ale teď to nešlo zastavit. Už to bylo jedno, všechno.
" Nevěřím, že bys někoho zabila."
" Díky." Nevěděla jsem, proč mu to říkám a znělo to divně. Před chvílí jsem prosila, aby odešel a teď mu děkuju? Jsem zatracená, a pěkně zbabělá upírka!
" Najdeme nějaký způsob," pokračoval zamyšleně a setřel mi prstem slzu z tváře. Pohlédla jsem na něj s nepatrnou jiskrou naděje.


 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 KatQka KatQka | Web | 27. prosince 2009 v 7:55 | Reagovat

Pěkně píšeš :-) Je to hezký. Dobře, já si tě taky přidám.

2 wampireweronica wampireweronica | E-mail | Web | 29. prosince 2009 v 19:14 | Reagovat

Juchůůůů!!! Je to vážně moc moc pěkný, máš fakt talent holka ;-)

3 helix helix | E-mail | Web | 7. ledna 2010 v 17:43 | Reagovat

Když jsi v úvodu napsala, že se tu objeví dlouho očekávaná postava, myslela jsem, že myslíš Karin - že se uskuteční lov,l nebo tak něco. Ale jsem vážně ráda, že se tady konečně ovjevil ten tajemný Spiderman, kterého jsem si bůhví proč tak oblíbila. Je to úžasně napsané, stejně jako předtím tu jednorázovku, tak i tohle jsem přečetla jedním dechem. Těším se, až něco napíšeš další kapitolu. :)

4 Mysticia-sama Mysticia-sama | Web | 7. ledna 2010 v 20:53 | Reagovat

Rychle další kapčuuuu. Je to úpe bombastický!

5 Zdenca Zdenca | 24. ledna 2010 v 16:42 | Reagovat

Tak jsem dočetla tento příběh do této kapitoly a musím říct, že je to úžasný, těším se na další pokračování.Četla jsem to celé až do této kapitoly tři dny.Rychle další kapitoly!!!!! Vím, že to není jen tak něco napsat, dá to práci něco vymyslet, ale pokračuj si v tom dobrá!

6 hellisek8 hellisek8 | E-mail | 2. února 2010 v 22:57 | Reagovat

AAA to je krásnééé!!! Píšeš suprově....Doufám, že napíšeš brzo další kapču. Budu se moooc těšit. A co bych ti k tomu řekla? Mno občas mívám problém rozpoznat, co si myslí a co je skutečnost...Ae to je moje jediná krytika. Je to prostě dokonalééé!!!!:-D xD xD xD xD xD xD xD xd xD xD xD xD xD xD

7 capepeidy capepeidy | Web | 4. března 2010 v 14:54 | Reagovat

na to ze ju dlho nevidel a chcel ju vidiet tak mohol do jej izby prist aj skor aj ked vkradnut sa do domu nie je najlepsi napad a okrem toho nemal by byt nastvany? ved ona neprisla na rande a nemala by byt ona tvrdsia ved je cely cas deprimovana a nastvana a jej pocity nejak nevysli na povrch ked mohli no a napokon ja som ocakavala ze tam za nou pride a povie jej ze vie ze potrebuje krv tak nech sa napije z neho ale samozrejme ze ona najprv povie nie ale napokon on ju nejak presvedci a ona ho kusne a potom si zacne uvedomovatze je to uz moc s prestane to by bolo viac genialne takto to bolo take divne zvlastny rozhovor akoby si v nom chcela naznacit ze sa rozpravajju bezne a pri tom spolu viedli len par rozhovor
a na zaciatku to s tou leilou nie je divne ze upir s pavucim hlasom??? to mi tam nesedi no idem citat dalej a uvidim :)

8 Marťa - autorka blogu Marťa - autorka blogu | Web | 4. března 2010 v 16:07 | Reagovat

[7]: Do jejího pokoje se vkradl nejspíš proto, že neměl jinou možnost, než jak ji zastihnout - to proto, že ona se mu vyhýbá, ale to tam je vysvětlené. Ohledně toho, že by ho měla vysát, to mi nepřipadá moc geniální, navíc jsem nechtěla, aby se teď přeměňovala a už vůbec ne, aby kousla člověka. S tím by pak totiž přišly mnohem horší věci, které hodlám objasnit v pozdějších kapitolách :). Jinak se nelekej, že jsem popsala Leilin hlas jako pavoučí. Pavoučí ve významu - tenký, jemný hlásek.

9 capepeidy capepeidy | Web | 26. března 2010 v 19:06 | Reagovat

viem ze si tam opisovala ze preco sa mu vyhyba ale aj tak vkradnut sa no ale tak ok :) a to s tym vysavanim krvi by bolo romanticke ale ked este len tykaju upirie hodiny tak si pockam :)
A ako si opisovala ten hlas s takymto vyznamom tak mi to potom nesedi predsa len uvedies tam ze sa premienaju na neviem ake tvory a potom pouzijes epiteton zvieracieho druhu ktory pripomenie Šimona a potom si vacsinou citatel domysli ze sa bude ppremienat v pavuka lebo to dava logiku tak podla mna by bolo asi lepsie napisat iny epiteton alebo synonymu vyznelo by to lepsie :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama