19. Kapitola → Jednou a dost

31. července 2009 v 21:46 | Marťa |  Jednou a dost
Nenapadá mě, co k tomu napsat.
Snad jen že tato kapitola je taková chmurná, a pár takových ještě bude. Ale všechno jednou přejde.. a pak slibuju, že se objeví i váš oblíbený "nabiják" :D. Kupodivu se mi tato kapitola docela líbí.

Povídku chci věnovat helix, za její dlouhatánský komentář k tomuto článku, který mě nesmírně potěšil :)



BLOUZNĚNÍ

Noc před prvním tanečním kurzem mě znova pronásledoval můj noční přelud.
Bylo to stejně děsivé jako minule; proplouvali jsme místností plné zrcadel, já se mu opírala o teplá ramena. Kolem nás opět nikdo nebyl. Jeho oči mě hypnotizovaly. Pak stačil jeden jediný pohled jinam a všechno kolem se už jen točilo do nepřirozené spirály… Záblesk. Druhý. Výkřik.

Vzbudila jsem se uprostřed rána a potom se mi těžko usínalo. Do svítání jsem ležela na zádech a přemýšlela. Když jsem později uslyšela mámu, jak schází do kuchyně, začala jsem se oblékat.
Snídaně proběhla velice tiše. Ani jedna z nás skoro nemluvila a v ovzduší byl cítit takový neklid, až mě to bolelo. Tohle nebylo v jejím zvyku a neuměla jsem si to ani logicky vysvětlit. Připouštěla jsem však, že máma už to o otcově odletu zřejmě ví. Tak nějak jsem tušila, že jí zavolal hned potom, co mě zastavil. Anebo ještě před tím.
Ven jsem vyrazila dřív, abych tu atmosféru nemusela ještě déle snášet a byla jsem vděčná, že jsem Lindu zastihla na zastávce. Ta se celou cestu starala o to, abych aspoň částečně zapomněla na starosti.
Ve škole byl zřejmý hmatatelný klid, alespoň co se mojí osoby týče - všichni ostatní se až příliš zaobírali počínajícími tanečními kurzy. Byla jsem ráda, že okolo mě nikdo neskáče a věčně se mě na nic nevyptává; byla jsem jako přešlá mrazem.

Ve čtyři odpoledne to pak všechno vypuklo. Dav studentů se nahromadil v zrcadlové síni - byla dost velká na to, aby se tu všichni pohodlně vešli - a to mě znepokojovalo. Do poslední chvíle jsem doufala, že se najde nějaká jiná. Místo toho, abych byla nervózní z toho, jestli někomu nepošlapu nohy jsem se strachovala, co se bude dít. Doufala jsem, že to nejhorší mě nepotká.
Stála jsem s Markem před vchodem. Já jsem zarytě mlčela, ačkoliv ne schválně; on si to však nejspíš myslel, protože dělal, že si mě nevšímá.
Později k nám připluli Karin a Oskar. Prohlížela jsem si oba, jak jim to perfektně sluší - Oskar měl černé kalhoty a slušivou košili s kravatou a Karin jemné světle modré šaty, které jí ladily k očím - po jeho boku vypadala nadmíru spokojeně.
" Půjdeme?" zeptal se přívětivě Oskar a měřil si Marka, který mě nedůvěřivě sledoval. Společně jsme vešli do síně a mě se náhle vybavila nepříjemná vzpomínka na den, kdy jsem tuto síň navštívila poprvé - tehdy jsem doufala, že i naposledy.
Vevnitř bylo neuvěřitelně chladno. Až teprve teď jsem si uvědomila, že mi na kůži vystoupla husí kůže. Přemohla jsem se a neloupla po Karin nepokojným pohledem.
Měřila jsem si periferním zrakem celou síň - a dávala si přitom velký pozor, abych očima nezavadila o některé ze zrcadel. Koutkem oka jsem si všimla, že jsou v každém rohu do zdi zasazeny ta nejzářivější a nejvelkolepější, a vytvářejí z místnosti velký chladný taneční parket do tvaru podlouhlého oválu.
Ta zrcadla ještě opticky zvětšovala a proto to vypadalo, že v síni je mnohem víc lidí než ve skutečnosti. Pro všechny ostatní ideální místo - pro mě však to nejděsivější.
Nepříjemné pocity ve mně vyvolával fakt, že vidím, jak se každou vteřinou prosklené stěny přibližují ke středu místnosti, jakoby se stlačovaly k sobě a tím i prostor kolem mě. Snažila jsem se proto soustředit pouze na studenty, o kolo nichž jsme procházeli; některé jsem znala od vidění. Sem na mě někdo zamával nebo se přátelsky usmál; vždycky jsem se snažila nasadit také přívětivou masku, ačkoliv uvnitř jsem se tvářila neuvěřitelně zamračeně.
Zastavili jsme se na druhém konci, po boku malého podia, určeného pouze pro profesory.
Po chvíli se odněkud zepředu rozezněl hlas profesorky Rolandové a všichni přítomní náhle ztichli a otočili zraky k ní.
" Moc rádi bychom vás všechny chtěli přivítat…"
Obsah proslovu jsem dlouho nedokázala vnímat - vyrušil mě totiž nějaký náhlý pohyb - otočila jsem se v domnění, že Marek změnil pozici - ale on se ani nepohnul.

" … které završíme velkolepým Vánočním plesem, jež se bude konat za účasti…"
Mé oči se zastavily na stěně zářící jako broušené diamanty.
Bylo to jako dívat se do oživlého plátna - jako by se mi před očima přehrával film s mým vlastním námětem.
Stála jsem tam já - a poblíž také Marek. Skrz nás se přehnal ošklivý záblesk a spatřila jsem sebe, své vlastní ztělesnění netvora, jak se vrhá na vyšší postavu vedle sebe. Na dlouhou chvíli tam zůstaly jeho oči - vyděšené a plné bezmoci.
A já se přitom ani nepohnula a pozorovala sama sebe, Marka a to prázdno kolem nás. Když jsem spatřila prýštící krev z Markova hrdla - vyhrkly mi okamžitě slzy. Obláček se rozplynul a já odtrhla oči od té hrůzy.
Mé nemotorné nohy rázem dostaly bleskový impuls a rozběhly se ze síně. Daleko od tohoto nenáviděného místa. Nedokázal mě zastavit ničí křik - ani Karin, ani Marka. Byl to zlý sen, jež se měl vyplnit.
Utíkala jsem pořád dál, přestože jsem každým dalším pohybem cítila bodavou bolest v pravém kotníku - ale pokračovala jsem a zastavila se až skoro nahoře. Opřela jsem se o stěnu, hlavou mi lomcovala nesnesitelná bolest. Celá jsem se třásla a potila. Ale už jsem se tam nehodlala vrátit.
Věděla jsem, že to nebyla pouhá moje smyšlená vize nebo představa - byla to holá a nevyvratitelná skutečnost, že se blíží můj čas. Doba, kdy budou vteřiny sečteny a začne se počítat nová éra.
♦♦♦

Dlouho jsem nešla vůbec domů; nešla jsem vůbec nikam. Bloumala jsem - vlastně jsem ani nevěděla, co dělám. Jediné, co jsem vnímala, bylo příjemné teplo sálající z mých nohou - ne, doopravdy nevycházelo ze mě, ale z topení. Musela jsem být ještě v autobuse.
Párkrát jsem se přistihla, jak sedím s nosem zabořeným do studeného skla a dívám se na ubíhající krajinu. Byla jsem tu doma, a málem to tu nepoznávala. Začínalo se nepříjemně stmívat a já jen stěží rozeznávala obrysy hor, kolem nichž jsme projížděli. Temně zelené kopce, drobná dřevěná lidská staveníčka se žlutými okny. Viděla jsem také plynoucí vodu, stáčející se ve směru silnice a pak velký šedý most, který jsem sotva poznávala.
" Slečno, jste v pořádku?"
Odlepila jsem nos od skla a uvědomila si, že autobus zastavil. Nade mnou stála nějaká vysoká mužská postava a zkoumavě si mě měřila pohledem.
" Slečno?" opakoval a proti světlu jsem si mohla prohlédnout jeho proplešatělou hlavu s jedním klenutým obočím a hustým šedým knírem. Milý obličejík, pomyslela jsem si. " Slečno, jsme na konečné. Vystupte si prosím."
Neochotně jsem vstala ze sedadla a popadla svoji tašku. Hledala jsem, kudy se vystupuje.
" Nepotřebujete s něčím pomoct?" zeptal se opět starostlivě. Jen jsem zavrtěla hlavou. " Vypadáte, že vám není dobře. Mám dojem, že jste jezdila skoro dvě hodiny dokola…"
Řidičův hlas se ztratil, jakmile jsem vystoupila a načerpala do plic čerstvý vzduch. Vydala jsem se přes ten velký most, uprostřed něj se zastavila a opřela o zábradlí. Ještě nebyla taková tma, abych nedokázala jasně sledovat pohupující se vlnky, divoce přeskakující přes oblázky a poslouchat uklidňující šumění vody.
Moje myšlenky dokázala ztlumit masiva okolních hor, a tak jsem měla jistotu, že nebudu přemýšlet o špatných věcech.
Po pár minutách jsem zpozorovala, jak se prosvícený autobus otočil a vyjel ze zastávky. Věnovala jsem mu poslední pohled a vydala se po zaprášené cestě domů.

♦♦♦

Jakmile máma zaregistrovala, že se před domovními schody rozsvítilo automatické světlo, vyběhla
mi naproti. Byla trochu vyděšená a vyptávala se, proč jsem přišla tak pozdě. Vymluvila jsem se, že se taneční kurz o něco zpozdil. Měla jsem štěstí, že to moc neřešila, přestože mi neuniklo, jak si mě prohlížela sokolím zrakem, když jsem se belhala po schodech nahoru.
Šla jsem se hned do koupelny umýt - strávila jsem tam co nejvíc času, abych předešla dalšímu zdlouhavému vyptávání u večeře. Hlad jsem neměla a i kdybych se dobrovolně najedla, můj žaludek by to stejně nepřijal.
Chvíli jsem v zrcadle zírala na svoji tvář - byla čistě křídově bílá, akorát pod očima se mi rýsovaly fialové kruhy. Celá jsem vypadala velice zvadle a ochable, ale pro tuto chvíli mi to bylo upřímně jedno.
Vzala jsem raději malý hadřík, namočila ho ve studené vodě a uvázala si ho kolem kotníku, který teď pulzoval palčivou bolestí. Ale dalo se to přežít.
Poté jsem šla do svého pokoje, a zjistila, že na chodbě zvoní telefon. Nechala jsem ho chvíli drnčet. Když to dole nikdo nebral, váhavě jsem si sluchátko přiložila k uchu.
Byla to Karin; její hlas byl opět starostlivý a tak pisklavý, že mi to připadalo, že má jen jednu hlasivku.
" Tan?"
" Jo, jsem to já," odpověděla jsem. Znělo to naštěstí vyrovnaně.
" Volala jsem ti už před hodinou, tvoje máma měla strach, kde jsi," řekla, jako bych ji svým hlasem dostatečně nepřesvědčila.
" Všechno je v pohodě. Byla jsem na chvíli na vzduch," ujistila jsem ji co nejpokojnějším hlasem, na který jsem se ještě zmohla.
" Na vzduch?" zeptala se a mě neunikla ta naděje v jejím hlase.
" Byla jsem se jenom projít!"
Upustila jsem sluchátko, takže sklouzlo a dotklo se země.
Bylo mi jedno, že jsem ho nechala bezohledně hluché.
Nemohla jsem uvěřit, že by byla schopná doufat v něco takového. Opravdu si myslela, že jsem se s tím už smířila? Že jsem v tom zrcadle viděla, jak je to všechno krásné? Myslela si, že mě to natolik přemohlo, že jsem neodolala nezvratnému pokušení a hned vyrazila za tou lahodnou vůni krve, o které tolik sním? Ironie, všechno tohle je ubohá ironie!
Opět jsem zuřila, ale pokusila jsem se uchovat si tu zlost v sobě a vedla hlasitý rozhovor jen ve své vlastní hlavě.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Kytty Kytty | 31. července 2009 v 22:30 | Reagovat

Och! To bolo Fantastické! Pochmúrne, to hej, ale fantastické! Skutočne sa ti to podarilo! Ja mám rada aj takéto temnejšie pasáže a tie sa, očividne, tiež skvele daria! Píšeš perfektne! Závidím... =)
Mne sa tiež stalo niečo podobné v autobuse. Odviezla som sa ale až do garáže pre autobusy, lebo šofér si ma nevšimol... Nevedela som, kde mám vystúpiť. =D Potom som mala asi mesiac z autobusov strach, ale bola som nútená ho prekonať, lebo autobusom som chodiť musela =D
Už sa strrrrašne teším na ďalšiu kapitolu =) V poslednom čase pridávaš častejšie, to ma teší, lebo tvoje príbehy hrozne rada čítam. Čítajú sa veľmi dobre =) Kedy asi tak plánuješ ďalšiu kapču? Len tak mimochodom, som tu u teba každý deň =) Poctivo vyhliadam pokračovanie =) A ešte niečo - Bránu ani Útek z väzenia nemaž! To len dopisujem k niektorému z predchádzajúcich článkov, bola som na dovolenke, tak som nekomentovala. Nemaž, dobre? Bola by to škoda...

2 Nakira Nakira | 1. srpna 2009 v 6:45 | Reagovat

No nevím, co dodat. Bylo to skvělé, až na to, že skoro spím (teď už moc ne :-) ), protože jsem naspala jen 4 hodiny. Spala jsem s tátou v jedný místnosti a on hrozně chrápal, tak jsem se celou noc stěhovala do obýváku, kde mě stejně otravovala kočka... No prostě ironie...
Jinak tohle byla asi jedna z tvých nejhezčích kapitol.
Moc se mi líbilo, jak jsi tam do podrobna popisovala pocity Táni a vlastně celou její pomalou přeměnu osobnosti.
Docela mi přišlo, že do téhle kapitoly bylo vloženo hodně energie a úsilí, které tady chválím ve svém komentáři. Asi tohle bude můj nejdelší komentář, co jsem kdy napsala.
Bylo to hezké probuzení. Už vím, co budu číst, až budu unavená xDxD.
Jinak se vrátím až za dva týdny a určitě přibydou nějaké kapitoly k povídkám :-)
Užívej prázdnin, dokud to jde. Už máme jen jeden měsíc!! xDxDxD

3 helix helix | E-mail | Web | 2. srpna 2009 v 14:06 | Reagovat

Kapitola věnovaná mě? Díky :) Ten komentář byl asi délkově trochu přehnaný.. ale máš štěstí, že mě znáš jenom přes internet. Ve skutečnosti jsem toho schopná říkat mnohem víc :D
Tohle je velice dobrá kapitola. Moc se mi líbí, jak píšeš, je to hrozně čtivé - zřídkakdy narazíš na mladého člověka, který píše a formuluje věty podobně, jako bych to nejspíš udělala já. Ale ten děj by mě nikdy nenapadl - pořád mě překvapuješ. A já tu stále čekám na toho kluka-pavouka, těším se na něj a před každou kapitolou doufám, že se s ním Táňa konečně potká. Mají spolu rande, ne? Těším se :). Jestli se ovšem nepletu, to by mi bylo podobné.
Líbí se mi, že v tvých povídkách se každý může do děje vžít - podrobně popisuješ, jak se Táňa cítí, co dělá, o čem přemýšlí a co vidí - když se dívala do toho zrcadla, trochu mi běhal mráz po zádech. Vlastně si neumím ani představit, jak to bude dál. Já... bych nechtěla být na jejím místě. Sice o ni stojí nádherný kluk, má asi dobrou školu a tak.. ale tyhle deprese bych asi nechtěla prožít, stačí mi ty moje.. normální a lidské.
Doufám, že další kapitolu napíšeš co nejdřív!

4 Miselle Miselle | Web | 3. srpna 2009 v 12:25 | Reagovat

Vše co jsem chtlěla říct řekli už dřívější čtenáři-nechci se opakovat. Moc pěkná kapitola, akorát se v ní celkově nic moc nestalo- přepadala mi taková děsně... useknutá... Ale to je tím, že jsem nedočkavá na další díl :-D

P.S.: Taky se ptám, bude tam někdy Spiderman ;-)

5 Bary-SBčko Bary-SBčko | Web | 3. srpna 2009 v 14:42 | Reagovat

Waw tak jsem zpět.....tahle kapitolka se mi moc líbila...nemůžu se dočkat

6 Kyle Kyle | Web | 3. srpna 2009 v 18:08 | Reagovat

Čau, tvůj plog je super. Líbí se mi z jakého žánru píšeš svoje povídky. Detektivky se na blogách moc nevidí... Nechceš se spřátelit?

7 Kaii Ryosuke your loving SB Kaii Ryosuke your loving SB | Web | 4. srpna 2009 v 22:31 | Reagovat

ahojky pocuj mam neW blogish
www.cbon.blog.cz
navstiv ho a pridaj sa do C´bon community:-* je to nieco ako sb len ti spravim reklamu,diky mocinyyy

8 Werika Werika | Web | 8. srpna 2009 v 17:19 | Reagovat

Ráda bych napsala nějaký douhatánský komentář, ale bohužel, nejsem toho schopna. Na tvé povídky se snad nedá napsat nic jiného, než že jsou krásné. Ale přesto se pokusím zplodit ještě něco.
Nevadí mi, že je tahle kapitola chmurná, mám celkem ráda temnější věci (tedy... Shaila je má ráda...). Myslím, že slovo "skvělá" tuto kapitolu nevystihuje, je spíše... dechberoucí. Vím, že se opakuji (už po několikáté), ale ten popis je perfektní. Nejvíce mě pohltila ta část se  zrcadlem, téměř jsem zatajovala dech. Jen tak dál a už se těším na další kapitolu nejen této, ale i ostatních povídek!

9 capepeidy capepeidy | Web | 4. března 2010 v 8:23 | Reagovat

hm je to zaujimave a stale napinave tak sa mi zdalo ze na zaciatku ti chyba nejake slovko ale inac ok :)

10 Armen Armen | Web | 4. dubna 2012 v 21:23 | Reagovat

To byla dobrá kapitola :D Líbí se mi, jak v tom vidí úplně to nejhorší ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama