Útěk z vězení - 3.Kapitola

24. dubna 2009 v 21:17 | Marťa |  Útěk z vězení

Bezútěšné ticho. Náhlé zakvílení větru z venčí. Střídavé pocity beznaděje.
To pronásledovalo Amandu těch několik dní strávených s Jackem ve sklepení. Jak dlouho tohle ještě bude trvat? Dostanou se odsud vůbec někdy oba živí? Musí, vždyť přece slyšela Jacka, jak říkal, že ji k něčemu potřebují. Ale k čemu? Zatraceně, proč všechno musí být tak… složité?
Když ten jediný zvuk, který za celou tu dobu slyšela - skučení větru - protnulo zacinkání kovového předmětu, jejím uším to zaznělo tak divně, neznámě. Nejdřív ji napadlo, že se jí to jen zdálo, že se snad začíná poddávat halucinacím, ale jakmile se někde nahoře rozsvítilo, Amanda sebou trhla. Po tak dlouhé době strávené ve tmě její oči jen těžko přivykali světlu. Teď už věděla, že je všechno skutečné, protože uslyšela, že se Jack nedaleko od ní také pohnul. Poprvé měla možnost se mu podívat skrz světlo do tváře, ale neudělala to. Právě se k ní blížil ten, kdo oběma způsobil tolik bolesti…


" To je dost!" zahalasil ironicky Jack, když se železné dveře s cvaknutím otevřely.
Amanda nic neviděla; jediný proužek světla dovnitř pronikal otvorem mříže a osvětloval zadní stěnu. Vnímala jen dusot těžkých kožených bot. Při každém kroku zachrastily jeho silné popruhy jako ledové krápníky řítící se ze střechy. Pak kroky ustaly a v tom malém proužku světla na zemi se objevily ruce. Jeho ruce. Zvrásněné, studené, bezcitné. A nechaly na podlaze talíř s jídlem a malý džbán.
Amandě se rozbušilo srdce na poplach a pak se dusot ozval znova; upír se zde pravděpodobně nechtěl dlouho zdržovat a tak se obrátil k odchodu. V Amandě se vzedmula vlna zlosti, která v ní přetrvávala celý ten dlouhý čas a teď se poprvé mermomocí dostávala na povrch.
Snad si nemyslí, že se na to jídlo budeme jen tak dívat se svázanýma rukama!
" Hej!"
Zastavil se. Slyšela jeho ostrý dech, nádech a výdech. Znělo to, jako když se rozezní pila. Amanda se otřásla, ale odhodlaně se nadechla.
" Sundejte nám to!"
" Co za to, kočičko?" zavrněl sladce a podrážka jeho bot zavadila o její ruku. V jednu chvíli si myslela, že jí rozdrtí všechny prsty. Ale neudělal to.
" Řekla jsem hned! Mám hlad, je mi zima a bolí mě všechny svaly v těle!" Amanda nechtěla spustit hysterickou scénu, ale všechna slova se jí samovolně drala na jazyk.
" Tak slečinka má hlad," ušklíbl se, a stejně poklidným tónem pokračoval. " Nevím, kdo z nás dvou si klade podmínky," poznamenal ironicky a dusot těžkých bot se ozval znova, tentokrát se chystal definitivně odejít.
" Jestli mi je nesundáte, nebudu spolupracovat!" křikla Amanda a zlostně zachrastila těžkými řetězy. Byla to její poslední šance.
Zastavil se; přeci jen o tom začal uvažovat.
Uplynulo několik nepříjemných okamžiků. Amanda čekala na upírův rozhodující verdikt a srdce se jí rozbušilo, když ucítila, že se k ní přiblížil. Znovu zavětřila ten odporný zápach a jeho ostrý dech, ze kterého běhal mráz po zádech.
Pak ho v tom malém proužku světla uviděla; přímo před sebou. Prohlížela si jeho ostré rysy v obličeji; špičatý nos, kudrnaté vlasy, černé ďábelské oči… Měla chuť plivnout mu do obličeje, ale až moc dobře si uvědomovala následky. To by byl konec, jen by tím všechno pokazila. Sobě i Jackovi.
Upírovy oči se přiblížily k jejímu obličeji, byl jen několik centimetrů od ní… jako by snad zkoumal její odhodlání. Ať se podívala kamkoliv, viděla je naprosto všude.
Obrátila svůj zrak vlevo, možná že čekala podporu z Jackovy strany. Ten ale mlčel, jakoby tam snad ani nebyl.
A pak - po minutě nesnesitelného ticha upír zašmátral do kapsy a vytáhl malou zlatou věc. Klíček! Přistoupil k ní a jedním pohybem jím otočil. Amanda pocítila náhlé uvolnění. Natáhla ruce před sebe - byly tak neuvěřitelně lehké, svobodné… Za těch několik dní, kdy je měla za zády pořád v jedné poloze se odkrvily a nabraly modrou barvu. Trochu ji polekalo, že s nimi nemůže dokonale hýbat, ale připisovala to dlouhodobému znecitlivění.
Podívala se na upíra s výrazem částečného poděkování, ten jí však opětoval zvrácený pohled plný děsu, a pak lhostejně zamkl a odešel.
I když si Amanda připadala jako malá holka, bezděčně se rozplakala. Slané slzy jí stékaly všude po tváři.. prostě s tím nemohla nic dělat. Nechala se unášet svými vlastními emocemi, které jí celý tento zvrácený pobyt ještě víc zhoršovaly...

" Jste tu?" zazněl Jackův hlas. Amanda otevřela oči a promnula si je.
" Jsem."
Všude byla opět obvyklá tma. Ještě si nezvykla, spíš v ní probouzela panickou hrůzu. Černá barva, jak nesnášela černou barvu. Doufala, že tato hrůzná a odporná terapie brzy skončí a uvidí normální svět, živé barvy. Pomalu začínala zapomínat, jak vypadá sluníčko. Potřebovala ho. Věděla totiž, že pokud tohle bude pokračovat, jednou se z toho opravdu dočista zblázní. A pokud ne, pokud by je někdo našel a vysvobodil, dostala by infarkt, kdyby na ni jen trochu posvítili.
A Jack? Ten měl určitě taky hlad, ale ani jedinkrát se o tom nezmínil. Věděla, že přemýšlí příliš přespříliš pesimisticky, ale nemohla prostě pochopit, jak může být tak poměrně klidný, jak vůbec může kdykoliv vtipkovat... Jeho černý humor ji vůbec doháněl k šílenství. Jak to může snášet tak lehce?
Je opravdu takový flegmatik, jak se navenek zdá? Ale třeba to jen hraje, třeba ho to uvnitř trápí dvakrát víc. Vždyť byl pořád sám. A tak dlouho. Copak se ho za celou tu dobu nikdo nepokusil nehledat?
" Už jsem se vám zmínila, že mám klaustrofobii?" vydechla Amanda po dlouhém uvažování a zahleděla se na dosud plný talíř u jejích nohou. Několik chvil ho jen tak pozorovala, neměla ani sílu se pro něj natáhnout, přestože se jí do rukou pomalu dostával cit.
" Vážně? Já taky," zasmál se, ale potom zvážněl. " Ale už jsem si zvykl. Na všechno."
Amanda neodpověděla. Uvědomila si, že Jackův obvyklý smysl pro humor se najednou vytratil… byl pryč. Vystřídal ho vážný tón, kterému ona nerozuměla. Vlastně nerozuměla ani jeho obvyklému černému humoru, jenže ten jí aspoň trochu držel nad vodou.
Teď v jeho hlase zaznívala beznaděj. Jack se zdál být flegmatik, ale uvnitř ho to trápilo dvakrát víc. Vždyť byl pořád sám. A tak dlouho. Copak ho za celou tu dobu nikdo nehledal?
Amanda cítila, jak se jí po tváři rozutekly slzy. Věděla, že Jack má určitě taky hlad, ale ani jedinkrát se o tom nezmínil. Věděla, že má žízeň, ale nechával ji, aby se napila jako první.
" Nějak to zvládneme," řekl do ticha Jack, Amanda přikývla, přestože ji nemohl vidět. Pohlédla na džbán s vodou a odhodlaně se pro něj natáhla. Přisunula si ho blíž k sobě a pomalu se napila.




 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Werika Werika | Web | 27. dubna 2009 v 18:45 | Reagovat

Teda, ty se zlepšuješ s každou další kapitolou :) Ale fakt! Nechceš se stát spisovatelkou?
PS: Asi budu muset vymyslet nová slova. Skvělý, super, úžasný, báječný, bezvadný, nádherný atd. , to už je všechno okoukané :)

2 ~ {*Special*} Adolescent ~ ~ {*Special*} Adolescent ~ | Web | 28. dubna 2009 v 15:11 | Reagovat

Máš hodně zajímavej blog :)

3 nikoolla nikoolla | Web | 28. dubna 2009 v 19:49 | Reagovat

jů super blog a hrozně se mi líbí tvůj design :)
jinak taky už se nemůžu dočkat HP6 a 7 :)

4 Káča Káča | 29. dubna 2009 v 20:16 | Reagovat

Super je to čím dál tím lepší!!!

5 Natasha Natasha | Web | 30. dubna 2009 v 17:16 | Reagovat

ahoj nechceš spriateliť?

6 Kytty Kytty | 3. května 2009 v 12:56 | Reagovat

Je to fantastické, také temné a stále sa to stupňuje... Strašne sa mi páči tvoj štýl písania, máš veľký talent a skvelé nápady. Rozhodne pokračuj aj v tejto poviedke, ešte si prečítam Bránu, a potom ti aj k nej niečo napíšem.
PS: Máš veľmi pekný design. =)

7 Katušh™ Katušh™ | Web | 6. května 2009 v 15:10 | Reagovat

máš úchvatný desing! :-O

8 helix helix | Web | 6. května 2009 v 16:31 | Reagovat

Ahoj Marťo,
ehm... je to tu už dvanáct dní a já si to čtu až teď, promiň. Ale poprvé mám alespoň trochu času - dneska jsem nebyla ve škole, takže mám dobrou výmluvu proto, nedělat úkoly. A tvůj nedostatek času naprosto chápu - obvykle přijedu domů ve tři, v pondělí ve čtyři a v úterý ve čtyři obvykle letím ještě na kroužek. A příprava do školy... teď koncem roku je to všude těžké. Člověk se musí pořádně učit, aby ty známky na konci vypadaly... a pak zjistí, že si zase nedodržel to - nebo u mě to tak je - co si slíbil u pololetního vysvědčení - tedy že si zlepší známky... Já jsem divná.
Ale ke kapitole - mě se to moc líbí, tahle povídka je skvělá. Zapomeň na mé srovnávání s Meyerovou - tohle má svůj vlastní nádech originality. Ty alespoň nevykresluješ své upíry jako uhlazené a krásné, máš tam zásadní rozdíly, které jsou jen a jen z tvé hlavy. A není to nic sentimentálního - nic proti Twilight, ty knížky miluju, ale ty máš svou povídku plnou strachu, nenávisti, bolesti... to M. sice také, ale víš, jak to myslím. Hlavní postava tady nemá žádného nádherného upíra, který jí ze všeho vytáhne a budou žít šťastně až na věky ; má tady jen zrůdy (které ve Twilight přirozeně nejsou) a svého spoluvězně Jacka, kterého má svým způsobem ráda, ačkoliv mu ještě neviděla do tváře.
Těším se, až napíšeš další díl. (Zase moc mluvím, promiň :)
Měj se..

9 Cutyma Cutyma | Web | 10. května 2009 v 11:11 | Reagovat

ahoj. Po dlouhý době (fakt dlouhý, promiň) jsem se přišla podívat a nestačím se divit.. :) píšeš krásně :) fakty fakt :) jen tak dál ;)

10 upirikaty upirikaty | 1. dubna 2010 v 21:31 | Reagovat

kdyba na to šlo vidět bylo by to ještě leší :)ale jinak supéééééééééér.rychle další pokráčko teda jestli vůbec nějaké bude

11 afrodiza afrodiza | 5. října 2011 v 17:20 | Reagovat

super!!! :)

12 Leana Kailien Leana Kailien | Web | 15. prosince 2011 v 20:21 | Reagovat

Zajímavý.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama