Prosinec 2008

Moje ikonka

31. prosince 2008 v 16:51 | MaRťa |  Vše kolem blogu
Nechala jsem si u SB druhého blogu MisS. T3rinQa vyrobit ikonku :) ... neslouží ke kopírování, to vůbec ne!!! Na tomto blogu totiš platí zákaz kopírování... chtěla jsem ji tak jako symbolicky :). A teď mě tak napadlo, kdo sem bude chodit a číst povídky, si může tuhle ikonku dát na svůj blog, ale to už je každého věc...
Tak snad se vám bude líbit:


Mimochodem, díky za diplom ↓

Elfové

30. prosince 2008 v 19:58 | Marťa
Nejlepší z nejlepších...
z deviantartu




2.Kapitola

28. prosince 2008 v 18:37 | Marťa |  Jednou a dost
Moc děkuji všem, kteří zanechali nějaký ten komentář. Ty mě posouvají vpřed...
Příjemné čtení...


PRVNÍ DEN


Zbytek letních prázdnin jsem trávila většinou doma. Doposud jsem nezapomněla na tu událost se zrcadlem, přestože i když jsem to doma zkoušela, absolutně to nefungovalo. Jednou jsem si před něho stoupla a čekala, jestli ucítím to zvláštní chvění v chodidlech jako tehdy. Ale nic. Přistoupila jsem tedy ještě blíž k němu, jenže ani to nepomohlo. Dívala jsem se jako obvykle na sebe, jak se špičkou nosu dotýkám skla. Nic víc.
Ale co jsem to vlastně chtěla vidět? Nebo cítit?

Nakonec jsem to vzdala a zklamaně odešla. Možná za to mohlo to zrcadlo z butiku. Bylo tak staré, jedinečné, kouzelné. Ale třeba se mi to tehdy jen zdálo. Třeba to byl jen chvilkový pocit, falešná idylka… Ta moje schopnost mi natolik zamlžila mozek, že už začínám vážně bláznit.

Po dalších marných pokusech jsem na to přestala úplně myslet. Ujistila jsem sama sebe, že je to jen síla podvědomí a žádné zrcadlo na nikoho v životě nijak nepůsobilo. Přesto mi však něco v hlavě napovídalo, že to má spojitost s mými nadpřirozenými schopnostmi a novou školou.

Za nedlouho nastalo sychravé září a tím pádem i první školní den. Ten den jsem se probudila neobvykle brzy. Ovšem nemohl za to budík nebo tak něco. Prostě jsem se probudila sama od sebe. Rovnou jsem zapadla do koupelny, abych se umyla a vyčistila zuby. Umínila jsem si, že bych se měla na první den dát trošku víc do parády. Výběru oblečení jsem také věnovala více pozornosti než jindy. Oblékla jsem si své oblíbené bílé triko s černým motýlem a trubkové džíny, tím jsem ještě nikdy nic nezkazila. Do batohu jsem pak ještě přihodila stejnokroj a seběhla po schodech do kuchyně. Máma už tam byla.

" Dobré ráno," uvítala mě tím svým jedinečným a nezaměnitelným optimistickým úsměvem.

"Ahoj." No, moc vesele to nevyznělo. Přisedla jsem si ke stolu, kde už pro mě byly připravené dva toasty. Neochotně jsem se do jednoho z nich zakousla. Popravdě řečeno jsem neměla na nic chuť.

" Děje se něco?" optala se mamka, když si všimla mého výrazu v obličeji.

" Nic, jen jsem - ". Nemohla jsem najít to správné slovo. Nervózní? Nejistá? Rozhozená?

" Chápu," řekla zkoumavým pohledem a dál už se na nic nevyptávala. Za chvíli jsem vstala a přehodila si batoh přes rameno. "Tak čau," utrousila jsem a vzala za studenou bouli u dveří. " Jo, tak ať se ti tam líbí," usmála se ještě máma. Nakonec jsem vykročila do toho bílého závoje mlhy. Po chvíli byla zima tak protivně vlezlá, že jsem si musela dát límec kabátu blíž ke krku.

Došla jsem na zastávku, odkud mi měl jet školní autobus přímo do Darkubnu. Kromě dvou postarších mužů a jedné dívky tam nečekal nikdo. Za bezmála pět minut přijel autobus. Bez váhání jsem nastoupila a sedla si dozadu k oknu. Cestou jsem urputně přemýšlela. Hlavou se mi honily různé otázky. Jak ta škola asi bude vypadat? A s kým si sednu? Najdu si vůbec nějaké přátele? A budu vůbec zvládat všechno učivo? Co když se před všemi úplně znemožním?! Neznemožníš, pravil hlásek někde v hloubi mozku.

Autobus s hlasitým zabržděním zastavil. Společně jsem vystoupila s několika málo lidmi. Všichni se rychle rozutekli pryč, jen já jsem zůstala stát jako zařezaná uprostřed chodníku. Nevěděla jsem, kudy jít. Proč jsem se já, Nána hloupá, nezeptala na cestu?! Co když jsem špatně vystoupila? V tom jsem si všimla té dívky, která se mnou stála na zastávce. Třeba jde stejným směrem jako já!. Napadlo mě. Po chvilce zoufání mi nezbylo nic jiného, než ji následovat. Přešly jsme silnici a dál pokračovaly po chodníku do mírného kopce, který končil na samém vrcholku. Pravděpodobně šlo o zvláštní park. Kolem chodníku byly lavečky a všude kolem se rozprostíraly různé stromy. Cesta se začínala stáčet mírně doprava, když dívka náhle zastavila. Přistoupila jsem zezadu blíž k ní. Vypadalo to, jakoby něco hledala v batohu.

" Ahoj," oslovila jsem ji. " jdeš do školy?"

Dívka leknutím poskočila. Otočila se a upřela na mě své pomněnkově modré oči. Byla moc hezká. Své huňaté blonďaté vlasy měla stáhnuté červenou mašlí. Vynikala taky svým malým nosíkem a plnými narůžovělými rty.

" Ano," odpověděla prostě a přestala se hrabat v tašce.

" Pro studenty studenty s nadpřirozenými schopnostmi?" vyhrkla jsem zvědavě.

" Ano."

" Do prvního ročníku?" Už jsem se začínala cítit trochu trapně. Bože, jsem to ale neomalená.

" Ano."

" Já jsem Táňa," představila jsem se a zničehonic jí podala ruku.

" Linda," usmála se dívka a jemně stiskla mou pravici. " Taky jdeš do prváku?"

" No jasně."

" Můžeme jít spolu," řekla po chvíli a já jsem s nadšením přikývla. Společně jsme vykročily vpřed.



1.Kapitola

25. prosince 2008 v 20:21 | Marťa |  Jednou a dost
Tak tady je pokračování, navazující na Prolog.
Příjemné čtení...


Záhadné zrcadlo

Seděla jsem s mámou u snídaně a nimrala se v ovesné kaši, když v tom zazvonil u domovních dveří zvonek.
" To bude pošťák, jdi otevřít," řekla vzrušeně máma jako každý den, když nám měla přijít nějaká pošta. Jelikož už uplynuly téměř tři týdny od doby, kdy jsme prvně posílaly přihlášku do školy v Darkubnu, obě jsme každé ráno netrpělivě vyhlížely starého pošťáka už z ulice, až nám přinese dlouho očekávaný dopis. Tak jsem už asi po padesáté vyskočila ze židle, prosmýkla se okolo stolu a kuchyňské linky a šla otevřít.

" Dobré ráno přeji," přivítal mě baculatý pošťák, s bradkou a proplešatělou hlavou," dnes tu mám pro vás hned tři dopisy," informoval mě a vytáhl z velké tašky tři bílé obálky a s úsměvem mi je strčil do rukou.

" Vřele děkuji," zavřela jsem dveře a zamířila zpátky do kuchyně. Pohlédla jsem na adresy. První byl adresovaný mámě a další dva mě. Zaradovala jsem se. Bleskurychle jsem strhla z prvního obálku a rozevřela ho.

" Milá Taťáno Prouchová," přečetla jsem nahlas a cítila, jak očekávání roste, " s radostí vám oznamujeme, že jste byla -
přijata!"
Radostně jsem zavýskla. Byla jsem štěstím bez sebe. Podařilo se mi dostat na prestižní střední školu!

" Gratuluju!" usmála se mamka a ukázala na druhý dopis, adresovaný také mně. S úsměvem od ucha k uchu jsem ho rozbalila, až se mi skoro třásly ruce.

" Co píšou?" zeptala se po několika vteřinách ticha.

" Nic zajímavého, jen přehled předmětů prvního ročníku a nějaké potřeby," mávla jsem rukou.

" Mimochodem," ušklíbla jsem se, " budu potřebovat tři různé stejnokroje." Máma se odvrátila od své pošty a dramaticky svraštila obočí, ale bylo na ní vidět, že to jenom hraje. " Ukaž, dej to sem." A vytrhla mi pergamen z ruky.

" Dva," opravila mě, když ho přelétla očima, " tři jen v případě, že se přihlásíš do kurzů tance."

" Vždyť jo," přikývla jsem a zavětřila ve vzduchu spáleninu. " Něco tu smrdí jak bolavá noha."

Mamka vystřelila ze židle jak raketa a hnala se ke sporáku. "Krucinál! A máme po obědě!" zaklela a vytáhla z trouby kouřící plechový brutvan. Obě jsme se rozesmály. Ani ta pitomá pečeně nám nezkazila radost z mého přijetí na střední školu v Darkubnu. Bylo to to nejhezčí ráno, jaké jsme zažily od doby, kdy od nás odešel otec.

Jelikož se nezávratnou rychlostí blížil první zářijový den, hned odpoledne jsme se vypravily do sousedního města nakoupit potřeby do nové školy. Nejdřív jsme se zastavili u krámku s názvem Žlutý butik. Prostě jsem neodolala a vklouzla do toho voňavého ráje plného svíček, aromatických olejů a léčivých čajů. Rozhlédla jsem se kolem, všechno mě to nesmírně lákalo.
Nahoře v polici se na mě přímo smál krásný oválný hrníček s podšálkem. Jen jsem si ho letmo prohlédla, ale zapřísáhla jsem se, že až příště půjdu kolem, vezmu ho pro mámu k narozeninám. Pod policí byl krásný starožitný kočárek a pravá dřevěná kolébka. A hned vedle stálo obrovské, staře vyhlížející zrcadlo, z kraje lemováno leštěným mramorem.
Postavila jsem přímo před něho. Odraz v něm odhalil mé rovné černé vlasy dosahující až pasu a křídově bílou tvář jemně posetou pihami, která ostře kontrastovala s černýma očima.Několik vteřin jsem nepohnutelně stála naproti němu. Pak jsem ucítila mírné chvění v nohou. Zdá se mi to?
Bylo to tak zvláštní. Jako by mě přitahovalo neviditelnou silou. Má to snad něco společného s mými nadpřirozenými schopnostmi? Dokážu ovládat předměty, ale proč mi připadá, že tohle zrcadlo ovládá mě?

"Měly bychom jít," zašeptala mi mamka do ucha. Teprve pak jsem se vzpamatovala a posledním pohledem se rozloučila s tím magickým zrcadlem. Strnule jsem vyšla z krámku.

Po zbytek na kupování jsem jen bezmyšlenkovitě cloumala po městě. Pořád jsem musela myslet jen na to zrcadlo. Co se to se mnou proboha děje?

" Co je s tebou?" otázala se starostlivě máma.

" To zrcadlo," zamumlala jsem nepřítomně s vykulenýma očima. Musela jsem vypadat při nejmenším jako pitomec.

" Jaké zrcadlo?" zvedla mamka obočí a vstoupila do dalšího krámu přímo specializovaného na školní stejnokroje.

" Z butiku."

" A co s ním?"

" Nějak mě - ale nic," odpověděla jsem a přinutila se vrátit zpátky do reality. Vzápětí k nám přistoupila prodavačka a obsloužila nás. Přímo podle doručené pošty z nové školy jsem si koupila jak jarní, tak i zimní stejnokroj. Jarní se skládal z bílé blůzky, kárované kravaty, tmavé látkové sukně, vysokých podkolenek a černých sandálů. Všechno bylo hezky sladěné. K zimnímu patřila navíc ještě čepice, šála, rukavice stejné barvy, teplý kabát a černé kozačky.
Máma mi dokonce slíbila, že později mi koupí i plesové šaty, které budu potřebovat do tanečních.



Spřáteluju

25. prosince 2008 v 13:20 | Marťa |  Vše kolem blogu
Hledám nějaká SBéčka... hlavně ty, která by četla moje povídky anebo nejlíp přímo s vlastním povídkovým blogem. No už jsem si našla první, tak budu ráda, když se vás najde víc :)
tak pište...
Marťa

Prolog

22. prosince 2008 v 16:39 | Marťa |  Jednou a dost
ÚVOD

Ani přesně nevím, jak se původně zrodil nápad napsat tuhle kapitolovou povídku. Psaní mě bavilo už dřív a když jsem si jednou založila blog, rozhodla jsem se tohle moje vlastní malé "dílko" zveřejnit. Budu moc ráda za jakékoliv čtenáře, kteří budou povídku komentovat a hodnotit. Doufám, že se mi ji podaří dokončit (vyjde to asi na zhruba 40 kapitol), a že se vám bude líbit.
Jelikož je to moje vlastní povídka, prosím abyste nic z toho NEkopírovali.
Marťa :)




Nový začátek


Byla sobota, osm hodin ráno. Právě jsem si zavazovala tkaničky u bot, když na mě mamka z venku netrpělivě zavolala:
"Hoď sebou, jdeme pozdě!"

Rychle jsem vyskočila, zabouchla za sebou domovní dveře, které práskly, až se věnec přivěšený u okýnka nebezpečně rozhoupal a ladně se přenesla přes metrový plot naší zahrady. Máma zavrtěla hlavou, i když na moje podobné manévry už byla zvyklá. Společně jsme vykročily na kamenitou cestu vedoucí ke škole.

"Na co se mě bude paní profesorka asi tak ptát?" zeptala jsem se opatrně.

" To nevím," pokrčila rameny mamka. "Já jsem se v tvém věku účastnila pohovoru o výběru povolání už před dvaceti lety. Kdoví jak to chodí teď…"

"A jak to tehdy chodilo?" vyhrkla jsem zvědavě. Ani v nejmenším jsem si nedokázala mámu představit jako školačku, s taškou v ruce.

"No, tehdy mi bylo patnáct, stejně jako tobě. Konalo se to ve škole dvacátého července, ten den si velmi dobře pamatuji. Byla jsem tam s tátou. Paní profesorka, která mě tehdy učila si nás zavolala do třídy a doporučila mi několik prestižních škol ve městě. Jenže můj táta byl proti."

"Proč?" udivila jsem se. Nešlo mi do hlavy, proč by neměl souhlasit se školami, které by pro mámu zabezpečovaly dobrou vyhlídku do budoucnosti.

" Kvůli penězům. Nejbližší dobrá škola byla čtyřicet kilometrů od domu," opověděla máma koženě, ovšem nezamaskovala tak dokonale velké životní zklamání. " Nakonec to dopadlo tak, že jsem skončila na obyčejné střední škole tady ve městě. Nebyla prestižní, ale nestěžovala jsem si."

Prošly jsme okolo stoletého dubu až na rozcestí, kde jsme se vydaly po šipce s vyrytým nápisem Škola. Po zbytek cesty jsem uvažovala o mámě a jejím dětství. Když jsem tak nad tím zamyslela, uvědomila jsem si, že vlastně můžu být ráda za to, co všechno mám. Jedinou věc bych ale v životě chtěla změnit ze všeho nejvíc. Aby se k nám táta vrátil…

Za nedlouho jsme se ocitly u školy. Byla to dlouhá omšelá budova s velkými okenními tabulemi a střechou skoro děravou. Vzaly jsme to přes školní pozemky až k hlavnímu vchodu. Bylo otevřeno, tak jsme bez okolků vstoupily dovnitř, aniž bychom se přezuly. Na potemnělé chodbě bylo několik mých spolužáků se svými rodiči; někteří postávali u dveří kabinetu, jiní seděli na židlích. Připomnělo mi to třídní schůzky. Při této myšlence jsem trochu znervózněla.

" Dobrý den," pozdravily jsme jednohlasně. Naproti se o zeď opírala spolužačka, která na mě úsměvně kývla. Po několika minutách stání jsem polohlasně zamumlala směrem k mamce: "To bude na dlouho,"

Za necelou půl druhou hodinu se chodba celkem solidně vyprázdnila, až jsem zůstala jen já a nějaký cizí kluk. Konečně si nás paní profesorka zavolala, a tak jsem plná nejistoty vešla do kabinetu. Ihned mě do očí praštil velký obraz visící na stěně, jenž hrál všemi pestrými barvami. V životě jsem nic tak řvoucího neviděla (a to jsem mimochodem navštívila spoustu kabinetů včetně našeho třídního učitele, který byl odjakživa přeplněný prastarými telefony). Podél stěn stály tři regály se spoustou sešitů a učebnic českého jazyka. Za stolem seděla paní profesorka a rukou nám pokynula, abychom se posadily.

" Tak, už máš jistou představu čemu se chceš věnovat po základní škole?" obrátila se ke mně, sotvaže jsem se stihla pohodlně uvelebit. Nervózně jsem polkla.

" To nemám, ale přemýšlela jsem o škole v Darkubnu," vyhrkla jsem. Vylétlo to ze mě dřív, než jsem stačila něco udělat.

" Pro studenty s nadpřirozenými schopnostmi?" zeptala se a nasadila si brýle. Přikývla jsem a s přimhouřenýma očima čekala na její reakci. Bylo mi jasné, že se mi to bude snažit rozmluvit nebo se mi dokonce vysměje.

" Ano, tu školu znám. A dokonce si myslím, že je to skvělý nápad."

Tak to jsem nečekala. Její odpověď mi naprosto vyrazila dech. Podívala jsem se na mámu, která se tvářila nechápavě a ohromeně zároveň. " S nadpřirozenými schopnostmi?" obrátila se ke mně se zdviženým obočím.

" Přesně tak," přisvědčila profesorka za mně, " je to škola vhodná pro studenty, kteří ovládají biopole neboli umějí myšlenkami posouvat různé předměty, aniž by se jich jakkoli dotkli. Už několikrát jsem si u vaší dcery všimla těchto sklonů."

Pocítila jsem v žaludku příliv štěstí. Měla jsem sto chutí vyskočit sto metrů do vzduchu. Nemohla jsem uvěřit tomu, že paní profesorka stojí na mé straně, ba dokonce mi tuto školu doporučuje.

" Opravdu?". Máma se na mě nevěřícně podívala. Nemohla jsem se neusmát. Pro ni to byla novinka, protože jsem se o tom před ní nikdy nezmínila.

" Vlastně jsem ti o tom ještě neřekla. Ale zatím to umím jen se sešitem nebo propiskou," vysvětlila jsem pohotově, abych předešla dalším otázkám.

" Každopádně je to velmi prestižní škola a určitě vám ji doporučuji. Kromě toho, že se studenti učí ovládat biopole, se tam provádí zcela normální výuka akorát s několika odbornými předměty. Pokud budete mít zájem, vypíši vám přihlášku hned," poznamenala paní profesorka a začala hledat ve složce potřebné prospekty. Podívala jsem se na mámu a zářila štěstím - doufala jsem, že ta radost prýští i z mých očí.
" A jak tam budeš dojíždět?" zeptala se bezmocně, jakoby mi to chtěla rozmluvit.

" To je možné autobusem, který jezdí poměrně často. Škola je odsud vzdálena necelých dvacet kilometrů. To by neměl být žádný problém…" vložila se do toho opět profesorka. Pozorně jsem mámu sledovala s nervy na drátě. Nevěděla co říct. Jediné co z ní vypadlo bylo:

"Pro mě za mě…".


Povídkový blog

20. prosince 2008 v 22:41 | Marťa |  Vše kolem blogu
Tohle je blog určený pouze pro povídky a příběhy, které sama píšu. Doufám že se vám budou líbit. Můj první blog najdete TADY ...