21.kapitola → Jednou a dost

23. srpna 2009 v 21:50 | Marťa |  Jednou a dost
Nebudu k tomu nic dodávat, jen to, že mě osobně připadá tato kapitola trochu zmatená. Ale nejspíš to odpovídá náladě, ve které se hlavní hrdinka příběhu nachází. Posuďte sami. :)
Pro všechny, kterým se povídka stále líbí..


JÁ ŽÍZEŇ NEMÁM

Příští den se nad naším údolím přetáhla hustá šedivá mračna bránící slunečním paprskům dostat se na zemský povrch. Cestou v autobusu se pak spustil takový liják, že stěrače prudký nápor sotva zvládaly. Venku jsem byla nucena přes sebe přetáhnout nepromokavou kapuci a brodit se vzniklými kalužemi až ke škole.
Deštivé počasí mě vždycky nutilo k přemýšlení - ani dnes to nebyla výjimka, přestože jsem měla pocit, že můj mozek je poslední dobou tak namáhaný, že už to prakticky pomalu nezvládá. Kapky dopadající na můj kabát mě svým pravidelným zvukem ještě víc dráždily, a tak jsem spěchala, abych se toho mokra co nejdřív zbavila.
Vevnitř jsem ze sebe shodila kabát a věšela ho do skříňky, právě když se u mě objevila Lucy, Linda a ještě jedna spolužačka se zrzatými vlasy. Všechny ze sebe stejně jako já trhaly promočené oblečení.
" Ahoj Táňo," pozdravila mě Lucy zvesela, zatímco se pokoušela otevřít svoji skříňku. Jakmile si všimla mého výrazu, tvář jí nepatrně ztuhla.
" Čau," oplatila jsem jí honem, ale nepodařilo se mi zkoprnělé svaly v obličeji přimět k ničemu lepšímu než k podivnému úšklebku. " Neviděly jste dnes Karin?"
" Myslím, že už šla nahoru," informovala mě Linda a vážně mě sjížděla očima, jako by si o mně dělala opravdové starosti. Uhnula jsem pohledem a začala si všechny potřebné knihy do hodiny spěšně házet do nastavené tašky.
" Aha. Díky."
Přibouchla jsem skříňku a vklouzla do davu. Překvapilo mě, že jsem Karin zastihla na schodišti, když obvykle jezdila výtahem. Stála ke mně otočená zády a z jejího postoje se nedalo nic vyčíst.
" Karin?" promluvila jsem na ni váhavě. Když si mě všimla, nevykouzlila svůj obvyklý úsměv, ale starostlivou grimasu, stejně jako všichni ostatní. Viděla jsem, jak se podívala vedle sebe a náhle jsem si všimla Markovy přítomnosti. Co ten tu chce?
" Ahoj. Co se děje?" vyhrkla a obrátila zneklidněný pohled k Markovi. Její obličej byl napjatý. Vypadalo to, že jsem je vyrušila, ale přesto mi bylo divné, že takto reagovala.
" Nic. Co by se mělo dít?" vyštěkla jsem až příliš nevrle.
Neuniklo mi, jak na něj vrhla další pohled, který signalizoval něco zvláštního. Marek se najednou s ospravedlňujícím úsměvem rozloučil a odešel. Jako by to měli předem nacvičené. Nasupeně jsem se za ním dívala, dokud se neztratil v davu a potlačila nezvratnou chuť se za ním rozběhnout a nakopat mu zadek.
" Tak jaká byla včerejší schůzka?" nadhodila ihned Karin vesele.
Otočila jsem se k ní a nadzvedla obočí. Zrovna v tu chvíli jsem zaregistrovala povědomou postavu s rozcuchanými vlasy a zelenými oči zářícími jako reflektory, procházející blízko kolem nás. Okamžitě jsem Karin popadla a pevným stiskem jsem ji držela za ramena v kleštích, aby mě zaštítila svým tělem. Srdce mi bušilo jako splašené.
" Co děláš?" nechápala, ale nehýbala se. Když byl z bezpečného dohledu, pustila jsem ji. Polkla jsem, abych zahnala hořkost v hrdle.
" Abys věděla, žádná schůzka nebyla," zabručela jsem a břichem se mi začalo plazit něco nepříjemného a slizkého, jako by mi chtělo rozežrat všechny vnitřnosti.
Karin na chvíli zůstala zaraženě stát a pak jí obličejem svitlo nevěřícné pochopení. " To nemyslíš vážně!"
" Smrtelně," odsekla jsem.
Karin si těžce povzdechla a viděla jsem, že se musí držet, aby nezakoulela očima. " Táňo, já nechci, aby ses takhle... trápila, když to absulutně není nutné. Mně připadá, že prostě zbytečně panikaříš," obvinila mě a znělo to tak prosebně, že mně samé mně bylo na vteřinku líto.
" Já že panikařím?" vyhrkla jsem po chvíli ublíženě. " Co mám teda udělat, abych nemusela?"
" Táňo, zkus mě chvíli poslouchat - " pokoušela se mě netrpělivě uklidnit.
Nevšímala jsem si toho. " Jak mám předem zabránit proměně a pak útoku na člověka? Myslela jsem, že ty o tom víš všechno. Co potom bude s Oskarem? Řekneš mu prostě: 'Oskare, stal se ze mě krvelačný upír, nemůžu s tebou být'? Nebo s ním hodláš zůstat déle a zabít ho?" vyhrkla jsem v zápalu ironie a cítila, jak mě štípou oči.
Na pár vteřin bylo ticho.
" Ne," odpověděla klidně. Vypadalo to, že ji moje argumenty vůbec nerozhodily.
Nedůvěřivě jsem vzhlédla a neodpustila si sarkasmus. " A jak to teda hodláš provést?"
Karin chvíli mlčela, jakoby formulovala odpověď. " Nezbývá nic jiného, než jít konečně na lov. Jedině tak se dá uhasit žízeň."
Vyslovila to tak lehce a stoprocentně přesvědčeně, až jsem měla pocit, že mám za dnešek vnitřnosti rozmixované na padrť. Zkoušela jsem na chvilku uvažovat nad její absurdní odpovědí, ale nehodlala si nic podobného připouštět.

" To neudělám," vyslovila jsem tiše v odpověď. Ten hlas jakoby ani nebyl můj.
" Je to jediná možnost, bez krve nepřežijeme," konstatovala neúprosně a zahleděla se mi s pevnou tváří do očí.
Přece musí být jiná možnost, napadlo mě.


Zdálo se, že už jsem dospěla na hrubé, jílovité, neúrodné dno bez kapky naděje na vzklíčení. Myslela jsem, že už se z toho pomalu začínám dostávat, ale to, co mi pověděla Karin, mě natolik rozhodilo, že jsem se úplně přestávala soustředit. A soudě podle jejího tónu to bylo ještě závažnější, než by se za normálních okolností dalo počítat.
Proti mé vůli mi kolem hlavy poletovala její slova jako otravný hmyz, který mě bodal v tu nejnevhodnější dobu. A bolelo to. Je to jediná možnost, bez krve nepřežijeme. Jediná možnost, jak uhasit naši genetickou přirozenost - žíznění po krvi. Je to jediná vyhlídka na to, žít zase aspoň z poloviny jako člověk. Žít s člověkem a přitom ho neohrozit.
Karin s tím viditelně neměla velké problémy - a pokud měla, tak to nedávala najevo. Ona byla už od přírody optimistka. Jak už jednou řekla, jsme poloupíři. Jsme schopni žít ve světě lidí. Naše instinkty jsou k tomu částečně uzpůsobeny. Ale ne úplně.
Co jsem věděla, bylo jasně dáno. Naše tělo a mysl funguje jako u lidí, pouze naše smysly a instinkty z nás dělají lačné predátory. Kdybych tyto vrozené dispozice posadila na váhu, nedokázala bych s jistotou určit, jestli jedna z nich nepřevažuje tu druhou. Ve skutečnosti jsem nevěděla, zda by se jednou nemohlo stát, že by predátorské instinkty zvítězily nad lidskými. Ano jistě, máme lidské kořeny, ale stejně nevíme, jak hluboké jsou. Co když nejsou tak hluboké, aby zabránily případnému vyvrácení?
Nejhorší na tom bylo, že jsem si čím dál víc uvědomovala, že Karinino tvrzení je naprosto pravdivé. Přesto jsem si v hlavě promýšlela jiné verze. Vždycky musí existovat jiná možnost.
Probírala jsem si to v hlavě pořád dokola a ujasňovala si to.
Jakmile dojde k přeměně - začneme žíznit po krvi. Po lidské krvi, která je bezpochyby desetkrát vábivější než kterákoliv jiná, a bude to pro nás šílenství, pohybovat se vedle lidí a přitom na ně nezaútočit, nebo hůř - nezabít je. Jediná cesta je lov. Je to prevence. Takto zněla Karinina teorie. Její teorie.
Nevěděla jsem, jakou mám teorii já. Pevně jsem doufala, že se to nějak vyvrbí samo. Že to dobře dopadne. Že se to dá nějak obejít, oddálit. Cokoliv. Byla to moje volba. Volba číslo jedna.
Neodvažovala jsem se předvídat, jak moc to pro mě bude těžké žít s ostatními. S kamarády, s rodinou..
Ale z jejích slov přece jasně vyplývalo, že lov je důležitá věc, jak předejít katastrofě. Jedině lov nám zaručí, abychom neútočily na nikoho nechtěně. Byla jen otázka času, kdy to budeme muset podstoupit.
Já jsem každou chvíli čekala, až s tím přijde. Ale už teď jsem tušila, co bych jí na to odpověděla. Ať je to jak chce, vždycky musí existovat jiná cesta. To nejhorší bude následovat, až pokud nevyjde ta první možnost.

Ach, bylo to už příliš na můj vytížený mozek. Celý systém v hlavě se mi pomalu začínal hroutit; mohla jsem jenom myslet a uvažovat o tom, co už jsem stejně dávno věděla, a stejně jsem s tím nedokázala pohnout. Jakoby se můj mozek rozpoltil a utvořil v mé hlavě dvě rozdílné skupiny, jdoucí vzájemně proti sobě. Bylo to k vzteku.
Tolikrát jsem se zamýšlela nad svým životem - nad mou vzácnou a relativně krásnou minulostí. Všechno bylo tak snadné a ustálené, ale mě ten stereotyp nevadil - naopak, teď mi byl neskutečně vzácný. Přála jsem si, abych mohla čas vrátit. Anebo aspoň zastavit, abych se nemohla tak lehce přenést do přítomnosti, která byla vlastně moje nynější budoucností. Budoucnost. Jak jsem to slovo nenáviděla.
Přemýšlela jsem nad událostí ze schodiště - nechávalo to ve mně hlubokou propast, ale věděla jsem, že je to mnohem snazší ji překročit, když si mě on ani nevšimne, když se naše pohledy nesetkají… Nechtěla bych vidět jeho pohled, ať už by byl jakýkoliv. Musela jsem se sama sobě zasmát za svou ubohou pošetilost. Vzpomínala jsem, jak jsem si jednou pečlivě vybírala šaty na schůzku, která se stejně nekonala. Co mi to bylo teď platné, když už je to všechno pryč? Byla to jedna malá vzpomínka v podobě prachového zrnka. Přijde vítr, a zrnko smete. A zároveň všechno dobré kolem něj.
Připadalo mi, že ostatní už na mě ani nezírali - buď si už zvykli, nebo jsem ani nedokázala vnímat jejich přítomnost. Za celé dopoledne jsem si pamatovala jen jednu jedinou tvář. V hodinách jsem se necíleně dívala před sebe a vnímala jen mikroskopické žižlavé čáry kroužící kolem mě a zlato-modré paprsky vycházející ze zářivek ve stropě. Paprsky mě aspoň chvíli hypnotizovaly.
Ve dvou předmětech jsem dostala tři nedostatečné známky. Mě to bylo ukradené, ale přemítala jsem, jakým způsobem se budu obhajovat před mámou. Věděla jsem, že jí na těchto věcech hodně záleží a když jsem na ni pomyslela, bylo mi ještě hůř.

 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 sandy sandy | Web | 23. srpna 2009 v 22:45 | Reagovat

jee mám prvý komentár :-))...takže...kapitolka sa mi veeľmi páčila...pekne napísané...a naozaj už postupne ide do tuhého :D...trošku mi je síce ľúto Táni, ozaj to asi nebude mať ľahké, keď sa už úplne premení...ale na druhej strane som zvedavá, ako to vyrieši...a hlavne aký bude ten jej prvý lov :-)...no, teším sa na pokračovanie! :D

2 sandy sandy | Web | 23. srpna 2009 v 23:05 | Reagovat

mimochodom, máš pekný nový dizajn :-) obrázok takých dvoch zaľúbených bábok :-)(teda, aspoň mne to pripomína tie bábky, čo sa s nimi hrá to bábkové divadlo :-))

3 helix helix | E-mail | Web | 25. srpna 2009 v 21:14 | Reagovat

Mé ctěné jméno jest Helena Štrbíková :)

4 helix helix | E-mail | Web | 25. srpna 2009 v 21:35 | Reagovat

Myslím, že je dobře, že má Táňa takovou kamarádku, jako je Karin. Bez ní by to asi nezvládala tak dobře. A je mi líto, že se nesejde s tím klukem. Ona se s ním prostě musí sejít, protože prostě musí. Já se tak těším na to rande, a ty mi ho zrušíš..:D Těšila jsem se na něj pomalu jako na svoje vlastní :D
Těším se, co bude dál. Táňa to teď má těžké, prostě.. bych asi nechtěla být na jejím místě. Na jednu stranu ale ano - je hezká a má o ní zájem ten super Spiderman. Ačkoliv nevím, jestli bych dokázala chodit s někým, o kom vím, že může mít klidně ještě čtyři končetiny navíc. Nedávno jsem zabila pavouka - no, snad to taky nebyl nějaký zakletý princ..:)

5 Jeanette Jeanette | Web | 26. srpna 2009 v 13:00 | Reagovat

Ahoj, moc ti děkuju za komentář, trošku jsem to tu proštrachala a jsem strašně nadšená z toho, že tu máš detektivku...já miluju detektivky, takže se tu nejspíš někdy brzo v noci stavím a přečtu všechny tvoje povídky, muhehe :D  

6 Miselle Miselle | 26. srpna 2009 v 15:22 | Reagovat

Našla jsem si in Osterreich čas přečíst si tvoji povídku... Po jednoduchých německých větách a dialozích jsem konečně našla něco na zamyšlení :-)

Zajímala by mě jedna věc... Proč se Táňa neobrátí na nějakého znalce v tomto oboru? Já bych to tak asi udělala... Protože vždycky existuje možnost. Třeba v podobně krevních banek, i když toto je takové klišé, že :-D.

No jo, holt upírci to mají težké... Ale stejně si myslím, že je tak trochu hodně "ustrašená" - Protože i onen chlapec s osmi nohama by ji mohl pomoci - koneckonců i on je jistým typem křížence... No snad mé oblíbené hrdince pomohu, když jí řeknu: Svěř se ostatním, jinak se to nevyřeší ;-).

7 Denaille Denaille | Web | 27. srpna 2009 v 12:31 | Reagovat

No, hodně deprimujicí řekla bych. Měla jsem při čtení pocit, jako by na mě šlo šílenství.
Nevím, co bych dělala já, kdybych byla upírem, asi by se mi hnusilo pít krev.
Ale nejspíš bych se s tím smířila. Možná... časem. Jen pokud bych teda nikoho nezabila.

8 Alex Alex | 28. srpna 2009 v 21:58 | Reagovat

Wow..no jako vždy užasná kapča i když možná malinko depresivní ;)..jen tak dál

9 capepeidy capepeidy | Web | 4. března 2010 v 9:00 | Reagovat

no ehm ona nema rada Mareka???? no co ujz len neviem preco no a chudak chalan bez mena  nema ani meno a ani si ju nevsimne (aj ked podla mna si ju vimol ale ked urobila to co urobila tak ho to zklamalo este viac ale urcite si na nu pocka :) a preco tu mas inu ffarbu pisma?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama