20. kapitola → Jednou a dost

6. srpna 2009 v 20:19 | Marťa |  Jednou a dost

Doufám, že vás ten děj ještě nepřestává nudit (ikdyž bych se zas tak moc nedivila)- pořád zůstávám u té smutné části a myslím, že některé zase trochu dějem překvapím. No, uvidím :)

Děkuju za jakýkoliv komentář (včetně kritiky)..


KDY UŽ TO SKONČÍ?!


Zlost a nenávist k sobě samé kolovala mou krví ještě o následujícím víkendu. Litovala jsem toho telefonátu s Karin; přece jen to byla má nejlepší kamarádka. Jedině ona vždycky dokázala pochopit, co já cítím. Aspoň ve většině ohledech. Tušila jsem, jak jsem ji musela zklamat svých chováním - moje věčná podrážděnost se prostě nedala pořád omlouvat. Rozhodla jsem se, že se jí zpětně zavolám, ale nebrala mi telefon. Přikláněla jsem se spíš k tomu, že není doma, než že by mi to dělala schválně.
Máma zůstávala dlouho do večera v práci a to mi vyhovovalo; potřebovala jsem být sama. Zlé vzpomínky na páteční událost jsem zaháněla prací. Aspoň jsem to mámě usnadnila a trochu jsem doufala, že ji to alespoň malinko potěší. Jednou mě napadlo, jak dlouho se už vlastně od srdce nezasmála.
Když jsem uklidila, rozhodla jsem se jít ven. Nahoře nad naším domem byla malá loučka a kousek dál hustý les. Našla jsem si zajímavé místo s výhledem a usadila se na vlhké trávě. Stromy odtud přímo zářily žlutě a oranžově - už končil listopad a já si to uvědomila až teď. Ach, jak člověk strašně zapomíná, když má starosti.
Líbilo se mi, že jsem se mohla dívat na rušný život trochu z povzdálí, pro jednou nemusela být ve středu toho dění a uchvacovat se příšernými denními událostmi. Teď mi byly aspoň nepatrně cizí.
Když slunce zapadlo za obzor a značně se ochladilo, vstala jsem a pomalu se vrátila domů. Už od dveří jsem slyšela zapnutou televizi. Nakoukla jsem do pokoje a našla mamku u žehlícího prkna. Netvářila se zrovna vesele. Hned na mě padla těžkost, sotva se mi ji venku podařilo dostat z těla.
" Čau, jaký byl den?" zajímala jsem se.
" Ahoj. Hodně náročný."
" Nechceš, abych to udělala?" nabídla jsem se a ukázala na přeplněný koš s prádlem.
" Ne, to je dobré," odpověděla unaveně a zahleděla se znova do obrazovky, kde běžela nějaká romantická komedie.
Vydupala jsem tedy schody, značně zklamaná z její chabé reakce. Zastavila jsem se u telefonu s rukou přiloženou na sluchátku a přemítala, jestli má cenu pokoušet se s Karin spojit. Vzdala jsem to, stejně by to nemělo cenu. Vrátila jsem se do koupelny umýt se, zkontrolovala dosud bolavý kotník a pak zapadla do pokoje. Zkoušela jsem se začíst do nějakých starých knížek, co jsem při ranním objevování oprášila, ale bylo to stejné, jako kdybych se snažila strefit se míčem do brány. Neskutečně mě to znepokojovalo a nutilo pořád se dívat do prázdna. A noční můry nepřestávaly.

V pondělí ve škole na mě lidi zírali - a já kupodivu věděla proč -, viděla jsem jim na očím, jak jim musím připadat frustrovaná a zahleděná do sebe. Určitě jsem vypadala jako z jiné planety, přinejmenším jako bych přiletěla z Marsu.Všimla jsem si, jak jim vždycky při pohledu na mě přejde po tváři výraz odporu. Byla jsem jako hmyz - možná docela neškodný, ale který na úkor svého "postižení" upíjí příjemnou atmosféru v místnosti.
Jednou nebo dvakrát mě napadalo, že to tak možná není. Třeba jsem ostatním nepřipadala tak nemožná. Třeba mě nepovažovali za pitomou prvačku, které se rozklepou kolena a vyhrknou slzy z očí, když se na moc dlouhou dobu ocitne v prosklené místnosti plné lidí. Ba dokonce, možná že mě nikdo nepozoroval, byl to jen můj hloupý pocit. Co jsem si tím vlastně chtěla dokázat? Že se mnou ostatní soucítí, že mě chápou? Ne, to by nikdo nepochopil.
Snad jen dva lidé na tomto světě - a to druhého už jsem vyškrtla ze seznamu. Ne, neměla jsem na mysli Karin.
Celé dvě neskutečně zpomalené hodiny chemie vedle Marka, který se na mě díky pátku neodvažoval ani podívat, jsem řešila sporné dilema. Ale stejně jsem věděla, čemu dám nakonec přednost. Dobře jsem si uvědomovala, že on není stvořený pro mě. Je jenom obyčejný člověk, a já upír - a to jsou bohužel dvě naprosto odlišné rasy. Proti své vůli jsem se proto zapřísáhla, že už se k němu nebudu přibližovat, i kdyby to chtěl on sám (o čemž jsem stejně pochybovala). Bylo by to pro něj až příliš nebezpečné.
Co se týče Karin; vlastně jsem ji nechápala a považovala to za hlubokou nezodpovědnost, takhle si zahrávat s Oskarem. I ona nakonec zjistí, že to byla hloupost. Jen s těžkým balvanem v hrudi jsem viděla, jak za ním o přestávkách odbíhá. Divila jsem se však, když za mnou na obědě přisedla, místo toho, aby šla za ním. Hned mi bylo jasné, že to není jen tak.
" Proč si nejde Oskar sednout za námi?" zeptala jsem se jí vyčítavě.
" Protože jsem ho o to požádala," odpověděla naprosto klidně.
" To jsi nemusela. Snesla bych to."
" Snesla bys co?" zašklebila se podrážděně a přisunula se blíž ke stolu tak, aby se mi mohla zpříma dívat do tváře.
Vzdychla jsem. " Moc dobře víš, že to nemyslím vážně. Oskar je opravdu moc milý. Jenom mi to všechno připadá tak hrozně… nezodpovědné."
Při tom slově jsem cítila, jak mi oči nepatrně zamlžily drobné slzy vzteku.
" Co přesně?"
Odpověď mi ztěžoval její pohled. " To, jak si s ním zahráváš!"
" Tak já že si s ním zahrávám?" Karin si mě nevěřícně měřila, jako bych byla nakažená nějakou zvlášť nebezpečnou nemocí, při které odumírají buňky zdravého rozumu.
" Nejsme lidi!" vyjekla jsem se zaťatou čelistí a skoro jsem už byla na nohou. Neměla jsem to ráda - takové promiskuitní rozhovory, které v našem případě k ničemu nevedly. A moje tělo je chtělo vést místo mě.
Karin upustila vidličku i nůž a nadechla se. Podle ní jsem nic nechápala.
" Až se z nás stanou.. upírky, budeme jejich nepřátelé. Copak si to neuvědomuješ?" pokračovala jsem netrpělivě. Tak urputně jsem se snažila jí to vysvětlit. Vždyť i já jsem kvůli tomuto hrozně trpěla.
" Podívej," vydechla Karin s podivným zadostiučiněným úsměvem a přivřela oči, jako by se potřebovala maximálně soustředit. " My nejsme jejich nepřátelé. A pokud nebudeme chtít, nestanou se z nás žádné zrůdy, jak pořád říkáš, protože nemusíme - "
" Já to vím!" zaburácela jsem zdušeným hlasem, který se mi dral přes jazyk. Karin zalapala po dechu.
" Fajn."
Zamračila se ještě víc a já jsem si pomyslela, že takovou jsem ji ještě nikdy neviděla. Nakonec popadla svůj podnos s jídlem a odešla od stolu.
" Ten telefonát mě mrzí," hlesla jsem ještě a byla si téměř jistá, že mě musela slyšet.
Zdálo se, že moje snažení nabylo úplně opačných účinků. Byla jsem zklamaná, jakým směrem se rozhovor ubral, ale pokusila se nedávat si to za vinu sobě samé. Jak jsem Karin už znala, předpokládala jsem, že se jí to brzo rozleží v hlavě.
Alespoň jednu věc jsem s určitostí věděla - je pondělí. A byla jsem na sto procent definitivně rozhodnutá, že na žádné rande nepůjdu.
Když jsem se později vracela osaměle domů, zvolila jsem pro jistotu jinou trasu než školní pozemky, kudy každou chvíli prochází spousta studentů. Děsila jsem se představy, že bych ho náhodně potkala. Sama sobě jsem natloukala do hlavy, že dělám správnou věc, přestože mi moje touha napovídala, že bych se možná měla vrátit.
Avšak nezastavovala jsem se, ani neotáčela a bylo to kupodivu docela snadné, protože jsem věděla, že to je rozumné.
Kdybych se rozmyslela jinak, nebylo by to správné, ani fér vůči němu. Možná by to mohlo zajít tak daleko, že už by bylo pozdě. Jak bych na to reagovala? Určitě by to pro mě nebylo jednodušší než teď. A když jen pomyslím na to nebezpečí útoku… Jak bych se s tím dokázala vyrovnat?
Rozhodla jsem se nebrat to tak vážně; stejně jsem ho neznala a nevěděla o něm téměř nic, včetně jeho pitomého jména. A on určitě bude šťastnější jinde. V blízkosti člověka, který nemůže být nebezpečný.


Domů jsem přišla zničená a nejvíc ze všeho se mi chtělo stulit do koutka, být sama a pro jednou odpojit hlavu od těla. Bylo už po třetí hodině odpolední a tedy po době, kdy jsme se měli my dva setkat. Píchlo mě u srdce, když jsem si na to vzpomněla.
Máma ještě nebyla doma a k jídlu nic nebylo. Začala jsem tedy chystat malou večeři - nakonec z toho vzešel zeleninový salát. Jakmile v osm večer přišla, už ho měla na stole. Když si sedla a její obličej byl blíž, nedokázala jsem z jejího výrazu vyčíst ani překvapení, ani radost, zklamání. Ani smutek. Vůbec nic. Proto bylo trošku horší se rozhodnout, jestli mám začít mluvit nebo ne.
" Co tě tak zdrželo?"
" Moje spolupracovnice je nemocná a nemá ji kdo zastoupit. Proč, potřebovala jsi něco?"
" Vůbec ne," zavrtěla jsem hlavou. " Jen jsem ti chtěla něco říct. No, že už na ty taneční kurzy dál chodit nechci."
Sklopila jsem hlavu a připravovala se na její reakci. Věděla jsem moc dobře, kolik do mě investovala peněz - za šaty, boty a ostatní věci kolem toho. Všechno dělala to jen proto, že jsem to chtěla a teď jsem ji zklamala.
" Můžu vědět proč?"
Zkoumala jsem její tón, ale neodvažovala se na ni podívat. " Neumím tančit, nebaví mě to. Vážně všechno je v pohodě, ale už na tom nechci nic měnit. Ty peníze ti pak vrátím," ujistila jsem ji honem, abych předešla dalším otázkám.
" Ach, tak jak myslíš."
Zatvářila se skepticky, ale už nic neříkala. Odešla jsem bezmocně nahoru. Už zase mi bylo hrozně; lhaní se mi odjakživa příčilo a teď jsem to sama dělala. Kdy tohle skončí? Jak dlouho ještě budu muset utajovat před světem tu hroznou pravdu?

 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 leila leila | 6. srpna 2009 v 21:05 | Reagovat

skvelá poviedka

2 Kytty Kytty | 6. srpna 2009 v 21:53 | Reagovat

Heeej, a kde je náš pavúčik? A snáď sa nechceš z toho rande vyhovoriť???!!!??? No taaak! Ale neboj, dej ma určite nezačína nudiť! Mňa len tak ľahko neznudíš a aj napriek tomu, že sa neudialo niečo skutočne výnimočné, alebo tak, všetko to má svoje čaro a všetko je dôležité. Páči sa mi to! Píšeš fakt skvele! Kedy bude ďalšia kapitolka a bude v nej aj pavúčik? =)=) =)

3 Marťa Marťa | Web | 6. srpna 2009 v 22:06 | Reagovat

Kytty: jsem ráda, že tě to nenudí.., ale ještě si na něj budeš muset počkat :). Sice jsem slíbila, že se tam objeví, ale nezdůraznila jsem přesně, kdy to bude. :D a díky za komentář

4 Bary-SBčko Bary-SBčko | Web | 10. srpna 2009 v 15:43 | Reagovat

Taky mě to vůbec nenudí....těším se na další kapitolku. Jen piš dál...rychle a ať se tam něco pořádnýho děje

5 sandy sandy | Web | 11. srpna 2009 v 15:39 | Reagovat

prečo by nás to malo začať nudiť? :D to určite nie :D mne sa táto poviedka veľmi páči a teraz to už začína byť napínavé, lebo som zvedavá na to, ako bude vyzerať, keď sa úplne premení...a ako sa bude správať..a takisto dúfam, že na to rande nakoniec predsa len pôjde :-) teším sa na ďalšiu :-)

6 helix helix | E-mail | Web | 15. srpna 2009 v 17:16 | Reagovat

Jsem hrozná, že to čtu až po devíti dnech, aĺe předchozí týden jsem buď byla někde nebo s někým, anebo se mi nechtělo vůbec nic číst, promiň. :)
Takže.. Karin je podle mě sice trochu nezdopovědná, to ano, ale Táňa je dle mého názoru trochu moc dramatická. Jasně, prožívá těžké období a to všechno, ale..
Nebo mi to tak jen připadá, protože jsem na ni naštvaná :D Na toho kluka se těším už od té doby, co ho Táňa chytila na tom záchodě, a ona si jen tak prostě nejde na rande.. no děs :D
Těším se na další kapitolu. DOUFÁM

7 helix helix | E-mail | Web | 15. srpna 2009 v 17:17 | Reagovat

... že ji ten kluk vyhledá (promiň, omylem jsem to odeslala)... A konečně by mě zajímalo jeho jméno. Prostě dvacet kapitol pryč a já o něm skoro nic nevím, snad jen to, že se proměňuje v tvora, po kterém jsem předevčírem hodila vázu :D
Tak.. :)
Měj se..

8 bábinka bábinka | Web | 20. srpna 2009 v 10:04 | Reagovat

asi si to přečtu od začátku bez návaznosti se v tom trochu ztrácím :-)

9 Nakira - Sbénko Nakira - Sbénko | Web | 21. srpna 2009 v 13:15 | Reagovat

Nevím, jak to správně okomentovat... V neděli jsem se vrátila z tábora a docela si pobrečela, jak je čas rychlý, krutý a neúprosný k nám všem,ale nakonec jsem se z toho vyhrabala. Tušila jsem, že tvé kapitoly teď budou více chmurnější a že mi navodí tu samou náladu, ale přesto jsem si to chtěla přečíst, protože mě tvůj příběh zajímá. Kapitolu bych hodnotila na jedničku. Jsi pro mě jedna z nejlepších povídkových spisovatelek. Kupodivu mi tvoje kapitola připomněla,že nejsem jediná, kdo má problémy a až dneska se cítím lépe než včera. Doufám, že přibude brzy pokračování, protože se moc těším na to, jak se bude naše hlavní hrdinka vyrovnávat a s tím, co je :-)

10 capepeidy capepeidy | Web | 4. března 2010 v 8:39 | Reagovat

podla mna matka nieco tusi preto sa tak sprava a len caka  na to kedy jej to povie sama no a s tym rande chudak chalan aspon ze mam tusaka ze to neostane len tak skoda ze bol az tak sklamany ze nesiel k nej domov zistit co sa dejej ked vie kde byva :( no chudacik

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama