24.Kapitola → Jednou a dost

28. října 2009 v 21:10 | Marťa |  Jednou a dost

Mám dobrou náladu, nejen protože jsou prázdniny :)). Jak jsem předpokládala, přidávám další kapitolu. Chtěla bych ji věnovat lidem, kteří v článcích ještě pořád nechávají komentáře :). To jsou: sandy, Kytty, helix, Pistynka, Denaiile, Dada.. Ale i všem ostatním, kteří si tuto kapitolu přečtou. Na konci kapitoly najdete pár otázek, které vám možná některé věci pomůžou objasnit.
Hezké čtení.

PODIVNOSTI


Probudilo mě horko, rozlévající se celým mým tělem. Vstala jsem z postele a přemístila se do koupelny; bylo těžké nevnímat pichlavé impulsy do svalů.
Pustila jsem si na ruce studenou vodu a namočila si obličej, abych se trošku ochladila. Měla jsem opravdové podezření, že jsem nemocná - cítila jsem se jako chodící mrtvola.
O pět minut později jsem sešla dolů pro teploměr, abych se změřila. Číslo mě ale šokovalo. Moje teplota dosáhla neuvěřitelně nízké hodnoty. Pokusila jsem se změřit znova, co kdyby náhodou teploměr špatně fungoval, ale číslo bylo úplně na vlas stejné jako předtím.
Zaraženě jsem se svezla na kuchyňské židli.

Uvažovala jsem, jak je to možné. Věděla jsem, že za normálních okolností už bych byla mrtvá; tahle teplota byla neslučitelná se životem. Musela jsem však brát v potaz, čím teď jsem a co to pro mě znamená. A najednou mě napadlo docela uvěření hodné vysvětlení.
My upíři máme citlivou kůži - studenou jako led, mrazivou jako sněžné vločky. Pro ostatní lidi jsme při dotyku jako zásah elektrickým proudem - každý pozná ten rozdíl, že jsme jiní. A přesto žijeme.
Žijeme, protože uvnitř v těle se sami cítíme normálně. Jen v kontrastu s lidmi a vnějším prostředím jsme ledoví. Proto mi lidský teploměr naměřil takovou teplotu.
Nevěděla jsem, jestli to dává smysl nebo ne, ale jiné vysvětlení mě nenapadlo.
Vyskočila jsem ze židle a pádila k telefonu. Bleskurychle jsem vyťukala správné číslo a čekala, až z druhého konce uslyším Karinin hlas. Ale nikdo se neozval.


Už asi popáté jsem obrátila pohled vpravo, ale židle byla pořád prázdná. Jako bych mohla čekat, že se tam náhle objeví. Musela jsem přemítat, proč dnes Karin ve škole chybí; a stejně jsem si nevyvodila žádnou příčinu. Jednou mě krátce napadlo, že je to možná kvůli mně. Proč jinak by se mi ani neozvala?
Znova jsem se zahleděla na oválnou misku před sebe a přinutila veškeré své myšlenky věnovat tomuto jednomu bodu. Vzepjala jsem v sobě všechny síly… ale obsah nádobky se ani nepohnul.
" No tak, slečno Prouchová, soustřeďte se trošku!" pokárala mě profesorka Rolandová. Začínala jsem pomalu ztrácet naději, že by se mi dnes cokoliv podařilo. Netrpělivě jsem si vzala hlavu do dlaní a se nechala hypnotizovat nasládle vonící tekutinou v misce. Za chvíli se kousek ode mě ozvalo hlasité radostné vyjeknutí.
Vzhlédla jsem - byla to Linda, která teď sklízela obdiv a potlesk spolužáků. Nedůvěřivě jsem pozorovala její gelovitou tekutinu, jak se jakoby pomalu odlupuje ode dna nádobky a stoupá vzhůru, až na úroveň jejích očí.
" Excelentní výkon! Naprosto vynikající," zatleskala Rolandová. Viděla jsem Lindu, jak se spokojeně usmála.
V duchu jsem sváděla vnitřní boj. Bylo to neuvěřitelné a zároveň tak nespravedlivé. Co se týkalo okultismu, vždycky jsem patřila k vynikajícím studentům, jež vždy brilantně zvládli jakýkoliv úkol. Ať jsme zkoušeli telepatii nebo přemisťování předmětů, s jakýmkoliv náročnějším úkolem jsem si dokázala poradit. Tak proč ne dnes? Co na tom bylo jiné?
Teď jsem se chovala tak sobecky..
Pak mi došlo, že všichni náhle ztichli a upřeli pohled ke mně. Otočila jsem se na židli a nadechla se. Doufala jsem, že mě teď čerstvě okysličený mozek nezklame a začne konečně spolupracovat. Zburcovala jsem v sobě opět každičký kousek energie, ale nic se nedělo. Tekutina se ani nezčeřila, ani nezavířila.
" Tak to pro dnešek stačilo slečno," řekla mi profesorka pochybovačným hlasem a já, aniž bych na ni vůbec pohlédla, jsem si v hlavě vybavila její úšklebek, který mi v hlavě zářil jako semafor. Než jsem si stihla sbalit všechny věci, zazvonilo.
Moje totální neschopnost byla stejně frustrující, jako myšlenka na člověka, kterému jsem se poslední dobou tolik vyhýbala. Člověku, kterému jsem tolik odolávala.

Druhý, ani třetí den se Karin ve škole neobjevila. Její divná nepřítomnost mě sice stále trochu zneklidňovala, ale většinou už jsem se tím nezabývala. Snažila jsem se svou mysl zaměstnávat pouze učením a zatím se mi docela dařilo, až na okultismus, kde jsem se každou další hodinou čím dál hlouběji propadala. Teď se ze mě stal podprůměrný student. Ještě zvláštnější bylo, že mě to minimálně netrápilo.
Jednou při obědě, když jsme v kruhu seděli já, Linda, Lucy, Marek a ještě jeden spolužák Daniel někdo položil otázku, která i ostatní zaujala.
" Kde je Karin?" Všichni u stolu se nepatrně zarazili, možná si toho před tím ani nevšimli. Skoro jsem slyšela, jak se Luciiny oči přetočily ke mně. Ostatní čekali na objasnění.
" Nemám ponětí."
Pohlédla jsem nadějně na Lindu; až teď mě napadlo, že jsou vlastně s Karin sestřenice. Linda zamyšleně pokrčila rameny. Nikdo se o to už dál nestaral.
Později jsem za sebou uslyšela tiché, jasně povědomé kroky; ohlédla jsem se ještě dřív, než na mě mohl promluvit.
" Ahoj, můžeš na chvilku?"
Byl to Oskar. Měl zvláštní hlas okořeněný nenápadnou zoufalostí - ale to se na něm nedalo přehlédnout. Stál trochu nakřivo a skoro se neusmíval. Automaticky jsem vstala od stolu a nevnímala ty čtyři páry očí, které mě pronásledovaly. Jakmile jsem odnesla oběd, zastavila jsem se v setmělém průchodu s nízkým stropem, kde zůstal stát. Měla jsem divný pocit, ale doufala jsem, že se konečně dozvím, co je s Karin.
" Vůbec mi nezvedá telefony," konstatoval podrážděně a hledal v mých očí nějaký podnět, vysvětlení.
" Ani mě ne," odpověděla jsem skepticky a zamyslela se. " Nejde mi do hlavy, co to má znamenat."
Oskar si málem zuřivě povzdechl. " To nemá ve zvyku."
" Já vím. Ale moc bych v tom nehledala nic podezřelého. Jen je toho na ni hodně."
Zdálo se, že mi nevěří. Asi mu to pomalu začínalo docházet.. A mě taky...
" Když jsem ji naposledy viděla, vypadala trochu nemocně. Prostě zůstala pár dní doma, asi byla dost pod tlakem. Trošku jsme se pohádaly, možná že je na mě naštvaná..,"odpověděla jsem honem, ale skoro mě neposlouchal.
" To nevysvětluje, proč se už několik dní neozývá," namítl.
" Nech to plavat, Oskare," poradila jsem mu.
Ne, sama jsem si odmítala připustit pravou příčinu toho, proč se tak dlouho neobjevila. Zahnala jsem to pomyšlení ihned, jakmile se Oskar vytratil, sám zřejmě nespokojen s tím, co jsem mu řekla. Ale co jsem mu vlastně měla říct?

V knihovně bylo dost chladno a to mi vyhovovalo - ačkoliv mě opět dráždila husí kůže na rukou, uvnitř sebe jsem cítila příjemné teplo. Uvelebila jsem se v nejlepším křesle v celé knihovně s knížkou v klíně. Dlouhou chvíli jsem nevnímala nic jiného než text a to ticho přerušované rutinním tikotem hodin.
Náhle jsem u levého ucha zaslechla hlas, jakoby se zčistajasna vynořil ze země. Bylo to zvláštní, protože jsem nikoho nezaslechla přicházet.
" Ehm, promiň."
Ten hlas byl jemný, mělký. Znělo to, jako když se drobná kapička vody dotkne zmrzlé skleněné pavučiny - ale ta se neprotrhne, ale odpruží její náraz a vtáhne rosu do sebe.
Uvědomila jsem si, že ten hlas znám.
Vzhlédla jsem, napůl vyděšená a překvapená. Nade mnou stála vysoká dívka se světlými vlasy, které se jí přirozeně stáčely na ramenou do jemných vlnek. Zvláštně se leskly, jako by odrážely modré světlo. Pohlédla jsem do jejích téměř bezbarvých očí - byly plné očekávání. Nerozuměla jsem tomu výrazu, a byla jsem zaražená, protože jsem ten obličej nepoznávala.


Zkuste si odpovědět na pár otázek, možná se vám všechno spojí dohromady.
Proč se Táni nedaří pohybovat s předměty? A z jakého důvodu vlastně Karin chybí a co to pro Táňu vůbec bude později znamenat?
 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Nakira - Sbénko Nakira - Sbénko | Web | 30. října 2009 v 12:14 | Reagovat

Já nevím. Podle mě ten Tánin kolabs v okultismu nějak souvisí s její přeměnou a náhlá nepřítomnost Karin... Nevím, zkusím si to celé přečíst znovu, třeba na něco přijdu, ale určitě to má spojitost s tím upírstvím :)

2 Sarah Sarah | E-mail | 30. října 2009 v 20:59 | Reagovat

Ahoj máš moc krásné povídky a mocinky se mi líbí...
A odpověď tak tu nevím ,ale myslím že Táňa nemůže pohybovat věcmi kvůli přeměně v upíra a Karin asi taky se jí něco děje a nebo úplná kravina že jak si Táňa dala na polštář toho pavouka a pak usnula tak že je kousnul ,ale je to kravina.
No nevím nechám se překvapit.

3 Pistynka Pistynka | Web | 31. října 2009 v 19:56 | Reagovat

Tak jsem konečně dočetla všechny zatím zveřejněné kapitoly a doslova čumím:-D.
Celý příběh je zatím skvělý, jen mi je Táni líto. :-(

Proč jí momentálně nejde okultismus?? Nemám tušení. Ale nesouvisí to s jejími vnitřními pocity a nedůvěřivostí? asi ne, je to kravina
Proč Karin chybí? přeměna na upíra... je to možné?
Co to bude pro Táńu znamenat? Bude sama se svým problémem, se kterým se stejně bála Karin svěřit.
No nic, těším se na pokračování...

4 helix helix | E-mail | Web | 31. října 2009 v 19:57 | Reagovat

Souhlasím s komentáři nad sebou, že přeměna v upíra nějak brání Táně v okultismu. Myslím. Karin.. řekla bych, že Karin se.. proměnila? Proměnila se, je v pokročilejším stádiu než Táňa.. a jestli se nevrátí do školy, tak myslím, že pro Táňu to znamená, že bude úplně na všechno sama. Že se na ni Karin jednoduše vykašlala.
Krásně napsané, píšeš prostě dokonale. :) Doufám, že budeš zase brzy v dobré náladě a napíšeš další kapitolu :) Brzy (já mám co říkat, viď?) :).
Já k sobě asi brzy kapitolu nenapíšu, protože mě bolí v krku a jen se modlím, aby to nebyla další hospytalizace, takže aspoň ty, udělej mi radost :D

5 Miselle Miselle | Web | 14. listopadu 2009 v 10:36 | Reagovat

No, konečně jsem to dočetla... Sice už asi předminulý týden, nicméně nějaký čas k sepsání smysluplného komentáře přišel až teďka, o víkendu :-D.

Je mi Týny a Karin strašně líto. Je děsivé být odlišný, a ještě horší být odlišný takto. Co říci? Doufám, že autorka jednou a dost přihlédne k názvu své povídky a bude se jím řídit. Stačí jednou, a dost. Ať se prosím Týně staně něco hezkého, byl bylo by ot krásné vyvrcholení jinak trošku beznadějné ságy... :-)

6 sandy sandy | Web | 22. listopadu 2009 v 0:03 | Reagovat

tiež súhlasím s predošlými komentármi :-) to, že nemôže pohybovať predmetmi zrejme bude zapríčinené tou premenou...a karin sa tiež premieňa a tak nemôže ísť do školy... neviem, nič iné ma nenapadlo...teda, ešte jedno, že táňa a karin môžu byť nejako navzájom prepojené, ale to je asi blbosť :D
ináč, kapitolka pekne napísaná, ako vždy :-) páčila sa mi :-) teším sa na pokračko a na to vysvetlenie...a tiež som zvedavá, na tú postavu na konci, kto to je :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama