Leden 2009

Budeš mě muset zabít

31. ledna 2009 v 19:50 | Marťa |  JEDNORÁZOVÉ
Tuto jednorázovku jsem měla rozepsanou už dřív, ale teprve dnes se mi podařila dokončit... Myslím, že se mi povedla... Je smutná, ale na své si určitě přijdou milovníci upírů :)
Prosím o komentáře!


Budeš mě muset zabít

Stála na konci spoře osvětlené ulice. Paprsky pableskující pouliční lampy jí ozařovaly lesknoucí se tvář zalitou slzami.
Byla krásná noc. Až moc krásná na to, aby dokázala udělat to, co chtěla udělat už dávno. Pozorovala skrojek měsíce, který se houpal na inkoustově modré obloze. Přemítala si to v hlavě zas a znova, pořád dokola.
Konečně v dáli zahlédla jeho plíživý stín. Pomalu se vynořil z rohu ulice, až ho světlo zasáhlo dotekem pomyslné zlatavé pavučiny. Dívala se, jak se přibližuje.

CČ ↓


8.Kapitola

31. ledna 2009 v 18:33 | Marťa |  Jednou a dost
Poslední dobou mám pořád špatnou náladu a nechce se mi psát... proto tato kapitola není nic extra.
Přesto příjemné čtení...


S VÁMI BYCH SEDĚLA RADŠI - TO JE JASNÉ


Zbytek hodiny jsme byli většinou zticha. Hlavně proto, že jsme si to nechtěli z novým učitelem chemie rozházet hned první hodinu. Mně se jevil jako nepříjemný arogantní chlap; a nepochybně jsem nebyla jediná, kdo si to myslel. Bavit se u něho v hodině totiž znamenalo mučivé zkoušení a ve většině případů (jak jsem vzápětí zjistila) okamžitá pětka. To by ani nevadilo, ale nejvíc mě rozčiloval ten jeho slizký pohled. Jakoby mě chtěl uhranout. Proč jsem měla pocit, že si na mě zasedl?
Jakmile zazvonilo, vylétla jsem ze třídy rychle jako raketa. Karin mě dohnala až u výtahů a sotva popadala dech.
"Kde ses naučila tak rychle běhat?" zeptala se nevěřícně. Mezitím mě někdo chňapl zezadu za rameno. Byla to Linda. Vedle ní stála drobná dívka z naší třídy, jež se jmenovala Lucy.
"Děsně zuřil, nikdo mu nepomohl s pomůckami," vylíčila Linda a všichni jsme se škodolibě zasmály.

Severus Snape

28. ledna 2009 v 15:50 | Marťa |  Co mě zajímá
Několik skvělých obrázků učitele Lektvarů (Snapea) z Harryho Pottera... ten poslední nemá chybu xD

......

25. ledna 2009 v 19:42 | Marťa |  KAPITOLOVÉ

Jednou a dost - povídka vypráví o patnáctileté Táni, která nastoupí na střední školu pro vyjímečně nadané studenty. Co ji čeká během života? Radost, zklamání... nebo třeba zjištění o svém upířím původu?
žánr: fantasy, romantické, drama..
NEDOKONČENO


Pomsta je sladká... Jednoho rána se na opuštěné travnaté pláni nalezne mrtvé tělo mladé dívky a o pár hodin později také mrtvola muže. Mají tyto dva případy určitou spojitost? Čím vším si bude muset projít samotný vrah, jak zpytuje svoje svědomí a jak se mu podaří umlčet nechtěného svědka? A dopátrají se nakonec detektiv Peter a jeho kolega Tom k samotnému pachateli?
žánr: detektivní
NEDOKONČENO


Útěk z vězení - příběh o mladé Amandě, kterou jednoho večera přepadne upír a uvězní ji ve sklepním vězení. Několik týdnů v něm stráví s doktorem a spoklečně plánují útěk z vězení. To ovšem není tak jednoduché, protože upíři se ještě před tím chystají vykrást krevní banku...
žánr: fantasy, psychologické, drama, hororové
POZASTAVENO



POVÍDKY

25. ledna 2009 v 19:38 | Marťa |  Povídky








7. Kapitola

24. ledna 2009 v 19:24 | Marťa |  Jednou a dost
Skoro týden mi trvalo, než jsem tuto kapitolu dokončila. Není to tím, že bych neměla dostatek inspirace, ale spíš jsem neměla náladu na psaní... Dneska jsem tomu konečně zase přišla na chuť :). Prosím hodně komentů!



ZÁHADA VYŘEŠENA.. NEBO NE?

Chvíli jsem zrcadlo se zájmem pozorovala. Ve třídě vládlo tak roztodivné ticho, až mi to připadalo nesnesitelné. Nevydržela jsem to.

"Paní profesorko?" zeptala jsem se opatrně, aniž bych od zrcadla odtrhla oči.
"Ano?"
"Myslíte, že se ten pavouk lekl tamté věci?" nadhodila jsem a ukázala na vitrínku. Byla to divná otázka, ale nemohla jsem si pomoct. Napadla mě tak neočekávaně a náhle, že se to nedalo zastavit.
"Domnívám se, že ano," kývla sušeně. "Je známo, že pavouci se bojí každého lesknoucí ho se předmětu a zrcadel zvlášť. Nejčastěji se zdržují v temných místech a zrcadlům se obloukem vyhýbají."
"Ale proč?"
"Jsou to malí živí tvorové a přirozeně se bojí. K okultismu však pavouci patří. Jsou považováni za symbolem naší vědy," ukázala na erb visící na stěně. Nikdy jsem si ho nebyla sto pořádně prohlédnout, protože z dálky bylo vidět jen změť čar a podivných tvarů, ale teď, když mi ho profesorka sundala dolů, jsem rozeznala na sytě červeném semiši osm pavoučích nožiček, dvě černé oči a kusadla. Na erbu se prolínaly ještě další předměty, které jsem nepoznala. Byla jsem přesvědčená o tom, že nejspíš patří k dalším symbolům.

"Takže jestliže se pavouci rádi zdržují na temných místech, proč byl právě ten pavouk na záchodech? Vždyť tam jsou lesklé předměty - zrcadla," namítla jsem.

Julie Dillon

22. ledna 2009 v 16:15 | Marťa
Julie Dillon je ilustrátorkou několika knih, počítačových her a jiných projektů. Její tvorba mě zaujala... Poslední dílo od ní mám dokonce v záhlaví :).




6. Kapitola

18. ledna 2009 v 18:58 | Marťa |  Jednou a dost
Děkuju všem za komentáře z minulé kapitoly. Tahle je speciálně věnována mé spolužačce Katce, která má ráda - no to se dozvíte níže... :)
Příjemné čtení...


PAVOUK.. CO JE NA NĚM TAK ZVLÁŠNÍHO?


"Fuj, je tu odporný pavouk!" ozvalo se z první kabinky.
"Kde?!" vykřikl jiný dívčí hlásek za druhými dveřmi.
"Tady! Leze přímo vedle mě!" zaječel ten nepřirozeně vysoký hlas a pak se ozvalo hlasité zapištění. Přikrčila jsem se u stěny a naslouchala.
"Zašlápni ho!" křičela dívka v druhé kabince, "Zabij ho!"

Pak se první dveře rozletěly a z kabinky vyletěla velice hubená dlouhovlasá holka s růžovým melírem. V obličeji měla výraz nefalšovaného děsu, a aniž by si mě povšimla, s hlasitým jekotem vyběhla ven společně se svou druhou, stejně nafintěnou kamarádkou. Chvíli jsem je nevěřícně pozorovala a pak se odvážila nahlédnout do první kabinky.

5.Kapitola

16. ledna 2009 v 17:16 | Marťa |  Jednou a dost



PRVAČKY SE ROZKOUKÁVAJÍ

...Málem jsem zakopla o poslední schod, když jsem zahlédla něčí obličej, zakřivený do oslnivého úsměvu.

Dívali jsme se jeden na druhého. Připadalo mi, jakoby uplynulo několik minut… a přece to trvalo jen pár vteřin..Cítila jsem, se mi tváře zbarvují dočervena. Než jsem si stačila povšimnout jeho dokonale rozcuchaných vlasů, byl pryč.

"Kde jsi byla tak dlouho?" zlobila se Linda, když jsem udýchaně vyběhla nahoru k recepci. Neodpověděla jsem. Stále jsem byla myšlenkami trochu jinde.

"Málem nám sebrali nejlepší skříňky," poznamenala lišácky a zatřepala mi před očima třemi malými klíči. Popadla jsem jeden šla si najít skříňku v oddělení dívek. Prošly jsme několika řadami, kde na konci stála i moje malá skříňka s číslem 553.

"Paráda," usmála se spokojeně Karin, když nahlédla do své skříňky hned vedle mě. "To byste nevěřily, kolik je tu místa."

A měla pravdu. Když jsem konečně zastrčila klíček do zámku a skříňku otevřela, vypadala o dost větší a prostornější než se zdála zvenčí. Svlékla jsem ze sebe stejnokroj a uložila ho do jedné z poliček.

"Luxus," pochvalovala jsem si a zamkla skříňku. Strčila jsem si klíček do boční kapsy a všechny jsme se pak prodraly přes vestibul ven.

"Co kdybychom ještě skočily do obchodu? Je to tady kousek," pohodila hlavou Karin směrem kupředu.

" Zní to jako dobrý nápad, autobus nám jede až za půl hodiny," kývla Linda a tak jsme vykročily k parku. Cestou jsme se bavily o dojmu z nové školy a o svých zájmech.

"Mě děsně moc baví fotografování," říkala právě Linda, když jsme se odbočily po cestě doprava."Co je ti? Tváříš se, jako kdybys právě potkala nějakého pěkného nabijáka," usmolila, když si všimla mého nepřítomného výrazu a lišácky se na mě ušklíbla.

"Dá se to tak říct," zadrmolila jsem. Urputně jsem se snažila přijít na jiné téma, ale nic mě nenapadalo. "Tak povídej, jaký byl?!" vybafla Karin vzrušeně a usmívala se od ucha k uchu. Na vteřinku jsem zaváhala a pak jim vylíčila, koho jsem právě potkala na schodišti.

Za pár minut jsme se ocitly v úzké ulici. Před námi se rozkládal dlouhý pás obchodů, končící na druhé straně ulice. Vydaly jsme se po chodníku vpřed. Všechny jsme hladově nahlížely do výloh s oblečením a okukovaly nejmodernější kousky. Nahoře jsme konečně objevily samoobsluhu a zapadly dovnitř.

Druhý den ráno jsem počkala na Lindu a společně jsme jely do školy. Karin nás vyhlížela už na kraji parku.
"Čauky!" pozdravila a honem se vetřela mezi nás. " Hádejte, co je nového!" Linda a já jsme pokrčily rameny. "Právě jsem se od Oskara dozvěděla, že jeden z volitelných předmětů je potápění! No není to skvělé?"

"Já myslela že je to jen pro kluky," odbyla ji Linda a Karin se zatvářila nadmíru dotčeně.

"Kdo je to ten Oskar?" zeptala jsem se místo toho.

"Jeden prvák," mávla ledabyle rukou Karin, ale nemohla jsem si nevšimnout, že se jí tváře také zbarvily do růžova.

Převlékly jsme se do stejnokrojů. I přes Karinino přemlouvání jsem do výtahu nenastoupila. Když jsem zamířila ke schodišti, tvářila se trochu naštvaně. Seběhla jsem rychle dolů a opřela se o sloup hned vedle výtahů. Výtah se s hlasitým cvaknutím rozevřel a vystoupilo několik lidí, ale Karin s Lidnou nikde. Prodírala jsem se davem a natahovala krk, jestli neuvidím nepřehlédnutelný blonďatý závoj Lindiných vlasů, ale jako by se do země propadly. Že by se na mě naštvaly?

Zapadla jsem na dívčí záchody a opřela se o dveře. V tom jsem uslyšela něčí pisklavý dívčí hlásek, vycházející z jedné kabinky.



4.Kapitola

7. ledna 2009 v 15:15 | Marťa |  Jednou a dost
Tuto kapitolu jsem stihla napsat ještě o prázdninách... nevím kdy bude další, protože nemám čas.
Pěkné počtení...


SEZNÁMENÍ

Nasála jsem do nosu čerstvý vzduch s příměsí tajemné atmosféry. Kráčely jsme s Lindou bok po boku širokou chodbou a rozhlížely se kolem dokola.
Zdi byly vydlážděny různými druhy kachliček, stejně jako z venkovní strany školy a vytvářely tak záhadnou mozaiku, která se táhla podél celé zdi. Ulpěla jsem zrakem na té změti barev, až se mi všechno mlžilo před očima. Málem jsem si ani nevšimla, že Linda na někoho mává.

"Čau!" volala a z davu k nám mířila středně vysoká dívčí postava.

"Nazdar,"pozdravila dívka. " Už tu na tebe čekám celou věčnost!"

Všimla jsem si, že už je stejně jako my převlečená do stejnokroje. V jedné ruce držela školní brašnu a v druhé nějakou složku.

"Promiň, trochu jsme se zdržely," vysvětlila Linda a pak ukázala na mě, " tohle je Táňa, potkaly jsme se cestou sem. Táňo, toto je Karin, moje sestřenice."

"Těší mě,"usmála se dívka tak upřímně a zářivě, že jsem mohla spočítat všechny její běloskvoucí zuby.

"Mně taky,"opětovala jsem jí úsměv a upřeně si ji prohlížela.

Kdyby mi Linda neoznámila, že jsou sestřenice, nikdy by mě to nenapadlo; nebyly na sebe totiž ani z poloviny podobné.
Karininy dlouhé kaštanové vlasy jí volně spadaly na plece. Oproti své sestřenici měla mírně protáhlejší obličej, zelené jiskřivé oči a výrazné rty. Na první pohled působila uvolněně a přátelsky.

"Do které třídy tě vlastně zařadili?"promluvila honem Linda, aby přetrhla chvilkové mlčení.

"Do déčka."

"Paráda, nás taky,"řekla nadšeně Linda. "Která třída je naše?"

"Dvě stě čtyři. Je to támhle," ukázala Karin na poslední dveře na samém konci chodby a pomalým krokem nás tam vedla. Vešly jsme dovnitř. Třída byla již z poloviny zaplněná studenty; většinou všichni seděli na svých místech, aby jim ho nikdo cizí neobsadil, anebo se bavili se sousedy.

Lavice byly jiné než jsem doposud byla zvyklá na základní škole. V prvních dvou řadách byly lavice po dvou, v dalších po třech a v posledních řadách po čtyřech. Zamířily jsme do jedné v poslední řadě, protože po třech už byly obsazené. Sedla jsem si na kraj vedle Karin.

"Kolik ti vlastně je?" zeptala jsem se.

"V listopadu minulého roku mi bylo patnáct," našpulila rty Karin a vytáhla z tašky pouzdro, "co ty?"

"Mně bylo patnáct v prosinci," odpověděla jsem a nepřestávala se rozhlížet.

"Mně v květnu," vložila se do rozhovoru Linda a uchechtla se. Náhle jsme se všechny otočily. Do třídy přicházeli další studenti. Mohlo jich být tak sedm. "Kolik si myslíte, že nás tu bude?" dodala Linda, když kolem ní prošel vysoký tmavovlasý kluk. Sama jsem pokrčila rameny.

"Podle nástěnky třicet tři," poznamenala Karin, " nechápu, jak - ." Co však Karin nechápala už jsme nezaslechly, protože v tu ránu se zvonek rozdrnčel tak hlasitě, až to všechen ruch na chvíli přehlušilo.
Sotva zvonění ustalo, rozezněl se ze školního rozhlasu mužský hlas, aby všechny uvítal v novém školním roce. Ceká třída se místo poslouchání hlasitě bavila a nikoho zahajovací bláboly absolutně nezajímaly.
Když však vzápětí do třídy vstoupila nová třídní učitelka, všichni ztichli a pozorovali, jak prochází mezi lavicemi přímo k učitelskému stolu. Byla to vysoká hubená žena s podlouhlým obličejem a špičatou bradou, vlasy měla sčesané do úhledného drdolu a přísným pohledem, se kterým nás provrtávala, mi na vlas připomněla profesorku McGonagallovou z Harryho Pottera.
Celá třída se postavila na pozdrav, když se nová učitelka otočila čelem ke třídě.
"Dobrý den, posaďte se," začala profesorka, "jmenuji se Olivie Rolandová a budu vás mít z nauky o okultismu a zároveň i z praxe."
Ve třídě to zašumělo. Ani trochu jsem nechápala, co to ten okultismus vlastně znamená, ale pravděpodobně jsem nebyla jediná; někteří studenti se také tvářili nechápavě. Obrátila jsem se k Lindě, která mi pošeptala:
"Okultismus - no přece schopnost ovládat předměty myšlenkami!" Tvářila se, jakoby to byla naprosto jasná věc. "Myslela jsem, že se tomu říká nauka o bio-poli," zamračila jsem se na protest. Linda jen pokrčila rameny a znovu upřela pohled na učitelku, která si ihned sjednala pořádek rázným: Ticho!
"Samozřejmě vás vítám na této škole v novém školním roce a přeji vám hodně úspěchů," popřála učitelka Rolandová a pokračovala:
"Čeká vás velice náročné studium. Potrvá několik měsíců, než si zvyknete. Je mou povinností vás seznámit s předměty, které se budete učit."
Poté začala křídou škrábat na tabuli předměty a příslušné vyučující. Popadla jsem pero a zápisník a začala to opisovat. Mezitím nás učitelka seznamovala s novými věcmi.

Poté nám rozdala rozvrhy hodin. " Kdo rozvrh ztratí, má smůlu," poznamenala, když procházela okolo nějakého kluka, kterému se rozsypal obsah pouzdra a začal ho nešikovně sbírat z podlahy. " Od zítřka proběhne zcela normální výuka. Učebnice dostanete přímo od vyučujícího. Klíčky od skříněk si každý sám vyzvedněte na recepci. Tímto se s vámi loučím," ukončila svoji debatu, jakmile zazvonilo. Zaznělo škrábání židlí a studenti se nahrnuli ze dveří pryč. Počkala jsem u vchodu na Karin s Lindou a společně jsme pokračovaly směrem k výtahům.

" Já radši půjdu pěšky," oznámila jsem na poslední chvíli, " počkám vás na recepci!"

Na otázku proč nejedu s nimi jsem už nestačila odpovědět, protože dveře cvakly a výtah i s Lindou a Karin vyjel nahoru. Popravdě se to mělo tak, že mi výtahy nepůsobily dobře - možná jsem měla klaustrofobii. Rychle jsem pelášila po spirálovitém schodišti vzhůru, abych je dostihla. 
Málem jsem zakopla o poslední schod, když jsem zahlédla něčí obličej, zakřivený do oslnivého úsměvu.


3.Kapitola

2. ledna 2009 v 17:29 | Marťa |  Jednou a dost
Nějak jsem neměla náladu na psaní, takže přidávám kapitolu až teď.
Hezké čtení...


ÚŽAS

"Jak jsi věděla, že jdu do stejné školy jako ty?" zeptala se zvědavě Linda po cestě do školy.

"Nevěděla, jen jsem šla prostě za tebou," prohlásila jsem.

"Chceš říct, že jsi mě sledovala?" Vyznělo to spíš pobaveně než vyčítavě.

"Dá se to tak říct. Vlastně jsem tě viděla už na zastávce," vysvětlila jsem.

"Vážně?"

"Jo," přikývla jsem. Náhle mi něco docvaklo. " Moment, jak to, že jsi nastupovala na stejné zastávce? Nikdy před tím jsem tě v našem městečku neviděla!"

"No, to bude asi tím, že jsem se tam přistěhovala teprve o prázdninách."

"Vážně? To je skvělé! Aspoň to budeme mít k sobě blízko." zajásala jsem radostně. Linda přidala do kroku. Právě jsme míjely místo, kde se cesta rozdvojovala. Zabočily jsme doleva.
Cesta parkem se začala výrazně zkracovat. Kolem dokola rostly jen stromy a zase stromy. Předpokládala jsem, že škola musí být na konci parku.

Když jsme se konečně po pár minutách zastavily, naskytl se nám úžasný pohled. Stály jsme před dlouhou prosklenou budovou. Byla postavená v tom nejmodernějším stylu. Meziokenní prostor byl vydlážděn červenými malinkatými dlaždičkami, které mi trochu připomínaly koupelnu. Okna se zdála být taktéž zbrusu nová a proti slunci se leskla. Ovšem jedné vady na kráse jsem si všimla - měla jen dvě patra.

"To je naše škola?" nadzvedla jsem obočí. Nechtělo se mi tomu uvěřit. "Není to nějaké - malé? Myslím pro osmset lidí."

"Ani náhodou," nesouhlasila Linda.

"Jak to myslíš? Tohle přece nemůže stačit," opáčila jsem. Byla jsem upřímně zmatená a přitom užaslá nad tou novotou a krásou.

" No," protáhla, "abys rozuměla, v těchto dvou patrech," ukázala na budovu, "je ředitelna a některé prostory slouží jako archív. A dole, tam se učí."

"Dole?" vykulila jsem oči. Nechápala jsem, co si mám pod slovem dole představit. Začínala jsem tak trochu litovat, že jsem se o školu už dřív více nezajímala.

"Samozřejmě. Myslím jako v podzemí," upřesnila Linda a pokračovala ve vysvětlování. "Celkem se učí v deseti patrech a mám takový dojem, že je to hluboké něco málo přes padesát metrů.

"Páni," povzdychla jsem si. "To musí být vážně skvělé."

"No jen doufej, že se tam neztratíme," uchechtla se Linda a tvářila se také trochu rozpačitě, když zkoumala rysy této velkolepé budovy.

"A jak to vlastně všechno víš?" zeptala jsem se obdivně.

"Prostě čtu..," mrkla na mě a vykročila k velkým proskleným dveřím - nepochybně k hlavnímu vchodu. S hlavou v oblacích jsem ji následovala.

Linda automaticky sáhla po klice, ale mezitím se dveře samy otevřely a uvolnily nám cestu. Ocitly jsme se v jakémsi vestibulu, již plného studentů převlečených do stejnokrojů. V tom okamžiku jsem střelila po Lindě nervózním pohledem. Pak jsem očima sklouzla na velký pult vprostřed místnosti, který zřejmě sloužil k recepčním účelům. Vedle z každé strany jezdily dva výtahy. Všimla jsem si dvou šipek na vývěsní tabuli. Šipka doprava směřovala k chlapeckému oddělení, šipka doleva k dívčímu. Prodraly jsme se početným zástupem studentů a odbočily doleva do oddělení dívek. Vrazily jsme do dveří, které se rozlétly dokořán.

Celé oddělení zabírala velká spousta uzamykatelných skříněk a několika laviček. Upřímně řečeno se mi nesmírně ulevilo, protože tahat učebnice a stejnokroj každý den by byla docela zbytečná štrachána. Několik starších děvčat si právě ukládalo věci do skříněk a hlasitě si přitom povídalo.

"Už se nemůžu dočkat, až budeme mít svoji vlastní," zašvitořila jsem toužebně.

Vklouzly jsme rovnou do dveří po pravé straně s nápisem Šatna. Tam jsme se převlékly do svých stejnokrojů a pak se vrátily zpátky do přeplněného vestibulu. Na velké nástěnce jsme si přečetly rozřazení studentů do jednotlivých tříd. S velkou radostí, že nás obě přijaly do stejné třídy jsme zamířily k proskleným výtahům.

Když výtah připlul k nám, spolu s několika dalšími studenty jsme nastoupily. Vevnitř bylo místa asi jako v mém pokoji. Nemohla jsem uniknout představě, že jsme uvězněni ve skleněné pohybující se bublině. Přes sklo jsem pozorovala davy studentů, které zmizely, jakmile se výtah spustil dolů. Pocítila jsem nevolnost v žaludku a náhle jsem si uvědomila, jak moc nesnáším jízdu výtahem.

Po pár vteřinách skleněná koule zastavila a z odněkud ze stropu se ozval ženský hlas: " První patro, první ročníky A, B."

Vystoupily čtyři studentky stejného věku. Dveře se zavřely a výtah pokračoval níž, hlouběji do nitra země. S Lindou jsme si vyměnily vzrušený pohled. Nepochybovala jsem o tom, že musí být stejně ohromená jako já. Dveře se znovu rozevřely a hlas oznámil: " Druhé patro, první ročníky C, D."

S nepatrným pocitem nervozity jsme vystoupily. Rozhlížela jsem se po areálu s velkým neskrývaným obdivem.