4. Kapitola

9. dubna 2009 v 15:37 | Marťa |  Pomsta je sladká...
Jak jsem slíbila, máte tu 4.kapitolu. Jakýkoliv komentář (k povídce) potěší...
PS: Taky vám blbne blog?

18.dubna, 7:28


Cestou po schodech jsem potkával své kolegy; většina z nich se mnou byla úzce spjata, zvlášť ti, kteří se mnou v minulosti pracovali na stejných případech. K nim patřila i přitažlivá kolegyně Caroline.
" Zdravím Caroline, něco nového ohledně Laury Meilsnové?" zastavil jsem ji a pokusil se o přívětivý úsměv. Jak jsem si všiml podle barvy jejího obličeje, také se nejspíš do růžova nevyspala. V náručí držela nějakou krabici, přes níž jí spadaly vlnité kaštanové vlasy.
" Petere! Nebudeš tomu věřit, ale na té nalezené sponce u jezera jsem našla stopy krve," odpověděla zaujatě a já se v duchu usmál ještě intenzivněji. " Porovnala jsem vzorky s krví oběti a krví na sponce, ale neshodují se."
To by tedy znamenalo, že krev patří vrahovi. Podle všeho..
" A ještě jedna věc," poznamenala se zdviženým ukazováčkem. " Rozbor ukázal, že krev patří ženě."



Teď mi to bylo jasné, už jsem o ničem nepochyboval. Začínal jsem doufat, že celé věci konečně přicházím na kloub. Teď jen najít důkazy…

" Dobrá práce," pochválil jsem ji, Caroline se usmála a pokračovala v cestě. Znovu jsem vykročil a na chodbě zabočil doprava. Vešel jsem do spoře osvětlené chodbičky, kde se o našedlou zeď opíral vysoký svalnatý muž a hleděl někam před sebe.
" Nazdar Henry, promiň za zpoždění," omluvil jsem se a zadíval se na dlouhou prosklenou zeď, před kterou jsme stáli.

" Jdeš právě včas," oznámil mi a srdečně se usmál.
Henry je také přítel. Patří k těm naprosto spolehlivým a autoritativním lidem; kromě jeho občasným negativním sklonům zlikvidovat každého, kdo mu stojí v cestě. A… chodí s Caroline.
Spěšně jsem se vyhnul jeho pohledu a vešel raději rovnou dovnitř. Teď, když jsem si na to vzpomněl, jsem musel odolávat chuti mu jednu vrazit. Caroline patřila jemu a já jsem se s tím musel smířit, ať se mi to líbilo nebo ne.
Zavřel jsem za sebou dveře a snažil se soustředit na práci.
Za dlouhým stolem seděla žena, vypadala zajímavě, skoro až výstředně. Jednu nohu obutou do purpurových kozaček na podpatku měla nataženou přes tu druhou. Můj první dojem byl jasný.
" Dobrý den, vy jste Marcusova matka, paní Cooperová?" zeptal jsem se mile, zatímco jsem si sedal na židli a snažil se vypadat konzervativně.
" Mokinsová," opravila mě s ústy přitisknutými na sklenici s vodou. " Nechala jsem si své původní jméno," vysvětlila a bůhvíproč mě sjela pohrdavým pohledem.
" Ach tak. To jsem nevěděl, omlouvám se."
" V pořádku," přikývla, ale nevypadalo to, že by to myslela upřímně. Rozhodl jsem si toho nevšímat.
" Kde jste byla v pátek kolem půlnoci?"
Nevěřícně pozdvihla obočí. " Snad mě nepodezíráte?"
" Ne, jen chci mít jistotu," ubezpečil jsem ji. Přece mohla čekat, že se na to zeptám, ne?
" Fajn. Byla jsem doma v posteli, četla jsem si knížku," prohlásila sebevědomě.
" Může vám to někdo potvrdit?"
" Zeptejte se mého muže."
" Ano, to přesně udělám," řekl jsem odhodlaně a doufal, že snad projeví známku nejistoty, přestože doopravdy jsem ji nepodezíral. Neprojevila.
" Takže, můžete mi něco říct o Marcusovi?" Přikývla, ve tváři obezřetný výraz.
" Ano, abych pravdu řekla, Marcus nebyl příliš cílevědomý člověk. Ani nevím, co si vlastně od života sliboval. Rozhodně nepatřil mezi rodinné typy," povzdechla si s rukama složenýma v klíně. " Ale nebyl to zlý člověk, jen trochu přelétavý… a to se mu myslím vymstilo."
" Jak to myslíte?" zeptal jsem se okamžitě. Žena se ke mně naklonila přes stůl, přestože nás nikdo jiný kromě Henryho nemohl slyšet.
" No víte, Marcus hodně střídal partnerky," přiznala tichým hlasem a bylo znát, že jí samotné to není po chuti. Zamyslel jsem se. To by potvrdilo mou teorii, že tohle je ten pravý důvod k jeho zavraždění. Nevěra.
" Nevíte přibližně, kolik jich asi tak měl?" zajímal jsem se. Ta otázka byla divná, ale nevyhnutelná.
" To bohužel ne," zavrtěla hlavou a se zájmem převracela sklenici v rukou.
" Pamatuji si asi tak na tři nebo čtyři," dodala, když si všimla mého zdviženého obočí. Pak se odmlčela, s očima jiskrně zavrtanýma do sklenice a znovu pokračovala.

" Nikdy s žádnou příliš dlouho nevydržel. Většinou ho každá po pár měsících vykopla. To se pak vždycky objevil před mými dveřmi."
" A co jeho manželka? Byl přece ženatý," namítl jsem.
" Ne tak docela."

Zmateně jsem se na ni zadíval. " Podle našich informací přece - ."

" Víte, Marcus měl ve zvyku rozhlašovat něco v tom stylu. Ale nikdy neoženil. Možná proto, že se bál závazků, které manželství spojuje. Člověk se v něm těžko orientoval…"
" Zvláštní," přitakal jsem. Absurdní.
Přimhouřil jsem oči a při tom zvažoval, jestli se tomu dá věřit nebo ne. Ale pokračoval jsem, jelikož pro mě momentálně znamenala jediný záchytný bod.
" Myslíte si, že jim byl nevěrný?"
" To mi nikdy neřekl," odpověděla povýšeně a ladně položila sklenici na stůl. Teď jsem sledoval, jak si prstem přejíždí po krku, dokud se nezastavila na zlatém řetízku a nestřelila po mě vyzývavým pohledem. Byla tohle její taktika?
" Kdy se u vás naposledy objevil?" zeptal jsem se strojeně a upřel oči na průhledné plexisklo. Avšak nepřestával jsem ji sledovat v odrazu. Věděl jsem, že tohle je zavádějící. Jenže nemohl jsem si pomoct, ta ženská byla postrach.
" Zhruba před dvěma týdny, kdy jsem s ním vyrazila dveře já," odfrkla si. Viděl jsem, že zlostně svraštila obočí.
" Proč?"
" Chtěl po mě peníze, prý kvůli dluhům té jeho nové."
" Dluhům?" podivil jsem se a tentokrát se k ní zpříma otočil. Tvářila se odhodlaně, nevěřil bych, že by mi takhle dokázala lhát do očí. " Nezmiňoval se náhodou, jak se jmenovala?"
" Ale ano, jmenovala se Laura nebo tak nějak. Ale nikdy jsem ji neviděla," pokrčila svými opálenými rameny a ve mně hrklo. Nejmenovala se náhodnou Laura Meilsnová?



Minuty se vlekly, čas byl neúprosný.
Ten se na nikoho neohlíží… Čas se zkrátka nedá vrátit. Ani budoucnost, která nám také nedokáže vynahradit všechny zmařené chvíle, časy úzkosti, smutku, trápení…
Ačkoliv jsem vrhala pohledy na hodiny visící na zdi každou chvíli, čas jsem nevnímala.


Jakoby se mi purpurové ručičky na hodinách před očima rozmazávaly.. ztrácela jsem se v čase, v minulosti, ve svém vlastním životě.


Už jsem neměla sílu dál čekat - ne, že bych trpěla nedočkavostí.. spíš jsem měla strach. Strach a hrůzu z toho, co se bude dít. Teď všechno záviselo na rozhodnutí jediného člověka, celá moje budoucnost visela na vlásku.. Stačil by jediný nesprávný pohyb, slovo a.. ani nechci domýšlet.


Konečně mi zazvonil mobil - na rukou mi naskočila husí kůže. Vrhla jsem vystrašený pohled na konferenční stolek v rohu kuchyně a vymrštila se ze židle.
Ani jsem se nepokoušela zjišťovat, kdo je u telefonu.


" Dobré ráno," prohlásil svým medovým hlasem, který mi rozervával všechny vnitřnosti. " Jakpak se máme?"


" Nehrajte si se mnou," štěkla jsem varovně a cítila, jak se mi nebezpečně třese hlas. " Jinak jsem s vámi skončila!"


"Vážně?… A já myslel, že podmínky tady kladu já," zapěl poklidně vysokým hlasem, který se mi rozezvučel v hlavě jako kostelní zvon.


" To se ještě uvidí," pokusila jsem se o jízlivý tón. To byla moje prozatímní jediná zbraň.


" Ano, máte naprostou pravdu. Ale zatím vedu," poznamenal a já jsem s určitostí poznala, že se zase usmívá. Představila jsem si jeho tvář: samolibou, vypočítavou, arogantní.


Mlčela jsem. Bála jsem se, že kdybych to přehnala, všechen můj plán by se zhroutil. Respektive základy plánu.


" Takže, abychom si to ujasnili…" začal po chvíli, tentokrát o něco střídmějším, ale pořád pevným hlasem.. " Přinesete ty peníze na nádraží, tak jak jsem řekl. Budete sama, nikomu o tom neřeknete, nikoho neupozorníte. Jasné?" Poručil ledově.


" Ano," vydechla jsem. Uvědomila, jak se mi to říká ztěžka.


" Dávám vám na to hodinu. Hodinu - pak odcházím," řekl a zavěsil.


Zůstala jsem stát u jižního okna a zírala na prázdnou ulici; ten nepříjemný pocit prostupující mnou až do morku kostí jsem cítila pořád, ačkoliv teď už jsem věděla, co se ode mě očekává.


A taky už jsem se definitivně rozhodla - musím jít.



Odvrátila jsem se od okna a odhodlaně zamířila do svého pokoje k šatníku. Snažila jsem si vybrat něco nenáročného, co by příliš nevzbuzovalo mou pozornost.
Postupně jsem se prokousávala dnem skříně dávno zapomenutých věcí a nevhodné kousky pokládala na postel.
Poličky pokrývala několikatýdenní vrstva prachu; od té doby, co jsem začínala mít psychické problémy, jsem úklid zanedbávala. A teď to se mnou nebylo o nic lepší, v posledních týdnech jsem často zvracela.

Nakonec jsem se rozhodla pro přilehlé tmavé kalhoty, obyčejnou jarní halenku a podlouhlý fialový kabát, který pěkně podtrhoval mou štíhlou postavu. I když, s mou váhou to už nebylo jako dřív…


Oblékla jsem se, přes krk si omotala tenký elegantní šátek a doplnila věci do své příruční kabelky. Žvýkačky, kapesníky, peněženku s mobilem a hlavně - objemný balíček oblepený novinovým papírem.
Takto jsem vyšla z domu.

Venku bylo hezky, příjemných patnáct stupňů, což docela nepřesně vystihovalo mou roztěkanou a neklidnou náladu.
Šla jsem rychle, bezmyšlenkovitě, nevnímala jsem okolí. Zastavila jsem se až dobrého půl kilometru od svého domu, nechtěla jsem vzbudit pozornost sousedů. Dobře jsem věděla, jak v téhle čtvrti fungují pomluvy místních klepen.

Objednané taxi přijelo za pár minut. Své auto jsem raději neriskovala. Nezdráhala jsem se a nastoupila do vozidla.

" Dobrý den, kam to bude?" zeptal se šedivý muž s knírkem a přitom mě pozoroval ve zpětném zrcátku.

" Na hlavní nádraží," nadiktovala jsem mu rychle, aniž bych mu odpověděla na pozdrav a zabouchla dveře. " A rychle, spěchám."

Muž slabě přikývl. Nejspíš si všiml mého netaktního chování. Bylo mi to jedno.

Docela rychle jsme se vyřítili z ulice a svištěli městskou čtvrtí do centra. Cestou jsem pozorovala okolí míhající se za skly a pociťovala větší a větší sklíčenost každou další zatáčkou, křižovatkou, jak jsme se blížili k nádraží. Měla jsem opravdový strach. Řidič to musel vědět taky, protože už na mě nepromluvil.

Za pár minut jsme dorazili na místo. Dala jsem mu nějaké peníze a vysedla na parkovišti, vzdáleného asi dvě stě metrů od nástupiště.

Štěrk mi jemně křupal pod nohama, když jsem kráčela přímo k podlouhlé staré budově a balíček si pevně tiskla k boku.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Estelle De Toffi Estelle De Toffi | Web | 9. dubna 2009 v 18:47 | Reagovat

Na detektivní příběhy moc nejsem, ale ze zvědavosti jsem si tvou povídku přečetla. Kdybych nevěděla, že jsi tu povídku napsala ty, myslela bych si, že ji napsal nějaký spisovatel. Psaní ti jde, byla by z tebe dobrá spisovatelka. Jinak jsem v tvé povídce našla zajímavé myšlenky.

2 Káča Káča | 10. dubna 2009 v 10:53 | Reagovat

Awww skvělé .
Je vidět že se pořád zlepšuješ!
Skvěle se to čte;)

3 Werika Werika | Web | 11. dubna 2009 v 12:39 | Reagovat

Co dodat... jako vždy super

4 Bary-SB Bary-SB | Web | 11. dubna 2009 v 16:36 | Reagovat

Ne neblbne mi blog

5 Dada Dada | Web | 11. dubna 2009 v 21:03 | Reagovat

super kapitola teším sa na pokračovanie...

6 Lady Delete Lady Delete | Web | 12. dubna 2009 v 16:23 | Reagovat

Asi te komentarem nepotesim, protoze jsem to zvladla docist do pulky, ale ted uz musim na zachod :D
Ale mas nadherny design :)

7 Nessy Nessy | Web | 12. dubna 2009 v 21:42 | Reagovat

skvele tak napinao sa to skoncilo

8 helix helix | Web | 24. dubna 2009 v 23:38 | Reagovat

Máš opravdu talent :) Krásná kapitola a skvěle se to čte.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama