23.Kapitola → Jednou a dost

9. října 2009 v 19:30 | Marťa |  Jednou a dost
Tak, po více jak měsíci přidávám novou kapitolu. Doufám, že vás nezklamu, dalo mi to docela zabrat. Jestli mi ještě vůbec zbyl nějaký čtenář, může nechat komentář :).



Měla jsem pocit, že si mě každý z nich prohlíží, jako bych byla nějaký výstavní pejsek. Nakvašeně jsem procházela uličkami, házela věci do košíku a ignorovala všechny lidi s těmi pitomými nákupními vozíky, jejichž pisklavý zvuk mi pulzoval v uších. Cítila jsem, jak se mi vzdouvá hruď, jak už jsem to nemohla vydržet. Spěchala jsem k pokladnám a pokoušela potlačit v sobě třes.
A najednou se stala věc, o níž jsem věděla, že jí budu později hluboce litovat.


NAD SLUNCE JASNĚJŠÍ SKUTEČNOST


Všechno se to seběhlo v tak podivných souřadnicích, až se mi z toho zatočila hlava. První, co jsem pocítila, když jsem začala skládat věci na jezdící pás byl ten zvláštní teplý vánek. Nebylo to teplo mého těla - já jsem měla husí kůži a téměř jsem se třásla zimou, ačkoliv jsem na sobě měla navlečené čtyři vrstvy oblečení.
Věnovala jsem pohled usměvavé prodavačce, které se ihned v očích objevila mrzutost, jen co se setkala s mým pohledem. Pospíšila jsem si s vykládáváním nákupu.

" Rovných dvě stě padesát korun."
Význam těch slov jsem moc nevnímala, přestože jsem se o to snažila.
" Dvě stě padesát, prosím," opakovala mladá žena, mým uším to vyznělo podrážděně.
Udělala jsem nějaký nesouvislý pohyb a rychle vytáhla peněženku, abych tím zahnala třes rukou, ale ta mi vyklouzla a mince se rozkutálely všude po podlaze. Ta síla, která mě ovládla byla ocelová, až příliš silná.
" Slečno, jste v pořádku?" uslyšela jsem opět a viděla jenom prodavaččiny tmavé, nechápavé oči. Copak ona to nechápe? Jak je to možné?
" Ne," vyhrkla jsem. Ztěžkly mi ruce, měla jsem pocit, že mi visí u země. " Já, já.. to ten upír.
" Počkej!" Uslyšela jsem za zády jiný, tenký, pavoučí hlas.
Netušila jsem, co dalšího se v tu chvíli odehrálo. Za pár vteřin se kolem mě zase prohnal čerstvý závan z venku a já rozeznala zelenou barvu stromů a lesk aut na malém parkovišti. Teplý proud kolem se vytratil a nastalo obvyklé chladno.
A já se znova musela ponořit do té hrubé, vrásčité agonie. Do toho prázdného prostoru, který jsem tak nenáviděla. Do prostoru, kde převládají paranoidní, sebevražedné myšlenky.
Ano, opravdu jsem se chtěla zabít. Ale čím víc jsem se snažila si tuhle možnost vsugerovat do hlavy, tím víc se mi vzdalovala. Jedině tahle skutečnost mě dnes dokázala rozbrečet.


Ačkoliv jsem věděla, že se stále ještě nacházím v paradoxní fázi spánku, bylo mi jasné, že už nespím. V hlavě se mi přehrálo několik nesouvislých snů; viděla jsem Karin a jeho a najednou mě ozářila nad slunce jasnější skutečnost, že vlastně jeho jméno znám už dlouho. Jak je to možné? Oba pohybovali rty - něco mi naléhavě šeptali, ale já jsem je neslyšela. Slova se rozpouštěla v okolní mlze dřív, než je můj mozek stihl zpracovat. Bylo to stejné, jako bych byla hluchá. Jediný zvuk jsem ale přesto mohla identifikovat - bylo to vzdálené, pravidelné pípání nějakého přístroje. Kde jsem to byla? Nepoznávala jsem to tu. Poslední věc, kterou jsem zaregistrovala bylo velké okno uprostřed místnosti.
Pocítila jsem, jak mě opět zavalila vlna úzkosti a moje myšlenky se na vteřinku zastavily u právě prožitého snu. Ale nešlo si už na nic vzpomenout. Byla to jako dva roky stará, nedůležitá vzpomínka.
Otevřela jsem oči a svraštila obočí, když jsem si uvědomila, co mě za chvíli čeká.
Tolik jsem se bránila příchodu do školy. Ne snad proto, že bych se děsila toho, kdo mě včera v obchodě mohl vidět. Horší spíš bylo, že bych se mohla zase kousnout Karin, a to jsem vážně nechtěla. Přemítala jsem, jestli jí vůbec povím o tom, co se včera stalo. V tuhle chvíli jsem nedokázala odhadnout, jak by to přijala.
Před odchodem z domu jsem ještě zkontrolovala záznamník, jak jsem to dělávala poslední dobou pokaždé, pořád s tou falešnou verzí naděje na nějaký vzkaz od táty. Ale naděje každým dalším zklamáním pohasínala, stejně jako možnost, že nikdy nebudu muset pít žádnou krev. Opět jsem si tedy bez úspěchu přehodila tašku přes rameno a vyběhla do zmrzlého rána.

Když jsem osamoceně spěchala po skoro liduprázdném školním schodišti, ze všeho nejvíc mě zneklidňovala představa, že bych ho mohla potkat. To by byla poslední kapka.
Nakonec se mi podařilo přemístit se do třídy, aniž bych vůbec zahlédla někoho povědomého.
Možná že on taky nebyl ve škole. Co na tom sejde, vždyť už se o něj nezajímám.
Neměla bych se o něj zajímat, opravila jsem svou myšlenku a zamračila jsem se.
S povzdechem jsem zamířila k lavici, Karin ke mně vzápětí odkudsi připlula. Vypadalo to, že má dobrou náladu.
Zírala jsem před sebe a čekala, až na mě promluví. Slyšela jsem nedaleko Markův hlas, ale neotočila jsem se.
" Ahoj."
" Čau," oplatila jsem jí vyrovnaně a nepřítomně si začala skládat učebnice.
" To je fajn, že se už se mnou bavíš," podotkla.
" Jo, to je," přikývla jsem a provrtávala okraj lavice pohledem. " Co nového?"
Chvíli přemýšlela. " Oskar se stěhuje do Darkubnu," prohlásila nadšeně. Moc jsem se snažila sdílet její radost, ale nešlo to. Moje buňky na to byly slabé.
" To je skvělé. Budete to mít k sobě blízko." Vlastně to ani nebyla tak dobrá zpráva, vzhledem k naší situaci. Věděla jsem však, že Karin za to nemůže. Jejich rozhodnutí přestěhovat se by stejně nijak nezměnila. A proč by to taky dělala, když byla do Oskara zamilovaná?
" Jo, těším se," usmála se.
Vzdychla jsem, dost sklíčeně na to, aby se Karin udělala vráska na čele. " Chceš si promluvit?" zeptala se opatrně a citlivě. Zarazila jsem se. Že by se přece jen nějak doslechla o včerejšku?
" Nejsem si jistá, jestli je o čem se bavit."
Karin si mě měřila rentgenovým pohledem a najednou vypadala podrážděně. " Co ti zase vadí?"
" Nic." Teď už mi bylo jasné, že o ničem neví. Ona by takovou věc jen tak plavat nenechala.
Každá z nás se na lavici obrátila opačným směrem. Připadala jsem si jako malá holka.

Oběd proběhl v úplné tichosti. Karin se tvářila podivně, já jsem se mračila. Nesnažila jsem se ani předstírat, že sleduju chod jídelny a studenty s tácky procházející kolem nás, ani to, že jsem ráda, že s Karin sedím u jednoho stolu. Cítila jsem se navíc strašně provinile, když Oskar seděl na opačném konci jídelny. Vypadalo to, že už se společně nedokážeme bavit. Ale možná mu to nevadilo - jedl se svými přáteli a za celou dobu nám nevěnoval jediný pohled. Stejně tak Marek.

Celou tu dobu, kdy jsem si pravidelně vkládala do úst malá sousta jsem vedla sporné dilema.
Nejdřív mě napadlo, že bych se jí o tom měla zmínit. Je to moje kamarádka. Co by na to řekla, kdyby se to dozvěděla od někoho jiného než ode mně? Určitě bych ji to zklamalo.
Ale přesto mi něco napovídalo, že jí to nemůžu říct, ne teď. Věděla jsem, že by mě nařkla z panikaření. Podobné věci jsem slyšet nepotřebovala.
" Uvidíme se na hodině," řekla jsem nakonec a zvedla se k odchodu.
Odnesla jsem tácek s jídlem a vrátila se malým spojovacím článkem do vestibulu, kde jsem zastihla Lindu a Lucy. Společně jsme šly na dnešní poslední hodinu.

Tu noc byl úplněk a já jsem vůbec nemohla spát. Dlouho do noci jsem přemýšlela, sama, ve tmě, v mém malém pokoji, který teď působil přímo klaustrofobickým dojmem. Možná za to mohly zkreslující čáry přecházející tajuplně přes bílé stěny. Možná se mi to zdálo. Uvnitř jsem se cítila neuvěřitelně opuštěná.
Po další chvilce naplněné sebelítostí jsem si k sobě vzala svého miniaturního pavoučka, jež mi dělal společnost. Když jsem se nad tím zamyslela, vlastně už nebyl tak docela malý. Od doby, kdy jsem si ho pořídila docela vyrostl a zesílil. Už to bylo nějaký ten pátek zpátky, v hezkém období. Tehdy jsem ještě možná netušila, co se bude se mnou jednou dít..
Nakonec jsem si tarantuli položila vedle sebe na polštář a přiměla zavřít svá víčka. Přemýšlela jsem a naslouchala okolním zvukům vycházející zvenčí…
Nakonec jsem dospěla k rozhodnutí a byla přesvědčená, že je správné. Zítra o tom Karin povím.


 

12 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 sandy sandy | Web | 12. října 2009 v 20:19 | Reagovat

juchu, zase prvý komentár :D..taakže...bolo to dobré, aj keď na začiatku mi to pripadalo trošku chaotické, lebo som sa hneď nevedela spamätať, čo to, kde to vlastne je...a či sa jej to sníva, alebo je to naozaj :D...ale tak v celku aj táto kapitolka sa mi páčila (ako aj všetky :D)...dúfam, že sa nakoniec s Karin porozpráva o všetkom a budú z nich zase dobré kamarátky :-) a samozrejme sa už neviem dočkať toho lovu! :D

2 Kytty Kytty | 13. října 2009 v 19:36 | Reagovat

Jeee, super! =) Neboj, ostali ti čitatelia a podľa mňa sa nemusíš obávať toho, že ťa niekedy opustia =) Píšeš príliš dobre a zaujímavo na to, aby sa na teba všetci vykašľali =) A ja by som tu bola aj častejšie, lenže momentálne mám zákaz na internet a stíham sa pripojiť len občas =) Vždy ale pozriem - bohužiaľ, komentovať nestíham, ale všetko sa mi hrozne, hrozne moc páči =) Chválim a dúfam, že ďalšia kapitola pribudne čoskoro =)

3 helix helix | E-mail | Web | 26. října 2009 v 19:38 | Reagovat

Ten začátek je tak zmatený. Úžasně napsaný, a musela jsem si ho číst dvakrát. Píšeš vážně skvěle, ohromujícně. A jsem zmatená ještě teď. Táňa by to Karin určitě měla říct, a Karin by taky měla říct Táně všechno, co ví, co si myslí, co předpokládá. Neměla by si to nechávat pro sebe, je to sobecké. A Táňa by jí měla dát šanci vysvětlit, proč Karin nepovažuje za nebezpečné být s Oskarem. A Táňa by měla vyhodit tu tarantuli, mám z ní husí kůži. :) Ano, dokážu diktovat, takhle v klidu, od počítače, to mi jde. Těším se na další kapitolu. A těším se, až se znovu ujme role ten kluk. Spiderman :) Pořád o něm slyším, ale chybí mi tam, docela dost. Ačkoliv teď jde hlavně o Táňu. Jenže já, jakmile si to čtu, ho mám taky pořád v hlavě. Mooc se těším na další kapitolu :). Snad bude brzy.

4 capepeidy capepeidy | Web | 4. března 2010 v 14:11 | Reagovat

no najprv mi ten zaciatok nedaval zmysel teda este stale mi nedava a ani echapem co chce tej karin povedat ??? tak ina som tomu chapaa tak idem citat dalej :)

5 adele adele | 16. dubna 2012 v 21:32 | Reagovat

Nůůůůůůůůůůůůůůdááááááááááá!!!!!!!!!!!

6 adele adele | 16. dubna 2012 v 21:33 | Reagovat

[4]:přesně tak!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama