2. Kapitola

20. března 2009 v 21:38 | Marťa |  Pomsta je sladká...
Já vím, že bych měla dopsat Bránu a Útěk z vězení, ale když já jsem teď do tohoto příběhu tak zapálená a začíná mě to dost bavit... :)
Doufám, že to oceníte a napíšete k tomu komentář! :)



16. dubna 4:32

Už si ani nepamatuju, kolik bylo hodin, když mi zazvonil mobil. Mrzutě jsem se ohnal po nočním stolku, až jsem nahmatal ten malý "chytrý" vynález dvacátého století, který mi takřka pět let ničí život. Jako detektiv dá se říct doslova ničí život. Ani jsem se neobtěžoval otevřít oči a zmáčkl tlačítko Přijmout.
" Co sakra chceš takhle brzo?" vyjel jsem na neznámého podrážděně, jakmile se mobil dotkl mého ucha.
" Ahoj Petere," ozval se z druhého konce nevinný hlas mého parťáka Toma. " Promiň, jestli jsem tě vzbudil, ale volali mi z práce. Prý je to akutní."
Tiše jsem zavyl. Akutní! Dělá si srandu, ne?
" No jo, nezapomeň mě vyzvednout doma," řekl jsem otráveně a zaklapl mobil. Obrátil jsem se na posteli a nohama přistál na podlaze. Vstal jsem a začal se oblékat.

16. dubna 5:10


Když jsme po křivolaké polní cestě dorazili na odlehlou travnatou pláň, hned zprvu jsme zahlédli několik policejních aut. Prostor byl již ohraničen bezpečnostní páskou a jinými ochrannými opatřeními.
" Tohle je uzavřený prostor! Máte povolení?" křikl jeden z policistů, když jsme se přiblížili.
" Vypadáme snad, že jdeme na procházku?" šeptl ironicky Tom.
Uchechtl jsem se, nevzrušeně vytáhl stříbrný odznak a strčil mu ho skoro až pod nos.
" Peter Mason, kriminální policie. Tohle je můj kolega, Tom Brooks," vysvětlil jsem a líně překročil bezpečnostní pásku.
Oba jsme pokračovali k místu, kde se vytvořil shluk policistů. Celý prostor prohledávali speciálně vycvičení policejní psi, ostatní kriminalisté pořizovali fotografie nebo obhledávali okolí. Podíval jsem se na Toma, který vše pozoroval s jistou jiskrou v oku. To mi připomnělo moje začátky; tehdy jsem si připadal jako ve zpomaleném filmu.
Prorazili jsme si cestu do středu kruhu. Naskytl se nám pohled na mrtvolu. Přišli jsme právě včas, abychom ji viděli ještě za čerstva ležící na zemi, netknutou.
Byla od hlavy až k patě zabalená v igelitu, takže dokonale vypadala jako kukla.
" Pořiď pár fotek," zamumlal jsem směrem k Tomovi. Ten se velice rychle vzpamatoval a sáhl po svém špičkovém fotoaparátu, při čemž začal zachycovat všechny detaily v okolí pěti metrů.
S pomocí dvou mužů jsme mrtvolu obrátili na záda a rozbalili ji. V té chvíli jsem ucítil odporný zápach rozkladu, jak tu ležela několik dní.
" Pane bože," odplivl si Tom a několik policistů se s nechutí odvrátilo.
Byla to mladá dívka. Zsinalá tvář, bílé vyčnívající kosti a klouby, žádné maso. Byla to anorektička. Její hubený zjev podtrhovala ještě zmodralá barva kůže.
Naklonil jsem se k ní blíž, ačkoliv zápach byl tak nesnesitelný, až museli někteří dobrovolně odejít. Natáhl jsem si rukavice a dotkl se prstem jejího ledového obličeje. Prozkoumal jsem její zapadlá černá víčka a křivý nos, který byl pravděpodobně zlomený a dodával tomu všemu ještě víc zlověstnosti.
" Kdo ji našel?" zeptal jsem se zamračeně jednoho z policistů.
" Nějaký muž, co šel dnes ráno okolo se psem," vysvětlil policista. Přikývl jsem.
" Našly se tu nějaké doklady?"
" Bohužel ne," řekl frustrujícím tónem. " Vrah je pravděpodobně stačil zlikvidovat."
" Nejspíš nám to nechtěl příliš zjednodušovat," přemítal jsem nahlas a nepřestal sledovat její nehybné tělo. Policista pokrčil rameny a šel si po svém. Znova jsem se sklonil k mrtvé dívce; všiml jsem si, že má několik zlomených nehtů a rozdrásanou kůži na rukou.


16. dubna, 7:33


Několik hodin jsem běhal z jednoho kouta do druhého jako poblázněný. Už jsem si ani nevzpomínal, kdy jsem tu naposled zažil takový frmol.
Ještě jsem se zastavil k Charliemu na patologii.
" Něco nového, Charlie?"
Zamířil jsem ke stolu, na němž ležela ona mrtvola, zakrytá zelenou plachtou do půl těla. Za stolem stál Charlie, nejen skvělý patolog, ale i přítel.
" Ano. Určil jsem dobu úmrtí. Zemřela v pátek, krátce po půlnoci," prohlásil Charlie dívajíc se do papírů. Mě však místo doby smrti zaujalo netypické zranění hlavy. Přes celou skalní kost se táhla jasně viditelná prasklina.
" To vypadá ošklivě," podotkl jsem s přimhouřenýma očima a upřel je na Charlieho, který souhlasně pokýval hlavou. " Prasklá lebka, to musela být pořádná rána."
Ano, to uričtě. Byla však smrtelná?

" Na těle je několik oděrek a škrábanců. Pomoz mi ji obrátit," poprosil po chvíli přemýšlení a společně jsme ji otočili.
" To jsou modřiny?" ukázal jsem na dívčiny zubožené záda.
" Ne, jedná se o posmrtné skvrny. Podívej," dloubl do jedné z nafialovělých otoků v okolí bederní páteře. " Vidíš, skvrna zmizela. A v tom je ten rozdíl," vysvětloval Charlie a přitom okázale gestikuloval. " Když sáhneš na modřinu, zůstane na místě, nedotčená."
" Aha. Takže žádné stopy po násilí?" ujišťoval jsem se a zkoumavě si mrtvolu prohlížel.
" Má jen pár modřin na obličeji, rukou a na břiše," řekl Charlie a obrátili jsme ji zase zpátky na záda. " Také jsem našel značné škrábance na rukou, podívej."
Ukázal na hrubé zčernalé vryty na dlaních a na zlomené zakrvácené nehty.
" Toho jsem si všiml," kývl jsem. "To jsou typická zranění po násilné smrti. Nejspíš se dost bránila."
" Ano," souhlasil Charlie a pak mi podal malý balíček. " To jsou její věci. Náušnice, kapesníky a tohle jsem našel v jejích vlasech," ukázal na stříbrnou sponu do vlasů. Chvíli jsem si balíček zkoumavě prohlížel, než jsem znova promluvil.
" A co příčina smrti?"
" Pravděpodobně utopení," konstatoval zadumaně Charlie a ukázal na dívčinu hruď.
" V plicích jsem našel vodu." Byl jsem poměrně zaskočen touto zprávou. Takže v tom hraje roli také voda.
" Provedl jsi její analýzu?"
" Ano," přikývl Charlie a zadíval se do papírů. " Taková se nachází pouze v jezeře v oblasti Don forest, jedná se o chráněnou lokalitu."
" To je přece kousek od místa, kde se našlo její tělo," potvrdil jsem.
" Ano. A ještě jedna zajímavost," podotkl Charlie. " Měla anorexii a pravděpodobně brala drogy."
" Ajeje."
Vzápětí dovnitř vtrhl Tom, v rukou držel nějaké spisy. Tvářil se vítězoslavně.
" Mám to. Laura Meilsnová, 17 let. Bydliště Broadcaste 6282."
" Výborně. Charlie, pošli tam jednotku, ať to tam prohledají. My jedeme za její matkou."



16 dubna, 10:15

Domovní dveře se otevřely; v nich stála starší paní povadlého vzhledu. Ve tváři měla velmi překvapený výraz.
" Dobrý den, kriminální policie," představil jsem se a ukázal jí odznak. " Vy jste paní Meilsnová?"
Žena opatrně přikývla, ale úzkou štěrbinu mezi dveřmi ani o píď nerozšířila.
" Smíme dovnitř?"
" Ano, jistě," přisvědčila žena a trochu neochotně nám pokynula, abychom šli dál. " Stalo se něco?"
" Jedná se o vaši dceru," začal jsem vážným tónem. Její obličej se změnil v přímou hrozbu.
" Co zase provedla? Už několik dní se doma ani neukázala, to si s ní vyřídím!" zlobila se žena a s velkými rozpaky nás vedla do kuchyně. Stihl jsem si všimnout zařízení jejího bytu, byl poměrně skrovný.
" Posaďte se prosím," přikázal jsem a žena si sedla, v očích se jí zračilo očekávání. Ve zlomový okamžik jsem přemítal, jak to mám vlastně zformulovat. I když už jsem to dělal nespočetněkrát, vždycky mi to připadalo tak nové a neznámé…
" Paní Meilsnová, vaše dcera byla zavražděna. Její tělo se našlo necelé dva kilometry za městem."
Žena na okamžik strnula než si uvědomila význam mých slov. Její obličej se proměnil v bolestnou grimasu.
" Proboha! To snad ne… To nemůže být pravda!" Oči se jí zalily slzami. Tom i já jsme jen bezděky přihlíželi a pohledy se dorozumívali, jak postupovat.
" Kdo jí to udělal?" zeptala se, jakoby čekala, že teď uslyší něco neskutečně neslušného.
" To se právě snažíme zjistit," odpověděl Tom odměřeně. Žena se znova dala do usedavého pláče. " Paní Meilsnová, potřebujeme vaši pomoc. Jste schopna nám odpovědět na naše otázky?"
Slabě přikývla, oči opuchlé a uslzené.
" Laura byla anorektička, je to tak? Víte také o tom, že brala drogy?"
Překvapeně vzhlédla. " Ne. To musí být omyl. To by nikdy neudělala!"

" V její krvi se našly stopy po kokainu," pokračoval jsem a snažil se zachovat si příjemný tón. Chtěl jsem jí to nějak usnadnit, ale fakta jsou fakta. " Kde se Laura nacházela v pátek večer?"
" To já nevím. Myslím, že šla do baru. Říkala, že má s někým schůzku."
" Neřekla vám náhodou s kým?"
" Ne," odpověděla a znovu se rozvzlykala. " Nevychovala jsem ji špatně! Nebyla špatný člověk…"
" Paní Meilsnová, měla vaše dcera nějaké nepřátele, nesvěřovala se vám v poslední době s něčím?"
" Ne, já nevím," hlesla a utřela si kapesníkem oči. Tom se po mě bezděčně podíval.
" Můžete nám alespoň popsat, kde se nachází ten bar?"


***

Opanovalo mě polovičaté vítězství. Na jednu stranu se mi nesmírně ulevilo, že je po všem. Ale na druhou stranu mě sžíral pocit, že jsem udělala špatně jednu zásadní věc…

Byla jsem donucena udělat to, co se mě samotné příčilo v krku. Ale co jiného mi zbývalo? Jiná možnost se mi nenabízela…
Posadila jsem se. Ještě pořád jsem slyšela svůj přerývaný dech, cítila jsem, jak se mi třepou ruce. Měla jsem pocit, jako bych stále svírala v ruce tu věc. Živě jsem viděla své chladné kostnaté prsty, jak pevně obepínají ledové železo…

Vzdorovitě jsem si prohlédla své dlaně. Byly čisté, ale přece tak špinavé.

Vstala jsem a přešla k oknu. Zoufale jsem se opřela o okenní rám a bezmyšlenkovitě pozorovala, co se děje venku.. Nemohla jsem jen tak stát a nic nedělat. Pořád jsem na to musela myslet.

Měla by ses přiznat! radil mi hlásek v mé hlavě.
To nemůžu udělat, nehodlám přece strávit půl života ve vězení! pravil druhý.
Musíš se přiznat, stejně tě pak chytnou!
Jak by mohli? Nemají žádné důkazy.
Máš pravdu.. ale … s tímhle přece nedokážeš žít.
Já vím!
Tak se svěř! Musíš se prostě někomu svěřit.
Tím to bude ještě horší!!!

Čekala jsem, že to bude bolet, ale ne, že tak moc. Musím se nějak zaměstnat, jinak mě to úplně zničí.

Odvrátila jsem se od okna a zavrtala se pohledem do obrazu visícího na stěně. Věnoval mi ho před třemi lety k narozeninám. Upírala jsem oči na ty známé linky, táhnoucí se od shora dolů. Působil na mě zvláštně; teď, když jsem se pevně rozhodla, že se ho navždy zbavím. Všechny jeho věci jsem měla v plánu zničit. Navždy je pohřbít.

Přešla jsem do koupelny. Nemínila jsem dál sledovat naoranžovělé stěny, které se příliš podobaly červené barvě. Nenávidím červenou.
Za okamžik se stěna proměnila v modrou, mou oblíbenou. Představovala pro mě pocit klidu, uvolnění... vidíte to moře, písčitou pláž, vzdouvající se vlny?
Zahleděla jsem se do zrcadla; na svůj obličej, jenž se pro mě stával čím dál víc cizí. Pláž se v tu ránu proměnila v černou skládku odpadků plnou krvelačných krys.

Odhrnula jsem si ofinu z čela a pohlédla na hluboké rýhy, táhnoucí se ke kořenu hlavy. Sáhla jsem si na ně; už při lehkém doteku bolestivě pálily. Raději jsem je zamaskovala závojem vlasů a zabouchla dveře koupelny. Právě v tu chvvíli jsem zaslechla mě dobře známý zvuk vycházejí z vedlejší místnosti.

Šokovaně jsem se napřímila; dnes jsem nečekala žádný telefonát. Přeběhla jsem do kuchyně a utnula drnčení zvednutím sluchátka.

" Haló?"
" Dobré dopoledne," ozval se z druhého konce mužský hlas. Pečlivě jsem zkoumala jeho barvu, ale nepoznávala jsem ho.
" Kdo volá?" zeptala jsem se znepokojeněji, než jsem zamýšlela.
" Jen klid, to teď vůbec není podstatné," odpověděl muž, který zjevně vycítil nejistotu v mém hlase.
" Myslím, že to je podstatné," pokusila jsem se o vyrovnanější tón.
" Teď nemám čas na vysvětlování," šeptl opět tím melodickým utišujícím tónem. " Přejděme rovnou k věci."
" K jaké věci? O co tu jde?!" vyjekla jsem a z hrůzou si uvědomila, že se třesu.
" Řekněme, že mi něco dlužíte za mou diskrétnost."

V tu chvíli jsem nedokázala racionálně uvažovat. Za jakou diskrétnost? Co to má znamenat?

" Prosím? Já nikomu nic nedlužím!"
" Ale ano," prohlásil opět klidným, houpavým hlasem, který mě neskutečně deptal. Měl hlas jako Mickey mouse, nebo to byl jen výplod mé fantazie?
" Promiňte, ale nevím, o čem to mluvíte. Nashledanou," odpověděla jsem a chystala se zavěsit.
" Jestli zavěsíte, spolehněte se, že půjdu na policii okamžitě a povím jim o tom, co jsem viděl," přerušil mě jízlivě a já v tu chvíli ztuhla z vypoulenýma očima. Ihned mi došlo, co tím myslel. Měla to být výhružka?

V hlavě se mi v tu chvíli rozvířilo několik myšlenek najednou. Měla jsem pocit, že se rozlezly do každého záhybu v mozku jako diví červi. Nezbývalo mi nic jiného, než přeladit strunu. Opět jsem přiložila sluchátko k uchu.

" Kolik chcete?"
" Tisíc liber," řekl klidně a z jeho hlasu jsem poznala, že se usmívá.

Nekopírovat!

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kajas Kajas | 21. března 2009 v 12:33 | Reagovat

hezky,docela napinavy

kdy bude pokracko povidky jednou a dost?

2 Bary Bary | Web | 21. března 2009 v 15:23 | Reagovat

JJ kdy bude pokračování jednou a dost? Uplně jsem se do toho zažrala. Chceš být moje SB?

3 Bary Bary | Web | 21. března 2009 v 16:25 | Reagovat

A kde máš SBčka? Ja je nikde nenašla. Ja je mam jako Rubriku. Ty si je dáváš do oblíbených stránek?

4 Werika Werika | Web | 21. března 2009 v 16:26 | Reagovat

Wow! Tak tohle se ti vážně povedlo! Dovolím si říct, že možná i víc, než Jednou a dost! Je to fakt napínavé, už se nemůžu dočkat další části!

5 Bary Bary | Web | 21. března 2009 v 16:43 | Reagovat

Dala jsem si tě do SBček:-))Nemusíš mi odpovídat jestli nechceš už dneska asi prudim co?

6 Ayleen Cullen Ayleen Cullen | Web | 21. března 2009 v 16:52 | Reagovat

náááádhernýýý desss.....juuj, jeden z najkrajšich šo som videla....no bomba

7 eli a latri eli a latri | Web | 21. března 2009 v 19:46 | Reagovat

jéj máš supré dess to záhlaví je hekzý - a ke všemu modrej :DDD a blog taky!! :o)

8 Káča Káča | 22. března 2009 v 11:03 | Reagovat

Great!!

Jsi rozená spisovatelka;)

9 Bary Bary | Web | 23. března 2009 v 15:52 | Reagovat

Děkuju za radu:-)) Určitě to zkusím vylepšit, ale nic neslibuju.

10 helix helix | E-mail | Web | 23. března 2009 v 16:24 | Reagovat

Ano, opravdu budou mít dítě, malou Ness :) Já už to četla na NETu, ale knížka je knížka :D Ness = Renesmee

11 helix helix | E-mail | Web | 23. března 2009 v 16:54 | Reagovat

Počkej.. trochu mi to připomíná mě s La vie est, protože vždycky vím, že bych měla psát Do nebe se nehodím nebo ZŽZ... ale píšu La vie est, protože mě to baví :) A víš, co mi připomíná ten nápad s datumy? Deník puberťáka. Tam je to taky tak.

Kapitola je samozřejmě skvělá. Když si čtu, co napíšeš, za své vlastní povídky se strašně stydím. Proti mě píšeš tak skvěle! Vážně se mi to moc líbí. Mám ráda tvé povídky.

Měj se..

12 Marťa - autorka blogu Marťa - autorka blogu | Web | 24. března 2009 v 17:15 | Reagovat

Kajas: díky :).. další kapitola Jednou a dost bude snad do tohohle víkendu.. uvidím

Werika: wow díky!

Káča: to určitě :D :D

helix: Ness? zajímavé jméno :) už se těším, až si to přečtu!

Deník puberťáka neznám :D ale ty datumy mám spíš z kriminál. seriálů... V kriminálce Miami to myslím bývá.

PS: Fakt díky, těší mě to, ale ty píšeš stejně nejlíp :D

13 helix helix | E-mail | Web | 24. března 2009 v 19:03 | Reagovat

To je diskutabilní :). Mě se tvá díla líbí víc, než ty moje. Píšu moc obyčejně a... pořád se učím.

14 Radek Radek | E-mail | Web | 24. března 2009 v 19:59 | Reagovat

Ahoj, možná jsem tu recenzi špatně napsal, výměna byla skvělá, mnohem lepší než většina současných filmů. Jen mi tam místy něco vadilo. Určitě se na ten film podívej.

A máš skvelej design!

15 helix helix | E-mail | Web | 25. března 2009 v 16:49 | Reagovat

Děkuju :) Ta pochvala mě strašně moc potěšila. Já romantiku moc nepíšu, skutečně u mě moc takových povídek nenajdeš. Ale snaha byla. A semnou... no, snad to dodalo vtipnější nádech ;).

16 Werika Werika | Web | 25. března 2009 v 16:57 | Reagovat

Jo, máš pravdu... je to moc krátké a takové nerozvinuté... asi s tím seknu. Já ani moc neumím psát, jediné, co mi jde, jsou básničky. A navíc, moje básničky jsou opravdu jen básničky a ne básně...

17 Werika Werika | Web | 26. března 2009 v 17:21 | Reagovat

Já vím, žes to tak nemyslela... ale... no, ještě uvidím =o

18 Nessy Nessy | Web | 27. března 2009 v 21:46 | Reagovat

ahoj nechces spriatelit???

19 Nessy Nessy | Web | 2. dubna 2009 v 11:22 | Reagovat

waw pekne sa to zamotava

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama