22.Kapitola → Jednou a dost

3. září 2009 v 18:40 | Marťa |  Jednou a dost
Je tu září a nová kapitola. Doufám, že mě odměníte nějakými komentáři, protože jsem na ní hodně dlouho pracovala. Už se schyluje do tužšího děje, ale nic nečekejte, je to jen takové nárazové.
Kapitolu chci věnovat Miselle a Denaille :).


SKRYTÝ VÝZNAM

Tělocvik mi nedokázal vyvětrat hlavu, a stejně jsem běhala po hřišti jako poleno. Jediná vrozenost, která ze mě ještě dělala člověka. Co na tom sejde, že neumím běhat, když mi za chvíli narostou špičáky?
O krátkých přestávkách, kdy se družstva na hřišti vyměňovala a já si šla zrovna sednout na střídačku, jsem poprvé očima vyhledala Karin. Už zase se bavila s Markem. Jindy by mě to nerozhodilo, ale už dlouho mi vrtalo hlavou, o čem se baví, a co měl znamenat jejich rozhovor na schodišti. Nepochybovala jsem ovšem, že si povídali o mně. To bylo víc než jasné.

Vysvobozením a velkou úlevou pro mě znamenal konec vyučování. Rychle jsem se vytratila ze školních pozemků, už jen proto, abych unikla všem vlezlým pohledům. Převlečená ve vestibulu jsem stála o dost dřív. Dumala jsem, jak oddálit návrat domů - a najednou mě to napadlo. Proč nezajít do knihovny? Beztak jsem si potřebovala vypracovat úkol do okultismu zadaný už minulý týden a věděla jsem, že když na něj budu mít "dost klidu", stihnu jej Rolandové odevzdat už při další hodině.
Nastoupila jsem do výtahu a čekala, dokud se kabina nespustí dolů do podzemí. Nikdy jsem vlastně nezjišťovala, kde se školní knihovna nachází, a ani jsem netušila, kudy bych měla jít. Připadalo mi, že jedu nekonečně dlouho, než stroj konečně zastavil a automatický ženský hlas ohlásil: dvacáté patro, zrcadlová síň.
Vystoupila jsem a otřásla se při představě, ve které chodbě se nacházím. Tady dráha výtahu skončila, a tak se knihovna musela logicky nacházet někde poblíž. Rozhlížela jsem po všech stranách a hledala nějaké velkolepé prastaré dveře, jež by mohly patřit knihovně. Ale nebylo tu nic - jen zrcadlová síň, toalety, pár zamčených dveří a schodiště.
Náhle mi docvakly souvislosti. Pokud vede schodiště i dolů, něco tam být musí. Možná právě to, co hledám. Nejistě jsem se tedy vydala podél zábradlí dolů a každou chvíli čekala, že na mě něco za rohem vybafne, anebo narazím na nějakou jinou zábranu. Ale nepotkala jsem jediného živáčka.
Tam, kde se schodiště stáčelo do chodby, jsem odbočila.
Ocitla jsem se v široké, poloosvětlené chodbě a přímo přede mnou se skvěly mohutné dubové dveře se zlatým nápisem. Do matného povrchu těch dvou obrovských křídel byly vyryty nečitelné znaky stáčející se do pozoruhodné spirály. Jednomu křídlu zcela nahoře dominoval školní erb a já v něm rozpoznala přesně ten samý, visící v učebně okultismu a zároveň ten, co mi kdysi ukazovala Rolandová. Tento však vypadal o něco majestátněji a opravdověji. Se zatajeným dechem jsem vstoupila dovnitř.
Knihovna působila už na první pohled velkolepým dojmem. Celá místnost, kam až jsem dohlédla, byl jeden obrovský plac zaplněný policemi s knihami tyčícími se vysoko do stropu. Přímo naproti mně jsem si všimla okna s barevnými tabulkami vrhající pod sebe duhové stíny - bylo to zvláštní, protože na žádném jiném místě okna ve škole nebyla vyjímaje dvě horní patra. Tady ale plnila svůj účel - knihovna byla celá prozářená.
Když jsem prošla okolo stolu, za nímž seděla starší knihovnice a třídila zetlelé listiny, naskytl se mi pohled do široké uličky rozdělující vysoké police na pravou a levou stranu. Všechen nábytek vypadal kouzelně a mínila jsem, že je starý možná několik století. Místnosti vévodilo také velké křeslo z palysandrového dřeva u jednoho z oken. Procházela jsem řadami polic a prohlížela si regály prohýbající se pod tíhou knih - opravdu bylo z čeho vybírat.
Pročesávala jsem se těmi neuvěřitelně starými koženými vazbami snad donekonečna - nakonec se mi podařilo hledanou knihu najít. Vytáhla jsem jednu obzvlášť starou a moly prožranou knihu a prsty prohmatávala její hřbet. Když jsem ji otevřela, vazba se mi div nerozpůlila pod rukama. Povšimla jsem si, že pochází z roku 1592. Přesunula jsem se nedočkavě k nejbližšímu křeslu, vytáhla papír a pero a začala vypisovat.
Překvapivě jsem rodokmenem postupovala rychle; za čtyřicet minut jsem měla na papíře všechny tři požadované generace; tedy všechny mé předky sahající hluboko do historie. Prohlížela jsem si se zájmem všechna evidovaná jména a překvapilo mě, jak se do knihy vlastně dostala.
Všechno nasvědčovalo tomu, že opravdu mám upíří předky. Bylo zvláštní představit si například mou tetu z druhého kolena jako možného kandidáta. U té představy mě polila horkost; přece jen oni byli ti přenašeči. Ti, kvůli nimž teď trpím.
Ale nedalo se nic dělat; byli to mí dávní příbuzní. Ruka se mi nebezpečně roztřásla, sotva jsem dospěla k samému konci, kde se další stopy rodokmenu ztratily. Cítila jsem, že se mi jeden list nalepil na dlaň a zvlhl, jak se mi ruka potila. Zastavila jsem se u jednoho jména, vzápětí popadla mohutnou knihu a začala jí hurónsky listovat, až jsem našla speciálně ten rodokmen - ano, její prapraděd se opravdu jmenoval Wapiti Racon. Kroužila jsem očima po stránce, jak jsem se urputně snažila vzpomenout si, odkud to jméno jenom znám. Ale ani po několika minutách jsem si to nedokázala vybavit. Ať to bylo tak či tak, už bylo jasné, jaký byl záměr Rollandové; chtěla, abychom zjistili, kam až sahají naše kořeny.
Nemilosrdně jsem obrovskou knihu zaklapla, až to zadunělo, a zastrčila ji zpátky na původní místo. Byla jsem spokojená, že se mi podařilo úkol dodělat a pečlivě jsem složila papír do tašky. Alespoň jsem měla o jednu starost míň. Ale pořád mi vrtalo hlavou to záhadné jméno… Co s ním mám společného?

Bylo uklidňující na chvíli zašít se ve svém pokoji do postele a nevnímat až příliš hlučné okolí kolem sebe; doma byl svatý klid. Když jsem se tak nad tím zamyslela, uvědomila jsem si, že už jsem hodně dlouho nebyla s někým venku; naposledy s Markem. Nevědomky jsem začínala být doopravdy nespolečenská. Několikrát mě napadlo, kolik vůbec mám opravdických přátel?
Nakonec jsem to svedla na fakt, že to je určitě další součást malého probouzejícího se upíra ve mně - upíři jsou samotáři, alespoň tedy podle knihy, kterou jsem právě pročítala. Jasně, tvrdili tu, že lovíme samostatně, nevytváříme si obvykle žádné skupiny, kolonie - jsme pánové vlastní říše.
Proč jsem zase měla tendenci všechno házet na svou postupnou proměnu v upíra? Zanadávala jsem.
Obrátila jsem další list, teď už asi dvaatřicátý a znova se začetla, ale po pár dalších odstavcích mě nakonec přemohla netrpělivost a začala jsem namátkově listovat knihou jako pomatená. Chtěla jsem urputně najít něco, co by dávalo smysl, ale všechno mělo záhadně skrytý, nepochopitelný význam. Spíš řekla bych, nepochopitelný pro mě.
Prostě jsem se nehodlala smířit s tím, že budu muset od mé volby číslo jedna ustoupit. To nešlo - bylo to totálně proti srsti. Nic se tu nepsalo o umělých krevních transfuzích, žádných plátech obsahující červené krvinky nebo cokoliv jiného, co budu potřebovat, a co by mi mohlo sloužit jako náhrada místo té odpornosti. Hledala jsem nějakou psychickou léčbu, třeba něco jako reiki, kde bych se soustředila na to, jak se ovládnout. Zkoušela jsem také najít něco o možných umělých lékařských zásazích, ale nikde jsem nic neobjevila. Čím dýl jsem nad tím přemýšlela, tím víc jsem si začínala uvědomovat, že nic podobného prostě neexistuje.
Ale já jsem se s tím nehodlala smířit. Na chvilku se mě zmocnila panická hrůza, když jsem si představila olověnou chuť krve v ústech. Zvedl se mi žaludek. Co by se stalo, kdybych měla na krev alergii? Zemřela bych? Možná...
Bylo to k vzteku a zároveň k smíchu.
Zuřivě jsem knihu zaklapla a odsunula ji na druhý konec nočního stolku, zrovna když se ozvalo duté zaklepání na dveře pokoje. Bylo tak hlasité, až mi to znělo, jako by někdo zabušil přímo vedle mého ucha - upír ve mně se nedůtklivě zavrtěl.
" Mami?" Napřímila jsem se.
Dveře se pomalu otevřely a já vydechla úlevou, když tam opravdu stála jenom mamka. Co jsem čekala, že tam bude? Inspekce upírů?
" Nejdeš jíst?" I v té tmě jsem viděla její unavený výraz. Modlila jsem se, aby se nezeptala na známky, to by ji zlikvidovalo úplně.
" Nemám hlad," zamumlala jsem automaticky, ale prosila sama sebe, abych mohla říct něco jiného, jen aby se netvářila takhle.
Máma pokrčila rameny. Už si nejspíš zvykla, že jsem poslední dobou většinou nevečeřela, ale já jsem doopravdy neměla hlad.
Jasně, určitě to bude také součástí proměny, zazněl mi v hlavě sarkastický hlásek. Nebo jsem měla tak šíleně scvrklý žaludek, že jsem hlad ani nedokázala zaznamenávat?
" Mohla bys prosím zajít do obchodu?" požádala mě ještě.
" Jasně, hned," přikývla jsem, ale na jazyku mě šimrala ještě jedna otázka. " Táta se neozval?"
" Ne." Její hrdlo se stáhlo, a já jsem taky polkla. Bylo to už několik dní a pořád nic. Říkal, že zavolá. Psala jsem mu také email na novém počítači, ale neodepsal. Asi už tráví život jinde, a s někým jiným. Už na nás nemá čas… Nemá čas na jednu pitomou smsku.
Zatlačila jsem slzy zpátky, když tam ještě stála mamka a úzkostlivě mě sledovala, ale jakmile odešla, nechala jsem vlastní hořkosti volný průchod...

Venku bylo neuvěřitelně chladno a cestou mi vítr bičoval holé kotníky a mokré tváře. Zrovna mi bylo ukradené, že budu potom nachlazená - nemoc bych spíš uvítala. Doma bych byla schovaná pod dekou před zraky ostatních. Ještě jsem víc zrychlila krok a snažila se nemyslet na krev.
Do obchodu jsem dorazila ani ne za pět minut, a vytasila z bundy seznam věcí, co mám koupit. Přitiskla jsem si bundu k tělu, aby mě aspoň trochu hřála, protože mi bylo nezvykle zima. Neochotně jsem popadla košík a cestou se vyhýbala té spoustě lidí.
Měla jsem pocit, že si mě každý z nich prohlíží, jako bych byla nějaký výstavní pejsek. Nakvašeně jsem procházela uličkami, házela věci do košíku a ignorovala všechny lidi s těmi pitomými nákupními vozíky, jejichž pisklavý zvuk mi pulzoval v uších. Cítila jsem, jak se vzdouvá hruď, jak už jsem to nemohla vydržet. Spěchala jsem k pokladnám a pokoušela potlačit v sobě třes.
A najednou se stala věc, o níž jsem věděla, že jí budu později hluboce litovat.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kytty Kytty | 3. září 2009 v 22:00 | Reagovat

Ježiiiš, takto je to skončené...! Hnevám sa! Prečo nás napínaš? Baví ťa to? Vyžívaš sa v našom utrpení? Pche!
Inak bola kapitola super =) Krásne poopisované, všetko som to mala jasne pred sebou, nie ako text, ale ako film. Mám rada, keď vo mne príbeh vyvoláva obrazy a ja vlastne ani nevnímam jednotlivé písmená, slová, vety, vnímam proste dej ako celkom. A tebe sa darí vo mne vyvolávať obrazy =) Ďakujem =)
Chcem len upozorniť, že záver máš trochu popletený - niekoľkokrát sa ti tam opakujú odseky a tak, keby si to, prosím, mohla opraviť, lebo najskôr som nechápala a kúsok som čítala zase odznovu. Napriek tomu je to však skvelé, veď ty, dúfam, vieš, že sa mi tvoje poviedky páčia =)

2 Macík Macík | 4. září 2009 v 20:21 | Reagovat

Super kapča opravdu skvělé jako vždy ale prosím honem další nebo se zblázním nedočkavostí :-D

3 Marťa - autorka blogu Marťa - autorka blogu | Web | 5. září 2009 v 20:28 | Reagovat

Kytty: máš pravdu, mám tam chyby a text se mi opakuje. Díky, žes mě na to upozornila, jdu to opravit :)

4 Nakira - Sbénko Nakira - Sbénko | Web | 6. září 2009 v 22:01 | Reagovat

Pěkkná kapitola, jen tak dále. začíná to být zajímavé :-)

5 sandy sandy | Web | 7. září 2009 v 21:06 | Reagovat

výborné :-) naozaj ďalšia pekná kapitolka :-) teším sa na ďalšiu, a takisto som aj zvedavá na to meno v tej knihe, kto to je :D

6 Bary-SBčko Bary-SBčko | Web | 8. září 2009 v 16:13 | Reagovat

Super kapča...jako vždy........teším se na pokračko

7 Miselle Miselle | Web | 11. září 2009 v 16:53 | Reagovat

Konečně po týdnu namáhavé práce (vlastne už dvou, jéje) sedám k pc a vychutnávám si novou porci Jednou a dost, jako upíři pijí krvavé víno... :-D Ale upřímě doufám, že pro se pro naši hrdinku-chudáčka najde nejaká možnost... Já nechci, aby se trápila :-/ Hm... Hm... Vypracovat vlastní rodokmen... To musí být zajímavá práce. O to více mě překvapilo, že o sobě našla záznamy ve starých knihách (tedy o jejich předcích). A Wapiti Racon? Ten tak určitě nebude jen tak, že ne? ;-)

8 Miselle Miselle | Web | 11. září 2009 v 16:54 | Reagovat

P.S.: Děkuji moc za věnování, potešilo mě!

9 helix helix | E-mail | Web | 18. září 2009 v 20:28 | Reagovat

Omlouvám se, ta kapitola je tady už asi patnáct dní a já si ji čtu až dneska - ale neměla jsem čas, měla jsem toho spoustu, a nestíhám ani sama sebe, natož povídky, ať psaní, nebo jejich čtení - ale jsem ráda, že jsem se k tomu dostala. Já mám tuhle povídku prostě ráda.
Chudák Táňa - víš, napadlo mě, jak ona pořád přemýšlí o Karin. A jak si potom přečetla to v té knížce, o tom, že upíři jsou samotáři. Napadlo mě, že Karin třeba nechce být samotář, a tak se baví s Markem.. nebo je tak sobecká, že si vytipovává první oběť. Ale to by asi neudělala, nepřipadá mi zas tak špatná, ale asi ji mám momentálně méně radši než ostatní Tániny kamarádky, ačkoliv ty se do děje moc nedostanou.
Takhle to ukončit! Já se tady celou dobu těším na nějakou upíří akci, a když k ní konečně nejspíš má dojít, tak si musím počkat na další kapitolu.
No, raději budu končit, nějak mi to tu blbne, hlásí mi to nějakou chybu serveru a já bych nerada, aby se mi celý komentář smazal :) Těším se, co bude dál, doufám, že si najdeš čas, přijde ti nálada (já bych ti nějakou poslala, však víš, pozitivní energii, ale já sama bych teď nějakou potřebovala :D), a napíšeš další kapitolu, dost se na ni těším.:)
Měj se..

10 helix helix | E-mail | Web | 18. září 2009 v 20:29 | Reagovat

Jo, ještě jsem přemýšlela o tom názvu - Jednou a dost. Napadlo mě, jestli třeba jednou nezabije člověka a pak už jako.. dost. Já vím, mám blbné nápady, asi mi z té školy už vážně hrabe. Zasloužila bych si - my všichni bychom si zasloužili - nějaké další prázdniny, nebo dovolenou :D

11 ema ema | 23. září 2009 v 20:34 | Reagovat

skvelá kapitola :D kedy bude ďaľjšia??

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama