18.kapitola → Jednou a dost

30. července 2009 v 20:33 | Marťa |  Jednou a dost
Tato kapitola je taková.. zvláštní.
Psala jsem to už dřív, zrovna když mě někdo pořád vyrušoval. To se pak prostě nedá. V další kapitole už bude zmínka o tanečních.
(Nevím, kdy bude něco dalšího, mám se strašně)

Pro Denaille, Nakiru, Miselle, helix, Weriku, Kitty a sandy :)



ZVRATY


Když konečně zvonek ohlásil konec školy, vyběhly jsme se s Karin na přeplněnou chodbu. Moje ušní bubínky dostaly ránu, přímo ohlušující, div že nepraskly. Proto jsem si je musela na chvíli zacpat - měla jsem podezření, že by takový nápor nezvládly. Pak jsme šly obě pěšky po schodišti, protože výtah byl kompletně zablokovaný.
Na obědě jsme seděli všichni čtyři pohromadě (vlastně pět, ale Marek se nepočítá) a já jsem stěží polykala jídlo. Dělala jsem si starosti s tím, co se to se mnou děje. Hlavně ty moje uši -
měla jsem dojem, že jsem dokonce zaslechla i to, jak Karin vzhlédla od talíře.
Domů jsem přišla později, než jsem plánovala, protože jsem si byla ještě kupovat šaty na páteční taneční záležitost. Byly docela obyčejné, černé na ramínka s nabíranou spodní sukní. Ale jelikož mě čekaly úkoly, musela jsem si pospíšit a zbytek večera se nutila udržet poslušně oči nad učebnicí.
V úterý moje špatné pocity přetrvávaly. Uvnitř mě to svazovalo a já nevěděla co udělat, abych měla zase volné tělo. Vypadalo to, že Karin už má mé náladovosti taky dost, jen mi to naznačila o něco šetrnějším způsobem.
" Co se děje?" promluvila na mě při obědě a vložila si do úst kousek mrkve. Tentokrát jsme seděly samy. Asi ze mě stále vyzařovala špatná aura, tudíž se všichni raději uklidili jinam.
" Nic. Proč?" To je to na mě tak poznat? Jaká těžká ironie.
" Že se tak divně tváříš." Propichovala mě starostlivým pohledem.
" Karin, copak tobě to nedělá?" vzdychla jsem.
" Ale co?" nechápala.
" No, prostě mám pocit, že mám něco s ušima - všechno slyším tak nějak zesíleně," drmolila jsem. " Myslíš, že to má co dělat..?" Nedokončila jsem větu.
Karin přikývla. " Ale jestli jde o tohle, tak buď v klidu, tohle mi dělává často."
" Vážně?" Byla jsem překvapená ale ne zrovna uklidněná, jak bych potřebovala.
" Už docela delší dobu. Myslím, že to ještě chvilku potrvá a pak to všechno přestane - až se doopravdy přeměníme."
Karin se usmívala a já jí důvěřovala.
" Jak dlouho?" zeptala jsem se naposledy váhavě. Pokrčila rameny.

Po obědě jsme se převlékly a vyšly ven. Dostala jsem málem šok, když jsem před školou spatřila tátu. Stál tam, v jedné ruce držel velký balíček a druhou na mě dlouze mával. Karin se taktně rozloučila a vrátila se do školní knihovny, pracovat na úkolu.
Přišla jsem k němu a upřeně si ho prohlížela. Ani po těch dvou měsících, co jsme se neviděli, se na něm téměř nic nezměnilo; byl pořád stejně svalnatý a měl ty samé černé vlasy (možná o něco delší) - ty jsem měla po něm. Jeho tvář byla také pořád stejná, jen vrásky se mu možná nepatrně prohloubily.
" Ahoj tati," pozdravila jsem vyjeveně. " Co tady děláš?"
" Dlouho jsem tě neviděl, sluší ti to," řekl místo odpovědi a usmíval se. Nebyla jsem si jistá, jestli to myslel vážně; Karin před nedávnem tvrdila, že vypadám nezdravě.
" Díky, ty vypadáš taky dobře." Přemýšlela jsem, jestli to neznělo moc rozpačitě.
" Totiž, řekl jsem si, že bych tě rád viděl. Nešla by sis na chvíli někam sednout?" zeptal se s nadějí v hlase. " Tedy jestli nemáš v plánu nic jiného."
" Ne," odpověděla jsem. " Támhle je docela slušná kavárna."
" Fajn."
Asi minutu jsme šli mlčky, cítila jsem se divně. Nechápala jsem, proč si chce jít někam sednout a neřekne mi to na rovinu, přestože jsem nebyla připravená čelit tomu, co mi chce sdělit, ať už to je cokoliv. Ulevilo se mi, když jsme zasedli a on objednal něco k pití.
" Jak se má máma?" zeptal se.
" Nic moc." Rozhodla jsem se mluvit pravdu.
" Hm.. slyšel jsem, že ti to v té škole prospívá… jsi tam nejspíš opravdu šťastná."
Znervózňovalo mě, jak se na mě důležitě díval.
" Hm."
" Něco jsem ti přinesl," usmál se a vytáhl ten objemný balík přímo na stůl.
" Co to má být?" zajímala jsem se podmračeně.
" Takový malý dárek. No tak, rozbal to." Nejistě jsem balíček rozlepila. Uvnitř byl malý černý kufřík a v něm notebook. Opravdový notebook.
" Tati, já nemám narozeniny! Proč mi to dáváš?" Výraz mé tváře ho zjevně trošku vyděsil. Vrátila jsem počítač zpátky dovnitř a postrčila mu ho po stole zpátky. Nelíbilo se mi, že mě chtěl uplácet.
" Je to přesně ten, co jsi chtěla," připomněl mi.
" Nemůžu si od tebe nic vzít," odsekla jsem, ale on mě zjevně neposlouchal.
" Vlastně… chtěl jsem ti ho dát předem. Protože na tvé narozeniny tu nejspíš nebudu."
Šokovaně jsem vzhlédla.
" Za tři dny odlétám do Austrálie," řekl. Cítila jsem, jak se mi břichem rozlévá nepříjemný pocit, jako bych dostala tvrdý kopanec. Nebo ještě hůř.
" Je to jisté?" Můj hlas zněl smutně.
" Jsem rozhodnutý, tady mě nic nedrží, Táňo. Tvoje matka mě už nechce vidět, a tak si najdu práci jinde a začnu možná nový život." A co já? Já pro tebe už nic neznamenám? Zarytě jsem mlčela.
" Tan," vzdychl a mě překvapilo, že mě tak oslovuje, bylo to poprvé. " Je to složité. Vím, že nejspíš nechceš, abych - "
" Vrátíš se?"
" Nevím," odpověděl s upřímností v hlase. Chvíli jsme mlčeli a dívali se jeden na druhého.
" Ne. Vlastně, nevadí mi to," vypadlo ze mě najednou. Ta změna názoru ho zarazila, nejistě si mě prohlížel. " Já vím, že tu nejsi šťastný. A chci, abys tam jel."
Podíval se na mě, jako by ho to rozčílilo a dojalo zároveň - a mě se chtělo hrozně brečet, ale dusila jsem to v sobě, protože jsem doufala, že si mě bude navždy pamatovat jako silnou, vyrovnanou, skoro dospělou dceru.
" Doufám, že mi budeš často psát emaily," dodal ještě, ale já už se zvedala ze stolu a popadala všechny věci. Chtěla jsem co nejdřív vypadnout, protože slzy se mi neúprosně draly pod víčka.

" Buď šťastný. Sbohem," rozloučila jsem se. Vstal, předal mi notebook a já si ho nejistě převzala.
" Opatruj se, Táňo."
Pak mi dal letmou pusu na tvář. A jedna slza mi přece jen ukápla.

Domů jsem přišla vyčerpaná. Alespoň s té psychické stránky. Máma v kuchyni ani v obýváku nebyla - využila jsem situace a opatrně jsem kufřík s notebookem zastrčila za konferenční stolek. Pak jsem vyběhla po schodech do koupelny a vytáhla z pod rohožky klíček od pokoje. Znepokojilo mě, když se odněkud z chodby vynořila. V obličeji měla ustaraný a rozzlobený výraz, který nevěstil nic dobrého. Nevšimla si ani, že mám celý obličej mokrý. " Kde jsi byla?" zeptala se místo pozdravu. Unaveně jsem se na ni podívala. " Ve škole přece."
" Proč máš zamčený pokoj?!" Zase ten nepříjemný, ječivý tón.
" To je moje věc," zamračila jsem se, zastrčila klíček do dveří a rozrazila dveře. Vůbec se mi tohle její neobvyklé jednání nelíbilo.
" Co se to s tebou děje?" vyjekla a následovala mě do mého pokoje s rukama založenýma v bok. Zastavila jsem se a zhluboka se nadechla, v plicích mě pálilo.
" Se mnou?" opáčila jsem, hodila tašku na zem, až se otevřela a všechny učebnice se rozsypaly po podlaze.
Začala jsem je zuřivě sbírat. Zmocňoval se mě děsivý vztek, měla jsem chuť všechno kolem sebe rozbít a rozdupat, jen abych si od všeho ulevila. Hlava mi třeštila.
Jenže máma už se nedívala na mě, ale přímo na terárium. Na pavouka, na jeho chlupaté končetiny.
Chtěla jsem něco říct, ale bylo pozdě. Rázem se úplně beze slova otočila, s nevěřícným výrazem v obličeji, a práskla dveřmi.
Svezla jsem se na zem a křečovitě si sevřela hlavu do dlaní. Jako bych tím mohla potlačit vztek, bolest a prázdnotu, které mě doháněly k šílenství. Uvnitř jsem křičela, zmítala se.
Byl to hrůzostrašný večer.
Věděla jsem, že moje lidství se pomalu schyluje ke konci. Věděla jsem, že díky tomu všechno dvojnásobně prožívám. A věděla jsem, že tuhle hádku odstartoval otcův odjezd. Celá tahle záležitost bude ještě hodně krutá.


 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Kytty Kytty | 30. července 2009 v 20:50 | Reagovat

Teeda, ja som sa skoro rozplakala! Napísala si to veľmi pekne, tak... dojímavo... Chúďa Táňa, nechcela by som niečo také prežívať... Hoci zlepšenie sluchu by mi prospelo =)Síce počujem hocijaký tichý bezvýznamný zvuk, napríklad štrkot kľúčov v zámke za niekoľkými zavretými dverami, nepočujem, keď na mňa niekto hovorí =D Blbé, čo?
Späť k veci. Skvelá kapitola, dúfam, že ďalšia bude čoskoro. Prečo sa máš strašne? Snáď sa to zlepší =) Neviem síce, či je to psychického, alebo fyzického pôvodu, ale mňa tento citát vždy znovu tak trochu postaví na nohy.
Usmievaj sa, úsmev je lacnejší ako elektrina a dáva viac svetla!
Asi to poznáš... Ale snáď trochu povzbudí =)
Uff, dnes kecám strašne divne, že? Ale to bude asi tým, že mám konečne prístup k internetu =) Boli sme na dovolenke (mimochodom, ubytovaní sme boli v Lednici =D) a tam internet nebol... Tak si to užívam...

2 Marťa Marťa | Web | 30. července 2009 v 20:54 | Reagovat

Kytty: díky, ten citát mi pomohl. A udělal mi radost samozřejmě i tvůj komentář. :) Co na plat s ušima, jsem na tom stejně jak ty - jsem skorohluchá :D

3 Miselle Miselle | Web | 30. července 2009 v 22:41 | Reagovat

Libí se mi, že ve tvé povídce nejsou ony "nudné a předvídavé" schopnosti upírů- že je tam i ta nepříjemná stránka- jak se z člověka stává vlastně zvíře. V mnoha takový poněkud ujetých povídkách mají upíři nadpřirozené schopnosti a sílu... A potom je to nuda.

Jenom doufám, že hrdinku její "prokletí" moc nezmění- mně se líbí tak jak je- i když... Je to na tobě. Někde jsem četla, že hodláš Jednou a dost brzy ukončit, tak mě napadlo, jestli "Jednou a dost" nebude mít spojitost s její proměnou- a že swe stane něco zásadního, co ukončí celý příběh... Už se těším :-D

4 Marťa Marťa | Web | 30. července 2009 v 22:55 | Reagovat

Miselle: jé díky :). Ale ještě nehodlám zas tak brzo tuto povídku skončit. Vlastně řekla bych, že jsem teprve tak v půlce. (Teď nevím, jestli je to pro tebe dobře nebo špatně ;)). Ale každopádně, chystám ke konci něco, co asi nikdo nebude čekat (pokud si to teda ještě nerozmyslím). Takže se nech překvapit, pokud budeš mít chuť číst dál.. :)

5 Nakira Nakira | 1. srpna 2009 v 6:19 | Reagovat

Hej já jsem příjdu a koukají tu na mě dvě kapči!! xDxDxD Jsi rychlík teda :-) Jdu se podívat na další :-)

6 Nakira Nakira | 1. srpna 2009 v 6:20 | Reagovat

A díky za věnování :-)

7 helix helix | E-mail | Web | 2. srpna 2009 v 13:52 | Reagovat

Je mi líto Táni. Přeměna v upíra.. asi to nemá zrovna dvakrát nejjednodušší. Hezky jsi to popsala, máš pravdu, je to velice zvláštní kapitola - ale v dobrém slova smyslu, je to zajímavé. Líbí se mi. A je mi líto Táni mamky, protože viděla toho pavouka - já bych tohle asi psychicky neunesla :)
Jdu si přečíst další kapitolu.

8 Werika Werika | Web | 8. srpna 2009 v 17:07 | Reagovat

Kapitolu jsem si přečetla teprve teď, protože jsem předtím byla na dovolené, a musím říct, že mě opět nezklamala. Skvěle napsané, skoro jsem se rozbrečela (ale ne úplně :). Teď se jdu vrhnout na další kapitolku ;-)

9 Denaille Denaille | Web | 27. srpna 2009 v 12:11 | Reagovat

Zase se mi těch kapitolek dost nahromadilo. Tahle je senzační. I když nevím, co přesně se mezi jejím tátou a mamkou stalo, její pocity si vystihla celkem dobře. Dokážu si aspoň představit, jak se cítí. Začíná se to teď ještě mnohem víc zamotávat.

10 capepeidy capepeidy | Web | 3. března 2010 v 23:24 | Reagovat

hm nepisala si ze jej otec zomrel??? ci sa mi to iba zdalo? lebo ak nie je to divne
mam taky pocit ale ze to velmi kuskujes a pritom tam nie je len jeden dej ale prebiehaju sucastne mala by si ich medzi sebou viac preplietat ale inac to ma spad tak uvidime :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama